pořád to stejně mravenčí

A ty jsi nevěděla

že velká pravda se rodí za nocí

jako byla ta naše

a Martínkova

A čekala jsi a zalykala

ale na co?

Ale čím?

Moh jsem se ukřičet

moh jsem si plíce do krve rozedřít

čajový lístek ti zavál oči

A ty jsi neviděla

Moh jsem se ubrečet

(je hloupost, že chlapi nebrečí,

právě jako to, že klokani se bojí pískání,

zkoušel jsem to mockrát)

a ty jsi             plynula

japonská flétnička zenových mistrů

ti probarvila krev

a tomu příboji já nerozuměl

ani děti ne

zasněná, říkaly

máma je zase obláčková

ale neznělo to jako z východního dívánu

a já se snažil být pyšný

zkoušel jsem to mockrát

na dně sklenice od marmelády

se sešly dva prsty

olíznout a pohladit nos

pamatuješ si

ale usmíváš se už  v ě d o u c n ě

už daleko

ohýbáš kotníky

do lotosového sedu

stále snáz

pružná a nádherná

obláčková

zkoušel jsem to mockrát

pořád to stejně mravenčí     pod žebry

stále sráz

moh jsem se rozestřít

a plíce ukřičet

zenová flétnička si tě vyzpívala

zenová vábnička       sítě

vyspívala

zenová     letnička

na dně

dva prsty

olíznout

nad ně

zkoušel jsem to mockrát

odplulas

obláčková

   nádherná

      vznešená

             odpoutaná

A nevědělas, že velká pravda

se rodí i za nocí

jako byla ta naše

a Martínkova