Psí život

Básnictví je výsadou podivínů. Ať už nápadných, vytáhlých, zachmuřených individuí, halících své tragické já do šatů v pestrých odstínech černi; rozverných bohémů hýřících celé noci a dny v krčmách; nebo oněch tichých málomluvných jedinců, jejichž odlišnost je prozrazena pohledem upřeným kamsi na neznámé duchovní obzory. Poetové jsou jiní a ani Jarolím nebyl vyjímkou. Byl básníkem a měl dvě nohy.

Možná si pomyslíte - co je tak podivného na dvounohém veršotepci? Nuže, Jarolím byl kromě vytříbeného lyrika také psem. Ne ovšem jen tak ledajakým psem a ne jen tak ledajakým básníkem. Na rozdíl od voříšků, jejichž literární tvorba se omezovala na pouhá epická vyprávění o bitkách a milostných dobrodružstvích v městských parcích, navíc zhusta podávaná v nejhrubším slangu, byl Jarolím, čistokrevný bernardýn, mistrem v popisování těch nejtajnějších hnutí duše.

Jediný západ slunce, ani ten nejštíhlejší měsíční paprsek si před Jarolímem nemohl připadat bezpečný. Se psí urputností se chytil nálady okamžiku a nepřestal ji zpracovávat čelistmi svého srdce, dokud z ní nevymáčkl alespoň sonet.

Ve své sbírce měl již několik zlatých obojků držitele Nobelovy ceny za literaturu, nakladatelé a vydavatelé si mohli strhat hřbety pod metráky uzenin, kterými si jej předcházeli a nejedna fena, psí či lidská, proplakala nespočetně večerů nad jeho díly, ochotna vzdát se všeho pro jediné krytí s ním. Přesto nebyl Jarolím šťastným psem.

Neklidné hárající srdce umělce mu nedopřálo klidu, vláčelo jej od řeznictví k řeznictví, od nálevny k nálevně, od čubky k čubce bez toho, aby kdekoliv nalezl uspokojení a klid. Jeden den jste ho mohli potkat, kterak povlává městem s písní na pyscích, pár hodin na to se už ploužil příkopem s urousanou srstí, zablešený, vyválený v bahně a svět se chvěl pod pohledem jeho krví podlitých očí.

Z času na čas neovládl své znechucení živými bytostmi a potlačované pohrdání vybublalo na povrch coby zuřivý štěkot nezřídka vedoucí k líté rvačce. Úder pak stíhal úder, zuby se nořily do masa, morda se zalila sladkou krví. Ani relativní tělesné postižení nezabránilo Jarolímovi stát se obávaným bijcem, jehož věhlas v přístavních putykách byl stejný, jako věhlas Jarolíma – spisovatele mezi kulturní veřejností.

Ovšem, jak se říká, všeho do času. Po jednom z jeho vyhlášených tahů Jarolím zmizel. Nikdo netušil, kam se tento génius vázané řeči poděl, kde hledat jeho hnědobílou srst, kam poslat autorské honoráře. Literární kritici rozpoutali v novinách a časopisech hysterickou bouři nářku, ředitelé vydavatelství vypláceli horentní sumy detektivním agenturám a dámy si drásaly ňadra zoufalstvím. Vše marno. Bernardýn, zvíře považované mnohými za nejlepšího básníka všech dob, se ztratil beze stopy.

Jen pohodný, známý kulturní ignorant opovrhovaný celým městem, chodil ulicemi a potutelně se usmíval.