rozhovor s johankou

(rozhalsové studio uvádějící svůj specializovaný pořad.)

unseen: "Vítej u nás, Johanko...nebo slečno z Arku?"
Johanka z Arku: "To je jedno...jak chceš, nechám to na tobě..."
"Dobrá. Takže, jak je na onom světě?"
"Hm..docela to ujde.....nebude ti vadit, když otevřu okno?"
"Cože?"
"No, je tu dost horko a já jsem od jistý doby na teplo citlivá, chápej..."
"Aha, jasně, bez problémů.Ale zpátky - jakej je tvůj vztah k posmrtnýmu životu?"
"Takže můžu otevřít i ty dveře? Že bych tady udělala kapku průvan, ne?"
"Otevři si, co chceš, sakra, ale mohla bys začít odpovídat?!"
"Nemusíš bejt hned sprostej....bych chtěla vidět tebe, kdyby tě upálili..."
"Promiň...já jen, že se ten rozhovor nevyvíjí tak úplně podle mejch představ. No, já bych se sice upálenej vidět nechtěl, ale jaký to vlastně bylo?"
"To nebyla moc taktní otázka, hochu."
"No, JÁ tady pořád dokola neomílám, že pode mnou škrtli - se pak nediv, když se na to jeden zeptá...

... a koukej vylízt z tý lednice, to už fakt přeháníš!"
"Když vy tady máte vážně přetopeno..."
"Podívej se, někteří z přítomných netrpí traumatem topinky zapomenutý v opékači, takže bych byl rád, kdyby ses mohla přizpůsobit většině, OK?"
"Jaká většina, vždyť je to jeden na jednoho, teda na jednu?!"
"Jo, ale ty jseš tady jenom na návštěvě a já mám kromě výhody domácí půdy ještě tady ten plynovej hořák, kanystr benzínu a spóóóustu sirek! Takže si tady pěkně sedni a koukej vysypat, jaký to je bejt slavná mrtvá bojovnice!"
"Dobředobřehlavněseuklidniprosímtě! Co že jsi to chtěl přesně vědět?"
"Jména! A adresy! Kdo tam s tebou byl, aber schnell!!!!"
"Cože?!?!?
"Eh...promiň, to víš, zvyk je železná košile, nějak nemůžu zapomenout na minulost....
Ale u těch jmen můžeme zůstat - určitě sis tam našla nějaký kamarády, ne?"
"Ale jo, to nemůžu říct, že by tam byla nuda. Máme takovej klub, kde se scházíme."
"Kdo my?"
"No..já, Honza Husů, Honza Palach a tak.."
"Kristepane, jak se ten váš klub jmenuje - Společnost přátel žehu?"
"Už jsi zase sprostej...fňuk"
"Já si můžu dovolit bejt sprostej. A nebreč mi tady!

Jak něco takovýho mohly následovat celý armády?"
"No...možná to bylo tím brněním...."
"Jakým brněním zase?"
"No....nebyla jsem zrovna z bohatý rodiny...a i když se celý příbuzenstvo složilo, dalo nám to jen na přední část zbroje..."
"No nekecej...ukaž....tak jo, beru zpět, něco takovýho asi fakt přitáhne pozornost vojáka...aspoň už chápu, proč jsi běžela vždycky vepředu, hehe."
"No, náhodou jsem byla v dobrý kondici, ani jednou mně naši nechytili."
"To je ale muselo dost frustrovat, ne?"
"No, asi jo, možná proto se na mě nakonec vykašlali..."
"Hele, ale nebyla ti v tom trochu zima?"
"Docela dost, taky jsem se vždycky po boji koukala co nejrychlejc dostat někam do tepla."
"Takže se vlastně dá říct, že sis o ten svůj konec tak trošku koledovala, co?"
"No, ale kdo měl tušit, že se to tak zvrhne? Je přece jen dost rozdíl mezi "zahřát" a "zpopelnit", ne?"
"Kdo jsem já, abych soudil. Ale už nám nezbejvá moc času, takže dovol, abych ti poděkoval za návštěvu a tady máš dárek na památku."
"Knížka...fakt bezva, to tě neučili, že jsem negramotná?"
"To sice jo, ale tak nějak jsem předpokládal, že na věčnosti budeš mít dost času se zdokonalit...ale co, tak si řekni někomu z těch tvejch kámošů, třeba by ti mohli předčítat před spaním.."
"No, to by možná šlo! Jak se ta knížka vlastně jmenuje?"
"Spalovač mrtvol"
"Parchante..."