Zrcadlení

Zrcadlení minulosti a naděje.

Na Tebe čekám, bdím, než zavoláš, tak zavírám oči.

Krajinu našeho mládí-Polabí chci si vybavit…

Tu, kde v řeky proudu těkavé víry se točí

a zrcadla vln na tisíc třpytek je umí roztříštit.

Krajinu plavými tóny rána prolnutou,

do které kdysi my oba jsme patřívali.

Krajinu dvou našich městeček nad řekou..

Tak psáno v osudu, že my nikdy v ní se nepotkali?

Krajinu s krví západu slunce ve stromech,

tu, kterou druhého netuše já i Ty tak probrouzdali.

I tam, kde ve stínu borovic tak hebký roste mech

a v korunách duchny letních oblaků tak rychle mizí v dáli.

Krajinu vonící lučním kvítím, chrpou a pryskyřníkem,

kde bzučí vážky opálové a bez hnutí střeží své obzory.

A z čerstvých brázd polí tak voní-Tvá i má rodná zem..

Proč Ty a já míjeli se?? A nešli dlaň v dlani-osudu navzdory.

Krajinu v paletě podzimu-tisíci ptačích křídel laskanou

s vůní čmoudících ohýnků z natě a pečených brambor.

Krajinu ranních rozbřesků do hávu z mlhy oděnou,

kde v obdivu skláníš se ke kapce rosy po stéblu klouzající.

Krajinu malebných remízků, tu a tam rákosím věnčené tůně,

kde rybka zvědavá čas od času vzepne se ke svému skoku.

Jen tam a Ty to víš, cítíš se tak jako kdysi v matčině lůně..

Víš, že Tě čeká? Proč Ty jsi poutníkem světa-bezpočet roků?

Však vím, zdaleka vítr vál a touha poznat se v Tobě chvěla..

On  šíře a dálky sliboval a Tvá krev tak lačně a chtivě je chtěla.

Stoupat jak tornádo-vzhůru a vzhůru, smrští být uchvácena,

vystoupat do azuru, někdy i padnout-a opět vstát-marností nezkrocena.

Z krajiny domova vítr vane, tak pábí a vábí Tě k rozběhnutí.

Po tom, co popsal jsem-v mládí Tvém kdysi předjímaném

Tě status quo prahnout, snít, toužit-zatím však jen želet nutí.

Dlouho ještě vlaštovkou, která vrací se s létem a již někdy jarem?

Krajinu, vonící domovem. Ty do ní patříš a v její objetí opět se vrátíš.

Snad až v podvečer, kdy naplníš po okraj svůj pohár-peripetií a osudů,

až znelíbí se kroužit světem jenom tak, jak tažný pták neznaje svůj cíl.

Pak srdce Tvé zas ne na jedné či druhé, ale na obou nohách bude stát.

Zas přijde léto-věřím, že Gemini dráhy, tak nekonečné přece jen se protnou,

představy, touhy a snění se pak v tak prostince nahou píseň změní,

píseň, ze které čas čekání všechna ta podezření ze hry svál..

Pak uvidíš Ty i já, zda lépe ustydnout, či za tím nedosněným stále jíti dál..