LÁSKA V BOUŘI

 LÁSKA V BOUŘI – „Larry a Marion“

 

PROLOG

 

   Z jabloně stojící na dvorku právě spadl poslední lísteček. Záhy se do ní opřel silný vichr, jenž ji povážlivě naklonil.

   Hustá mračna zakabonila celou oblohu. Na zem se snášely první bílé vločky. Rázem jako by se roztrhl pytel. Rozchumelilo se tak, že nebyly znát ani obrysy ovocného stromu, který se před okamžikem úplně obnažil.

   Marion zvedla uplakané oči od ušmudlaného dopisu. Utírajíc si slzy vyhlédla skrz okno ven. Spatřila pouze valící se mračna sněhové nadílky a to ji vyděsilo. Když zasedala za stůl a plna naděje a strachu se dala do otevírání obálky a následně do čtení psaní, nebylo po sněhu ani památky.

   Ovšem, je to jako v životě, pomyslela si. Nejvíc věcí se děje vždy nečekaně a změny jsou často tak rychlé, že je ani nepostřehneme a všimneme si až konečného výsledku.

   Stočila svůj zrak znovu na dopis. Putoval dlouhou dobu nepřátelským územím –      z  jižní Virginie až sem, do Newportu v Pensylvánii.

   Obálka byla pošpiněna sazemi, střelným prachem a snad i krví.

 

    Má nejdražší Marion,

proč musí být naše láska takhle zle zkoušena? Ani nedoufám,

že budeš tenhle dopis kdy číst. Už ani nevím, kolikátý je v pořadí.

Několikrát jsem dokonce našel své psaní u mrtvého posla.

Ale já se nevzdám. Někdy závidím těm, kteří nemají nikoho,

kdo by na ně doma čekal. Ti se nemusí trápit starostmi o ně

a doufat v téměř nemožno - v setkání s nimi. Promiň, ale tady

postrádá každý špetku optimismu.

Doufám, že tohle nesmyslné vraždění co nejdříve skončí

a já Tě opět budu moci vzít do náruče. To je vlastně jediná

myšlenka, pro kterou teď žiju.

Miluji tě. Omlouvám se za tu strohost, ale jsem naprosto vyčerpaný.

Snad se jednoho dne vzbudím do míru. Snad. "Zase napíšu."

 

                                    Tvůj milovaný Larry

                                         Virginie, 17. srpna 1862

 

   Marion si utřela slzy. Ale na její tváři se hned objevily nové. Svůj smutek nedoká-zala zadržet. Tak silná nebyla.

   Včera dostala od Larryho první dopis od začátku války. Přišel s čtyřměsíčním zpožděním. Alespoň nějaká naděje, napadlo ji. Naděje, které se už dávno vzdala.

   Ale za ty čtyři měsíce se mohlo leccos změnit. Larry mohl být raněn nebo... Marion propukla v nový pláč.

   Také ona napsala spoustu dopisů, ale nevěděla, kam je posílat. Měla je všechny zamčené ve skříni.

   Vzpomněla si, jak krásně jim bylo před válkou. Milovali se tak moc, že je nic na světě nemohlo rozdělit. Válka však dokáže zpřetrhat i ta nejsilnější pouta.

   „Larry, Larry, můj milovaný Larry? Proč jsem tě nutila odejít?“ dušovala se.

   Nikdy k nikomu necítila ani zlomek toho, co k němu.

   Na ten den, kdy se seznámili, nezapomene do smrti…

ČÁST PRVNÍ

 

1860-61 (Newport v Pensylvánii)

 

Rozbouřené jezero

 

 

Radosti lásky jsou vždy úměrné strachu, že je ztratíme.

  Stendhal 

 

1.

 

   Tehdy si vyjela lodičkou po jezeře. Nemohla tušit, že tenhle nevinný výlet ovlivní celý její život.

   Byl teplý letní den. Dusno věstilo možnou bouři.

   Veslovala ráda. Ať byla jakkoliv rozrušená nebo rozčilená, voda ji vždy dokázala uklidnit. První únik od reality podnikla těsně po smrti své matky před třemi lety. Jezero jí pomohlo se s tímto neštěstím vyrovnat.

   Zvykla si na tyto platby a vydávala se ně s železnou pravidelností, kdykoliv to počasí dovolovalo.

   Považovala se za jezerní královnu. Pozorovala bezpočet kachních rodinek. Zprvu se jí bály a schovávaly se do rákosí. Strach je ale postupně opouštěl. Brzy v ní přestaly vidět nebezpečí a troufaly si k ní blíž a blíž.

