Zahrada vzpomínek

Ulehl jsem do své měkounké postele. Lehl jsem si na záda a tiše oddychoval. Denní shon byl za mnou, přede mnou byl příjemný odpočinek. Přikryl jsem se měkkou peřinou a trošku přemýšlel. Myšlenky ubíhaly do předu a já jsem je za chvilku vůbec nevnímal. Možná že jsem usnul, ale co na tom. Mýma očima jsem viděl a moje mysl uvažovala a tělo konalo moje myšlenky. Byl jsem někde v krásné zahradě. Možná někde uprostřed města, ale ta zahrada byla unikátně nádherná. Pečlivě ostříhaný zelený trávník jemně kontrastoval s uhlazenými cestičkami, které byly okolo vyzdobeny květinami a malými okrasnými keříky. Uprostřed zahrady byla fontánka a všude byly košaté stromy. Některé kvetly, některé byli jehličnaté. V záhonech bylo nepřeberné množství pestrobarevných kvítků, které dodávali pečlivou a nádhernou atmosféru celé zahrady. Na obloze bylo jen pár beránků a slunce jemně pronikalo svými paprsky do nekonečných hlubin stínů, které vytvářeli stromy a keře v zahradě. Taková krása, až oči přecházejí. Když si mysl uvědomí, jak pěkná může být zahrada, která je pečlivě upravena podle všech zákonů přírody. Pečlivý kontrast barev, který okouzluje oči i mysl. Prostá nádhera přírody, ale přece jen trošku upravená k lidskému oku, tak aby zanechala ten nejlepší nádech radosti v srdci návštěvníka zahrady. Práčci zpěváčci jen dodávali svou písní tu přenádhernou atmosféru, která se šířila do stran. Jen si tak sednout do trávy a vnímat tu nádheru, co jiného schází? Bylo to jako ve snu, a nebo to bylo opravdu jen ve snu? Co na tom, sen nebo realita, ať už jakkoliv tuhle chvilku jsem si dokonale vychutnával. Nic nemohlo narušit moje vnímání krásy přírody. Ale přece jen moje pozornost spočinula na něčem jiném než na přírodních krásách. Vlastě to nebylo tak daleko od těch krás. V dálce na houpací lavičce, byla osoba. Osoba, která se nechávala unášet také tou krásou přírody. Nikdy jsem ji neviděl, ale už předem jsem věděl, že ji odněkud znám. Snad ze snů. Ta osoba byla mladá dívka. Na tu dálku jsem ji moc dobře neviděl, ale už předem jsem věděl jak líbezná je její tvář. Hnědé delší vlasy k ramenům, tenké obočí kontrastující s tmavohnědýma očkama, která tak krásně dovedly vyjadřovat emoce. Vysoké štíhlé tělo, útlý a pevný pas. Na první pohled obyčejná hezká dívčina, ale já jsem věděl že není tak obyčejná. Kráčejíc směrem k houpačce se moje mysl více a více vnořovala do myšlenek. Kde jsem ji jen podkal. Ve svých snech? Nebo snad v reálném životě? Po chvíli se můj krok změnil v nejisté kráčení směrem k božské kráse pro mé oči a mou mysl. Ve hrudi se cosi hnulo. Bylo to srdce, které začalo nabírat sílu, nebo to byl možná zapomenutý cit, který se najednou probudil k životu. Najednou jsem byl schopen učinit všechno. Zdálo se mě, že kam dopadne moje chodidlo tam to všude začne kvést pestrobarevnými květy zahrady. Známá vůně mě utvrzovala v myšlence, že už tu nádhernou dívku znám, a to dosti dlouho. Ve mně se probudilo to charakteristické chvění, nejistota a nekonečná radost, která hraničí se šíleností. Mráz po zádech oheň v srdci. Potkávám největší emoci, kterou může kdy člověka na světě potkat. Co víc jsem si jist, že i ona má stejné pocity. I já jsem ideálem pro ni. Snem, který dlouho snila, a teď se stává skutečností pro nás oba. Čas se pro mě zastavil, a ta nádhera kolem ten cit vzrůstající v mém srdci a v mé mysli jen umocňovala. Energie ze mě prýštila směrem k ní, a ona posílala zase tu svou. Mohutná energie, která se prolínala, dotýkala se v celé své působnosti a v celém svém energetickém spektru. Pevně se navázala a moje energie objala ji, a její zase mě. Jak krásný to pocit dát někomu všechno, když ona obětuje to samé? Štěstí a radost, která hraničí se šíleností.

---