Podzimní podobenství

Podzimní podobenství

Podzim má v sobě špetku melancholie. Všechno opadává a homo sapiens stižen tíhou babího léta odpadává. List se pustí větve a padá neznámo kam. Ona se spustí s ním. Jen tak z ničeho nic se spouští do bezbřehé rozkoše. Rozkoš vycházející zdola, z nitra, z hlubin. Je vedena tělem a přeskočí na sloup vysokého napětí. Napětí se nese Prahou, aby v jeden okamžik vykřiklo neskutečné orgasmické ACH ! Lidičky, lidičky, rybáři jedou. V moři je nepřeberné množství ryb. Plavou sem a tam a nevědí, kam by mrskly ocasem. Návnada už se vznáší kousíček pod hladinou. Houpe se tam ve vodním víru jako ty kdysi na houpačce v parku. Kámen spadl do vody. Voda se zakalila a odnesla ve svých útrobách tvoje dětství. Strašně ses lekl a spolkl si návnadu i s navijákem. Rybářský háček se ti zasekl do srdce a v žilách ti začíná kolovat heroin, pervitin, euforie, agonie, smrt. Klouček by to věděl přesněji, ale nepoví. Z Kloučka vyklouzl klouzek a ten si sedí  pěkně v mechu. Přesně tam, kde si sedával se svým dětstvím. To už je ale dávno pryč !