    Krmila je pečivem a některé z kačen si ji tak oblíbily, že se od ní nechaly i hladit. Trvalo jí dva dlouhé roky než si je takto ochočila.

    Na obzoru se objevila temná mračna. Všimla si jich a zděsila se. Jestli nechce zmoknout jako slepice, bude se muset za chvilku vrátit. V dáli zahřmělo. Naskočila jí husí kůže. Bála se bouřky.

    Kačeny si od ní udržovaly nezvyklý odstup. A to pro ně mám tolik pečiva, pomyslela si hořce. Co to s nimi dneska jenom je, že nevystrčí zobák z rákosí? Asi se taky bojí bouřky.

   Naklonila se nad hladinu a pozorovala odraz svého obličeje. Usmála se na sebe. Své dlouhé vlasy měla schované pod kloboučkem, který si vzala kvůli pražícím slunečním paprskům.

   Mraky se blížily. Dosud klidné vody jezera začal čeřit zvedající se vítr.

   Náhle se za ní ozval podivný zvuk. Jako by se něco vynořovalo. Chtěla se obrátit, ale pojednou se loďka povážlivě naklonila. Jen tak tak že se chytila a nepřepadla přes palubu. Vyjekla zděšením. Na záda ji dopadly kapky vody.

   Natočila hlavu, aby zjistila, co se děje.

   Okraje její loďky se držely dvě svalnaté ruce. Ty spatřila jako první. Z vody dále ještě vyčuhovala hlava nějakého mladíka. Nikdy předtím ho neviděla. Delší tmavé vlasy měl momentálně mokré. Vypadal čerstvě oholený – ale možná mu vousy ještě nerostly. Ve tváři zářící úsměvem mu svítili bělostné zuby. Upíral na ni své velké hnědé oči.

   Marion ještě nepřekonala šok, který jí ten plavec svým nečekaným objevením způsobil.

   „Odpusť, že jsem tě polekal,“  řekl se zvláštním přízvukem.

   Ten chlapec není jistě odsud, napadlo dívku.       

   „Kdo jsi?“ zeptala se maje hrdlo stažené strachem. Co když ji chce nějak ublížit.

   „Prachobyčejný tulák. - Jsi zdejší?“

   Stále se usmíval. To, jak na ni hleděl, jí pomalu přestávalo být nepříjemné.

   „Tatínek mě vždycky varoval, abych se nebavila s cizími lidmi.“

   „Mně můj otec zase tvrdil, že černoch nemá právo na nic jiného než na práci a bolest. Navykládali nám pěkný blbosti ti naši slavní tatínkové.“

    „Ty jsi z Jihu?“

    „Jo, jsem. Ale jenom původem. Už jsem dokonce pochytil i seveřanskej akcent.“ řekl napodobujíc přízvuk, kterým mluvila Marion.

    „Dřív jsem hrál divadlo. Docela úspěšně jsem imitoval politiky tady odsud.“

   Ještě nikdy předtím se nebavila s nikým tam ze zdola.  

   „Můj táta by mě zabil, kdyby věděl, že si povídám s Jižanem.“

   „Já jsem na útěku. Už jsem to doma nemohl vydržet.“

   „To já bych nikdy neudělala.“

   „Ale udělala. Ničí trpělivost není nekonečná. Já jsem si nejdřív myslel, že to nedokážu. Že to nejde. Ale můj chlebodárce po mě chtěl, abych převzal jeho bič a mlátil ty nebohý otroky. A já jsem proti otroctví.“

   „Ty? Jižan?“ podivila se Marion.

   Nebe z poloviny potemnělo. Přes slunce se přehnal mrak. Rázem se ochladilo a vítr zesílil. Marion si musela přidržovat svůj klobouček, aby ji neulétl. Hladina jezera byla neklidná. S loďkou si pohrávaly vlny. Blýsklo se.

   „Hodně mých krajanů zastává stejný názor jako já.“

   Hrom zaburácel. Marion se rozklepala zděšením. Teď už to domů v žádném případě nemůže stihnout.

    „Bojíš se bouřky, že jo?“ zeptal se starostlivě.

   Mlčky kývla.

   Podíval se na oblohu. „Zmokneme,“ prohlásil. „Vesluj za mnou. Vím o jedné skrýši.“

   „Nechceš tam doveslovat ty? Bylo by to asi rychlejší. Nemám takovou sílu v pažích…“ poprosila ho.

   Zaváhal. „No, radši ne. Nemám totiž nic na sobě.“

   Zarděla se. Myšlenka, že ten mladík je pod vodou nahý, ji vzrušila.

