Sen 5 - Malování

Ticho. Klid. Noc je uprostřed své dlouhé působnosti. Je neprostupná tma. Nic není vůbec vidět a ten klid je natolik uklidňující, že žádná bytost nevnímá. Huminova mysl lehce plynula tou tmou. Spokojenost se šířila okolím. Klid, mír, radost, štěstí ze život, mohutná radost klidu, nádhera…Humin si uvědomoval svou myšlenku, ale zapomněl na Tělo, také co s tělem. Mysl tak mocná nepotřebuje tělo k duševnímu odpočinku. Vědomí nabíralo s klidem dech. Cítil se radostný, cítil ten plynoucí pocit štěstí a klidu. Jeho vědomí dosáhlo hladiny gama a pomocí jeho mysli a fantazie se začala tma přetvářet. Tam kdesi před ním se objevil kus bílého plátna. Čisté jako sníh plátno zářilo do daleka. Nebyla to bodavá záře, jen taková božská bílá. Plátno se vypnulo a začalo přijímat barvy pomyslným štětcem, který se za chviličku také zhmotnil. První tah v horní polovině plátna byl od leva modrou barvou. Blankyt se rozplynul po plátně a utvořil modré nebe. Druhá kaňka bílé barvy se smíchala s modrou a vytvořila lehkého beránka, mráček radosti a štěstí ze života. Třetí tah štětcem následoval po nich. Přírodní zelená se rozlila po dolní polovině obrazu. Další sprcha červené, tmavě modré a žluté vyčarovali na zelených stonkách travin nádherná kvítka. Zvonky tamhle, sedmikrásky tu, tam pomněnky, petrklíče, konvalinky, květy jahodníků, paličky a všudypřítomné zelené vysoké stonky travin. Další tahy štětce všemi barvami jara namalovaly v dálce stromů houfec. Snad lesík. I sluneční paprsky se prodíraly na tu krásu skrz mráčky, chtěli vidět na vše a všechno chtěli jemně hladit ve svých zářivých duhách světla. Štětec přejel přes prostředek a hnědá barva se zelenou se spojila, trochu bílé a růžové a hned byl vykouzlen nevelký a voňavý keř divoké růže s jemným okvětím růžových kvítečků jara. Ano ta vůně byla skutečně cítit. Humin jí vnímal. Cítil každý květ té louky. I zvuk lučních koníků, i zpěv drozda, bzukot včel a ta radost, ta také voněla a zpívala do daleka. Tam v trávě u lesa štětec vyčaroval studánku s osvěžující čerstvou vodou. Tak dobrá, nechávala příjemnou chuť na jazyku. Lesní jahůdky, sladké červené plody rostli kolem ní. A tamhle na cestičce uprostřed lesa dupal páreček ježků. Kam si to asi dupou. Možná za lesík na pole, nevím. Štětec je popohnal a oni zmizeli v houští bíle kvetoucích bezinek. Ta vůně jehličí, klid lesa, zpěv lesních ptáčků. Ten klid na duši, zurčící malinký potůček od studánky, nádhera kolem, přenádherné vůně, neskutečné barvy květů. Maluji štětcem a nebo jsem uvnitř obrazu? Nepřemýšlím o tom. Nemám tělo, všechno je mnou, vůně kolují mou krví, zvuk je v mé mysli, tvoří nervovou síť. Každý nový zvuk vyčarován štětcem a barvou mé mysli mě nahání neskutečnou radost. A ten neutuchající klid mé duše. Rozdělil bych se, ale štětec maluje dál. Příroda se rozrůstá do všech stran mého vědomí, je bezmezná, je všude a přesto je nových a nových barev, vůní a zvuků neskutečného koutku přírody, který se rodí pod dotykem štětce na bílém plátně. Žiji tím koutkem přírody, a ten kousek krásy je mým tělem. Tam uprostřed té šíré louky, těch nádherných květů jest vzácnější kvítek pro mé oči. Štětec namaloval obyčejem, přikrášlil barvou a omamnou vůní, zanechal stopu upřímnosti a radosti na lístkách a květu té vzácné rostliny a paprsek slunce a čarokrásná moc rosy již udělali své. Květ ožil ve větru a jeho vůně se šířila kolem. Tam u toho keře divoké růže, tam rostl kvítek čarovné moci, kvítek tajů a moudrostí, nádhery, radosti a štěstí. Čerpal krásné z louky a vracel radost nazpět. Dokonalé soužití toho květu. Co to je za květ? Copak to je za vzácnou rostlinu, tak omamnou a s jedním rudým květem? Je to snad div přírody a nebo je to omyl mého štětce? Kdepak, je to růže louky, je to kvítek vlčího dechu. Rudý jako krev, voňavý mámením a krásný iluzí přírody. Rudý zázrak mé fantazie, výtvor mého štětce, krev mého těla ale vlastností vlka. V sobě má ukrytou velkou moc, účinku svých dužnatých šťáv těla. Omamná krása louky. Královský květ, který vévodil celému výtvoru na bílém plátně. Tu radost jen umocňoval….Kaňka….Štětec se zlomil a udělal kaňku! Nééé, obraz je zničen. Kdo to udělal? Huminova myšlenka se přetrhla. Cosi narušila krásu a nádheru štěstí ze života. Proč? Jejky, ale ta kaňka je tmavá, snad černá… ale na mé paletě barev není černá. Nejtmavší je modrá barva kosatců. Nemám zapotřebí černé barvy, ale tady ta kaňka barvy uprostřed přírody je. Udělala se přesně uprostřed všeho, tam co před chvilkou ještě existoval krásný květ vlčího máčku. Nějaká temnota, či zloba. A štětec je zlomen, nedokáže napravit tu temnou skvrnu svými tahy. Huminovy myšlenky se začínali trhat, bortit, a padaly do té temnoty černé kaňky uprostřed přírody. Jeho vědomí znovu nabíralo svou sílu, zpozorněl, a byl velmi neklidný. Cítil cosi jako zlobu, která se vetřela hodně blízko. Nechápal to, kde se tam vzala? Ta černá kaňka se začala zvětšovat. Pohltila první kvítka louky, první vůně padly, potom ten růžový keř. Ta tma, či snad temnota pohlcovala všechno kolem, a za ní se šířil strach a beznaděj. Humina přepadla zhoubná myšlenka: Konec mého obrazu? Mé tvořivé mysli? Mě? …..Trvalo to jen pár sekund v Huminově mysli, ale já vím, že to byl jeho celý vnitřní život, zhruba 100 let, možná víc, a cosi se změnilo. Tam kdesi z dálky se ozval dupot ježka. Tam v dálce letící kapka vody ze studánky. Tam z dálky vůně čarokrásného kvítku. Tam zdálky přicházelo cosi, co se spojilo z vody vůně, zvuku a z barev celé té přírody, kromě černé uprostřed. Zhmotnil se nový štětec. A za ním druhý. Slunko znovu vysvitlo. Jen pár vteřin a tam kde byla temnota se znovu rozprostíral krásný kousek přírody. A štětce dál kouzlili radost a barvami duhy vytvářeli radost a štěstí ze života všude kolem. Ale cosi přeci jen scházelo. Huminova mysl se rychle uklidnila, ale přesto si uvědomoval že cosi schází, něco na čem mu hodně záleželo, ta příroda byla mnohem krásnější než před tím, ale přeci jen cosi chybělo. Možná nějaká vůně, ano určitě vůně, možná vůně nějakého květu. Proboha! Kam se poděl ten omamný kouzelný kvítek z dechu vlka?

---