Smutek

Samota

Stromy tu stojí u modré hladiny,

až tam někam do nebe rostou koruny,

slunce větve prosvítá a kreslí si na vodu,

kolikrát říkám si:"Už nikdy plakat nebudu..."

Proč tu zas sedím a v očích mám slzy,

doufám a věřím, že smutek přejde mě brzy,

věřím, že tiše ztratí se jako zapadající slunce,

smutku můj prokletý tak odejdi ze mě přece!

Vrať se zpátky za svou černou bránu,

vrať se hned, neodcházej až k ránu.

Vem s sebou bolest, pláč a špatnou náladu,

zamknu vás za bránu, teď s vámi nebudu.

Tichý spánek, klidný dech, duše spí a hezky sní,

přenádherné sladké sny, cítím, že jsem v bezpečí.

Končí sny a končí noc,k rásné je když svítá,

víra, štěstí, naděje to všechno mě vítá.

Docela pěkná, hodná, milá, v pohodě a veselá,

trápit sebe a ty co rádi mě mají to se prostě nedělá.

Všechno je krásné, lidé jsou fajn,

světě div se šťastná jsem,

Proč všechno je jen chvíli a rychle mizí jako sen?

Je to jen letmý pohled, jedno slovo,

pocit nebo jen malé zklamání

a hned nevědomky černou bránu otevírám

a smutek mě omámí.

Proč vzpomenu si na tebe, na tvůj krásný hlas,

na rozkvetlou louku, chci ty chvíle prožít zas.

Tvoje oči, tvoje slova, tvoje věčně dobrá nálada,

mrzí mě to, zkazila jsem to, ale hrozně nerada.

Voňavá kytička od tebe, dotek ruky jemný,

vzpomínám jen na tebe, ty vyvedeš mě ze tmy.

Vždycky pravdu máš, znáš mě skoro dokonale,

jen nevíš co v srdci ukrývám a chráním neskonale.

prosím věř mi, že nejsem zas tak zlá

a nemám srdce z ledu,

opravdově milovat a mít ze srdce ráda

to já určitě svedu.

Jen nevím jak na to, víš, asi neumím nikomu nic dát,

prosím věř mi jiná budu a nehodlám se nikdy vzdát.

Až se zbavím svého smutku a pustím světlo do sebe,

má čistá, krásná duše daruje všechno jen pro tebe.

Vím,že jednou přijde den, kdy mě všechno přebolí,

to mi nikdo nevezme, každý den usínám s touhle nadějí.

tak jako sluníčko jen tak kreslí si na vodu,

tak já jiným, lepším člověkem opravdu budu...