   Všiml si, jak se začervenala a usmál se na ni. Já husa, pomyslela si v duchu.

   „Mně když tak říkaj Larry.“ přerušil mladík mlčení, které se mezi nimi rozprostřelo. Současně jí nabídl svou mokrou ruku k potřesení.

   Podle pravidel slušného chování by sice k seznámení měla dát první popud ona, ale ve zvláštních případech je jistě přípustná výjimka. V případech jako je tento, uvažovala v duchu. Uprostřed jezera při blížící se bouřce, když cítí, že se zamilovala na první pohled a nedostává se jí slov. Ano, ten Larry ji okouzlil. Snad k němu pocítila lásku proto, že se ve všem lišil od ostatních kluků, které kdy potkala. Snad to bylo tou jeho neurvalostí, možná těma velkýma hnědýma očima, nebo tím jak se na ni pořád usmíval.

   Naklonila se k němu blíž, aby mohla přijmout nabízenou pravici. Její drobná ručka spočinula v té jeho. Přiblížil ji ke svým ústům a políbil ji na ni.

   „Ma-Marion,“ zakoktala zmateně.

   „Hezký jméno. Nejenže krásně vypadáš, taky se  krásně jmenuješ. Marion.“

   Chtěla poděkovat za kompliment, ale zadunění hromu ji vzalo dech. Bouřka už byla velmi blízko. Musí rychle pryč z jezera.

   „Drž se!“ přikázal jí a vší silou odstrčil loďku od sebe. Rázem nabrala rychlost. Potom se Larry  potopil, podplaval pod s vesly zápolící Marion a vynořil se pár metrů před ní.

   „Poplavu napřed. Zatím se obléknu.“ vykřikl zpátky.

   Marion se jen usmála.

   Od břehu je dělilo nějakých čtyřicet padesát yardů. Vzdálenost, kterou překonal Larry během pár okamžiků. Pro Marion to ovšem byla otázka několika minut.

   Když Larry vylézal z vody, neodolala pokušení, aby si ho neprohlédla. Jejich zraky se znovu střetly. Nevadilo mu, že si ho prohlíží. Marion se ale cítila trapně.

   „Trochu víc doprava!“ zavolal na ni.

  Upravila směr a dál zarputile veslovala. Dušovala se zato, že se otáčela. Co si teď  o ní asi myslí?

   Z myšlenek ji vytrhly první dešťové kapky. Než se nadala,  spustil se hustý liják.   Za chvilku promokla na kost. Zvýšila tempo.

    Její člun začal dřít o dno, až nakonec uvízl na mělčině. Dál budu muset po svých, pomyslela si. Ale nemusela. Dobrodil se k ní totiž již oblečený Larry a vzal ji do náru-če. Zavěsila se mu kolem krku.

   „Tak jsme to nakonec nestihli,“ konstatoval suše mokrý Larry.

   „Nevadí,“ odvětila šťastná Marion. Šťastná proto, že jí byl na blízku. To jí pomáhalo nemyslet na to, že hřmí čím dál tím blíž a že se síla větru a deště stále stupňuje.

   Nesl ji ke své skrýši, která se nacházela kousek od jezera. Skalní převis pod který nepršelo. Když se konečně schovali před bičující deštivou sprchou, uvolnil Larry pomalu Marion ze svého objetí. Ale ona se ho nepustila.  Stáli teď oba na suché zemi, hleděli si s očí do očí a Marion se nadále držela Larryho kolem krku. Na tváři se jí třpytilo několik dešťových kapek. Její klobouček byl nasáklý a zplihlý. Stáhl ho z její hlavy a rozpustil její dlouhé světlé vlasy, které jí najednou sahaly do poloviny zad. Rukou ji utřel čelo a tváře.

   Chtěla ho políbit, ale nedokázala se k tomu odhodlat. Ale už jen jeho dotyky jí stačili k tomu, aby se rozplývala rozkoší.

   Ani Larrymu se nepodařilo překonat ostych. „Rozdělám oheň,“ řekl nakonec           a vymanil se z jejího náručí.

   Rozklepala se zimou. Mokré šaty ji chladily.

   Larry zde měl naštěstí připravené ohniště a slušnou zásobu dřeva. O chvíli později ji už hřály plameny. Sedla si vedle Larryho. Ten přihodil ještě několik polínek a vzal ji za ruku. Opřela se o jeho rameno. Aniž by cokoliv nahlas řekli, věděli, na čem jsou.   

   Poslouchali neustávající déšť a koukali upřeně do ohně, který se rozhořel tak hodně a silně jako jejich láska.

