Čeho není nikdy půl?

Čeho není nikdy půl?

„Nenech se zmást postmodernistickým gulášem a kecy o vyprávění atd. Evropská děla a trhaviny usvědčila zbytek světa s jeho rozmanitými kulturami z omylu, z nedostatečného pochopení objektivní pravdy o realitě“

Zefram v reakci na Čmelákův text Sračky, 2002

„…můžeme najít praktickou filosofii s jejíž pomocí…se staneme pány a vlastníky přírody…“

R. Descartes, Rozprava o metodě, 1637

Na prahu třetího tisíciletí, píše tento text na počítači (abych ho posléze publikoval na Internetu), byl bych opravdu slepý, kdybych říkal, že věda je kořenem zla a že nepřinesla nic dobrého. Byl bych však stejnou měrou slepý, kdybych neviděl celé dvacáté století, osudově poznamenané kombinací novověké racionality a barbarského ničení. Mezi Descartem a Zeframem leží 365 let, což je dost dlouhá doba na to, abychom si mohli položit otázku, zda ona strašná kombinace je čistě náhodná, či zda jsou moderní války a ekologická krize produktem genetické dispozice novověkého pojetí rozumu – racionality.

Klíčová je právě metafora „genetické dispozice“, svojí umírněnou polohou mezi póly nutnosti (determinace) a nahodilosti nám nedovolí zříci se odpovědnosti se slovy „nedá se nic dělat“. Genetická dispozice se dá rozvinout, ale také se nemusí projevit – závisí na prostředí. A jestli je lidský rod něčím výjimečný (což neznamená nutně lepší), tak právě schopností přetvářet prostředí svého pobytu. Když řekneme, že za novověký rozvoj civilizace jsme zaplatili tím, že jsme se stali správci Země, přesně to vystihuje situaci, ve které jsme. Od „srpnové neděle“ roku 1945 lze těžko hovořit o autoregulačních schopnostech Země.

A teď moje hypotéza: tím „spouštěčem“ této ničivé genetické dispozice je touha po jistotě. Neschopnost unést existenciální nejistotu nás dovedla k tomu, že jsme zakotveni v jistotách rovnic, přírodních zákonů a techniky. Citoval jsem Descarta, jednoho z trojice novověkých „apoštolů“ vědy (zbývají Galilei a Francis Bacon), a mluvím-li zde o genetické dispozici touhy po jistotě, měl bych se zmínit o jeho životě. Klíčovým prvkem je zde Třicetiletá válka, ostatně Descates bojoval na Bílé Hoře. Ve světě zmítaném krizí církve, toho monopolu na existenci, se mladý učenec snaží najít nějaký záchytný bod. Pochyboval o všem, vyjma geometrické metody, záruky toho, že z jednoho axiomu lze vyvodit další jistoty – analytická geometrie je jeho dílem, proto karteziánský systém souřadnic. Axiomem se stává „myslím, tedy jsem“. První krok pak vede k odvození jistoty Boha, druhý k existenci přírody. Máme tedy: res cogitans (věc myslící - člověk), Boha a res extensa (věc rozprostraněná – příroda). Pes je štekající stroj, je rozprostraněný, g e o m e t r i c k ý. Descartes tak určuje směr vztahování se ke světu, směr novověké vědy. Její nadřazenost nad ostatními způsoby (poezií, morálkou, ekologií…) je odvozena z jistoty, kterou poskytuje a díky které dnes můžeme hovořit o průmyslové revoluci, vědecko-technické revoluci a nakonec o informační revoluci.

Stejně jako etymologie slova, jeho původ, nestačí k jeho vysvětlení, nemůžeme vystačit s pouhým „vystopováním“ Touhy. Pojďme se zamyslet nad tím, co vlastně znamená „jistota“, co implikuje, co z ní vyplývá. Jistotu tvoří právě to, že jí „nikdy nemůže být půl“, musí být celá – t o t á l n í. Je-li něco jisté, pak to musí platit všude, musí to být u n i v e r s á l n í. Odtud už jen krůček k tomu, aby se hledal nějaký společný jmenovatel, zkrátka něco, na co se dá vše převést a čím poměřit. Je tedy třeba r e d u k o v a t. Úspěšná redukce je pro vědce důležitá, ostatně jednu takovou teď užívám i já, i vy – binární kód. Celý tento text se dá vyjádřit pomocí zápisu 1/0, úchvatné. Dá se však takto uchopit svět v jeho celku, v jeho rozmanitosti, jak říkají francouzští filosofové – v umění myslet rozdílnost (le différent), jedinečnost (singularitu, nemožnost „bezezbytkové“ redukce). In-diference je právě lhostejnost k tomuto rozdílu, k tomu „co zbude“. Zde už je hranice mezi dobrým vědcem a špatným – jak se vyrovnat se „zbytkem“? Uznat ho, připustit jiné prostředky, které by ho mohly lépe vyjádřit nebo ho marginalizovat („je to jen okrajový jev, nepodstatný“), bagatelizovat („to jsou takové báchorky…“). Rozumný vědec se pozná i podle toho, jak se vypořádá s tradicí. Konkrétně třeba s náboženskou, křesťanskou tradicí, ze které věda vznikla (pakliže nechceme připustit, že se „zjevila ex nihilo“, z ničeho).

Pakliže tedy připustíme, že Touha po Jistotě je alespoň jedna z příčin krizí 20. století, máme šanci změnit prostředí racionality tak, aby nebyla dále rozvíjena ona „genetická dispozice“ ničivé totality, nadvlády technické racionality, Objektivity – „masožravého mýtu dvacáteho věku“. Řešením není ani návrat na stromy, ani zmatenost života v nejistotě, ani iracionalismus. Nic z toho si jako správci (ne vládci) Země nemůžeme dovolit.

Zbývá nám jen toto: redefinovat pojem Jistoty a s ním i ideu Pravdy a Objektivity. Zbavit tyto pojmy jejich totality a naučit se přijmout to, že nejistota je jeden ze základů naší existence, naučit se s ní žít. Podívat se na hodinky a říci, že je přesně patnáct nula nula, to je jistě užitečná a leckdy důležitá pravda; důležité ale také vědět, že jsou na Zemi kultury, lidé, pro které má čas úplně jiný význam, pro které nejsou tři hodiny odpoledne, a i kdyby byly, tak by to nebylo důležité. A že tito lidé nejsou ani míň, ani víc (Václav Bělohradský, filosof postmoderny).

Text volně navazuje na esej Toto není dýmka