Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Cítil se hrozně. Snažil se někam schovat. Jeho myšlenky ho týrali. Nevěděl co s tím udělat. Udělat něco musel. Ale co? Byl na dně. Alespoň se mu to tak zdálo. Ale stejnak to dno nebylo. Dno ještě bylo daleko hlouběji. Musel klesnout až na něj. A každé to klesání mu způsobovalo nesnesitelné pocity. Pocity, které nikdy necítil. Pocity, se kterými se jeho trénovaná mysl nedokázala dobře vyrovnat. Snažil se to v sobě dusit. Snažil se je invertovat. Převrátit a využít veškerou energii, která se v něm hromadila. Nedařilo se mu to. Vždy mu to někde uklouzlo a většinou to někdo odnesl. Potom co si to uvědomil, že někomu zase ublížil svojí neopatrností tak mu to na radosti nepřidalo. Začal se v tom dusit čím dál víc. Vždy trénoval setkání s velkými psychickými problémy. Ale takovéhle nemohl očekávat. Bylo to jako by se bránil sám před sebou a nemohl nikdy utéci. Bojoval předem prohranou bitvu, nemohl nikdy vyhrát, ale prohra byla příšerná. Věděl že prohraje, ale jeho naděje vždy umírala poslední. Nikdy nikdo takhle vnitřně nebojoval, jako on a přitom to bylo tak malicherné. Vzdoroval sám sobě, a věděl to. Jeho mysl se štěpila. Stále víc upadával k tomu dnu, jenže čím blíž byl, tím hlouběji to ještě bylo. Původně se chtěl odrazit ode dna, když už musel na to dno. Jenže, cosi se změnilo, a on na to dno nemůže nějak dopadnout. Jen stále padá a padá, rychleji a rychleji. Otočit se nemůže. Ale zdá se mu, že na dno nikdy nedopadne. Už si vůbec nevěděl rady. Kolaboval. Přestalo ho všechno bavit. Nechtěl žít takový život. A ikdyž hledal cestu, která by to zlepšila, tak žádnou nenacházel. Říkal si, stále si opakoval, že čas všechno vyřeší, ale zatím čas všechno jen zhoršoval. Myslel si že si zvykne, ale zatím to bylo horší a horší a na to se zvyknout nedá. Chvílemi si sice trochu dokázal nalhat že dělá dobře, ale potom znovu prohrál sám nad sebou, takže si už nebyl jistý ničím. Nechtěl nic, chtěl všechno. A všechno nemohl mít, a tak mu zbylo jen to nic a potom ještě ta nechuť. Vyčerpal se úsilím, a přestal se snažit. Jeho mysl pomalu ale jistě upadala. Stále víc se uzavíral a nechával se tak otevřený celému světu a všichni mu najednou ubližovali. Vlastně všichni ne, ale všechno mu ubližovalo, a nejvíc on sám. Ať udělal co udělal, všechno se mu za chvilku zdálo zbytečné a příliš bolestné aby v tím pokračoval. Jen jedna jediná věc ho držela při životě. Byla to naděje, a ta naděje byla ještě dost silná, ale pomalu také umírala. Zahrabával se sám do stále většího bahna. Jeho úsilí dostat se z toho způsobovalo, že se do toho dostával ještě víc, a když nic tedy nedělal tak do toho spadával samovolně. Jeho činnost byla zbytečná a jeho nečinnost to jenom zhoršovala. Bylo to paradoxní. Věděl že si musí pomoci sám, ale nikdy toho nebyl schopen. Stále se dostával k tomu že si sám nedovede pomoci. Topil se a padal. Bylo mu stále hůř. Znal mnoho způsobů jak se toho zbavovat. Teda zbavovat normálních problémů, protože tyto způsoby které znal na to prostě nefungovali a on stále nevěděl proč. Bylo to hrozné, když to poprvé zjistil. A bylo to horší a horší. Říká se že všechno má konec. Ale když začíná konec a v tom začátku konce sám skončí, tak to je to nejhorší. Nejhorší noční můra, která se mu stále vracela. Může mu snad někdo pomoci? I kdyby mohl, tak on si to nepřipustí. On nikomu nedovolí, aby svoje problémy hodil někomu na krk, z toho už dávno vyrostl. Logicky řečeno byl úplně odepsaný. Našel a poznal dokonalou radost, proto musel najít a poznat dokonalý smutek. Co naplat všechno je paradoxní.
Písmák