 

 

2.

 

   Než přestalo pršet, odhalila dvojice zamilovaných hrdliček tajemství polibku.

   Cukrovali se s takovou vášní, že ani nepostřehli, že se začíná smrákat.  Marion už na sobě dávno neměla šaty. Larry ji přesvědčil, že když si je nesundá, nastydne. Zprvu se jenom ve spodničce styděla a připadala si hloupě, ale pochvíli stud překonala.

   Larry obdivoval její krásné nohy, na které se nemohl vynadívat. Přitiskla se k němu.Nemluvili, toliko se laskali. Občas přiložili do ohně, aby nevyhasl. Už to byl jen malý plamínek, zato jejich láska se za těch pár hodin rozhořela v neuhasitelný požár.

   Když si Marion všimla, že už se zešeřilo, dostala strach. Děsila se toho, co řekne doma otci. Odešla po obědě a teď už je jistě dobrých deset hodin. A před ní ještě dlouhá cesta. Svěřila se s touto obavou svému příteli.

   Vymysleli spolu drobnou lež. Řekne doma, že ji bouřka překvapila na protějším břehu a že se tam před ní schovala. Což byla, až na pár drobných detailů, vlastně pravda.

   Oblékli se a ruku v ruce se vydali k jezeru. Jeho voda poté průtrži mračen stoupla  a vylila se z břehů.

   Marion zkameněla hrůzou. Její loďka se nenacházela na místě, na kterém              ji nechali. Ani nikde jinde. Zmizela. V tom spěchu ji zapomněli uvázat. Katastrofa! Bez ní se domů nedostane a pěšky by cesta trvala celou noc.  

   Larry svým ostřížím zrakem prozkoumal vodní plochu. Po člunu nikde ani památky. Jezero měla velkou rozlohu a do mnoha zákoutí se nedalo z jejich pozice dohlédnout.

   „Třeba bude v rákosí,“ řekl a  ztratil se v něm, aby to tam probádal. Za několik minut se opět vynořil. Nic. Vyplašil akorát pár kachen. Div že ho nenapadly.

   Marion seděla v trávě ruce před obličejem a plakala. Přistoupil k ní a snažil se ji utěšit.

   Uklidnit se mu ji ovšem nepodařilo.

   „Táta mě zabije. Už kdybych přišla domu teď, tak by mě přerazil. A já přijdu          až zítra.“

   „Řekneš, že jsi ztroskotala. Vždyť je to koneckonců pravda.“

   Chvíli trvalo než ji přesvědčil, že nejlepší co může udělat, je čekat na svítaní. Jednak je ráno moudřejší večera, a pak je také lépe vidět. Až se rozední najdou jistě člun snadno. Řekl to s jistotou sobě vlastní a stejným tónem dodal, že její otec vše jistě pochopí a nevyvodí z toho žádné důsledky.

    Svým způsobem jí mazal med kolem huby, loďku vzal čert a její otec bude stěží shovívavý, přesto ji to, co řekl Larry, uchlácholilo. Strach z ní vyprchal. Cítila se klidnější něž kdy předtím.

    „Ale když zůstanu, co budeme dělat?“ otázala se a přešla k Larrymu.

   „Odhalovat tajemství lásky,“ odpověděl a políbil ji. Zdvihl ji jako pírko a nesl ji zpátky do své skrýši.

   Připravil lože z jehličí, přes které posléze přehodil jednu deku. Ulehla na něj. Podepřela se lokty a pozorovala svého miláčka.

   Přihodil do ohně poslední várku dřeva.

   „To jsou silný kusy. Vydrží hořet dlouho. Já si ještě odskočím. Vydrž.“ Otočil se k ní. V očích se mu jiskřilo od plamenů.

   Vykonal potřebu v nedalekém křoví a poté se natáhl vedle své lásky.

   Dlouhou dobu se mazlili.

   Marion usnula jako první. Přikryl ji svým kabátem. Něžně ji políbil na čelo a objal.

   Za pár okamžiků už spali tvrdým spánkem zamilovaných oba dva.

 

3.

 

   Marionin otec Charles Porter si mnul vousy a přecházel po místnosti sem a tam. Čas od času zabafal z dýmky, kterou měl jako tradičně napěchovanou tím nejkvalitnějším tabákem. Takto se choval vždycky, když byl nervózní. A teď k tomu měl důvod jako už dlouho ne.

   Venku zuřila už od odpoledne bouře nebývalé síly provázená krupobitím a jeho dcera se stále nevracela. Naposledy ji viděl u oběda. Pak se vydala k jezeru a od té doby o ní neměl žádné zprávy.

