Noc

Zhasínám lampičku na stole, hodiny ukazují několik málo minut po první hodině tohoto dne. Proč tak pozdě? Naproti stojí panelový dům a v něm bydlí lidé. Mnozí z nich mi připomínají hloupé ptáčky, co můžete zrána slyšet, když se blíží jaro;jen neumí zpívat, je to jen přehršel falešných výkřiků do tmy. Teď už spí – nemohou koukat do mého okna a krást mi sny. Velmi brzy mi došlo,že to,co opravdu stojí v tento čas za pozornost je o něco výš. Je tam městečko, obyvatelé se bojí lidí a já se jim ani moc nedivím; proto  tam  mají mnoho velkých světel, ale i úplně malinké lampičky. Krásně se třpytí, jako skleněné kamínky na šatech panenky, které mi dala teta k pátým narozeninám, jako tvé oči, když na ně můžu pohlédnout v našem nekonečném mlčení. Hledám tam jedinou, jež by netančila po černém parketu a stále ji nenacházím. Tak ráda bych taky tak tancovala, ale… jsem už moc unavená. Nechám ty víly se stříbrnými loknami dál si hrát a čechrat noc ve svých havraních závojích. Nemusí mít strach – nebudou samy, každý jejich veselý a nevysloveným tajemstvím naplněný bál střeží Pán noci.