Sám a sám

Jsou to celé nekonečné věky co zřekl jsem se lidské společnosti.
Fascinován indiány kteří umí skrývat city - a taky Byrdem a všemi těmi Robinsony...
Pořád a pořád padám do samoty. Jako bych byl takový ten barevný míček z pouti, který není míček, ale jen balíček pilin. Drcené, kdysi živé dřevo na gumičce. Balíček, který je sice barevný, ale uvnitř je mrtvý a rozpolcený - na milion kousků. Republika plná občanů. Každý má svůj hlas. Každý křičí svůj názor, každý má však jiný. Občas daří se mi žít s touhle parlamentní demokracií, občas najdu trošku síly a provedu násilný převrat k absolutistické monarchii. Já jsem král Ego a bičem vládnu všem svým životům, tehdy se cítím silný. Ale s neoblomnou jistotou vím, že na minuty čas zvratu můžu počítat.
Mám představu krásného světa plného krásných lidí. Svět je opravdu
krásný, ale lidi, - ti jsou hnusní. A dávají mi to velmi často najevo.
Abych řekl pravdu, někdy se vás bojím...protože jednou mi možná vnutíte své
myšlenky, své chování, svůj svět...proč se to jen musí šířit z člověka na člověka,
z mysli do mysli, jako odkaz starších a "moudřejších". Kdysi jsem byl
dítě. Nebyl jsem šťastný, ale ani nešťastný. Žil jsem.
A potom se ze mě stal muž, ale chytil jsem přitom virus.
Virus neštěstí...
Mám pocit, že jsem překonal Richarda Evelina Byrda. On přečkal
polární zimu zakopaný v ledové chatě v Antarktidě. Byl sám.
V okruhu sta mil nebyl člověk ani zvíře. Jen zima.
A já...já zažívám stejný pocit mnohem delší dobu. Zažívám stejný
pocit samoty, i když mě obklopuje dav lidí...jsem sám a zmrzlý
na kost. Jednou snad zamrzne mi i to srdce.

---