    Samozřejmě že se nejspíše schovala u nějaké ze svých kamarádek, dodával si klidu už postarší majitel místní železárny, ale tvář mu čím dál tím víc formovalo poznání, že se něco stalo.

    Hromobití se začalo vzdalovat a postupně přestalo i pršet. Čas neúprosně plynul. Deset hodin. Jedenáct. A Marion stále nikde.

     Charles chodil po pokoji stále rychleji. Všichni v domě už spali. Což Marion nikoho jiného nezajímá?

     Když se se strachem o ni před hodinou svěřil svému nejstaršímu synovi Jamesovi, div se mu nevysmál.

   „Ta je jistě schovaná na seníku s nějakým klukem a okolní svět jde mimo ně,“ reagoval na  jeho obavy pětadvacetiletý James.

   „Vždyť je jí teprve sedmnáct!“

   Jeho syn, který se staral o odbyt železa, se jen usmál: „No a? To je tak akorát.      Já začal randit už mnohem dřív.“

   Půl dvanácté. K jeho uším dolehly nějaké rány. Někdo bušil na dveře. Marion, napadlo ho v první chvíli a spěchal otevřít.

   K jeho zklamání za nimi ovšem nestála jeho dcera, ale starý rybář Hugh Faulkner. Sotva dechu popadal, pravou ruku si tiskl na své slabé srdce. Nejspíš běžel celou cestu od jezera až sem nahoru k Porterově rezidenci.

    „Co se děje?“ řekl místo pozdravu Charles.

   Hugh se nadechl: „Je doma Marion?“

   Hlavu klanu Porterů zachvátila panika. „Není. Odešla po obědě a ještě se…Víte      o ní něco?“

    „Našel jsem její člun. Převržený. Bez vesel.“

   Charles Porter zesinal. Polil ho pot hrůzy. Od doby, kdy našel svou manželku mrtvou v zahradním altánku, se takhle nevyděsil. Doktor určil jako příčinu její smrti selhání srdce, na které si Laura už dlouho před tím stěžovala. Pln bolu nechal srovnat altán se zemí a již nikdy do zahrady nevkročil. Marion si našla jako lék na smutek vyjížďky na jezero. Jeho vody zmařily už mnoho lidských životů. Vyčítal si, že lépe nepředvídal, co se všechno může stát. 

   „Bože, to ne! Neber mi i Marion! Nech mi jí!“

   Obrátil svou zbědovanou tvář k nebi. To mu odpovědělo jen vzdáleným zahřměním.

   „Běž rychle vyhlásit poplach!“ rozkázal zvěstovateli špatných zpráv. Ten na nic nečekal, otočil se a vyběhl směrem ke zvonu, který se rozezněl vždy, když někde hořelo.

    Rozklepaný Charles doslova vyletěl po schodech do prvního patra a vzbudil Jamese a svého druhé syna Nesbyho.

    „Marion se ještě nevrátila. Starý Hugh našel její člun. Dnem vzhůru,“ pronesl nešťastný otec těžkým hlasem.

    Oba mladíci vše rychle pochopili. Jejich sestřička nešla randit, ale s největší pravděpodobností se jí něco zlého přihodilo.

    Bleskově se oblékli a následovali svého otce, který už běžel směrem k náměstí.

    Mezitím se ozval zvuk poplašného zvonu.

    Navzdory pozdní hodině se začali trousit lidé, kterým nebyl lhostejný osud svých bližních.

    Charles Porter si prohlížel jejich ospalé obličeje. Přišlo jich asi třicet. Nikdo další nepřibude, to mu bylo jasné. Popsal jim, co se stalo.

    „Lidi, já vím, že jste unavený, ale prosím vás, pomozte mi najít moji malou Marion. Bohatě  se vám všem odměním.“

    Ve svitu louče četl v jejich tvářích strach o jeho holčičku. Všichni ji měli rádi

    „Především. Nejde nám o odměnu, Portere. Jsme lidi, ne?“ to se ozval věčně něco namítající švec Sven Jahson.  Sklidil souhlasné zabručení.

    „Dobře,“ pokračoval Porter, „viděl ji někdo z vás od odpoledne?“

    „Já jsem si jí všiml na jezeře než začala ta bouřka. Byla zrovna u Kachního rákosí, jak tam tomu místu říkáme. Ale moc jsem ji nepozoroval.“ Mluvčí stál mimo dosah louče. Porter ho však poznal po hlase. Jednalo se o jednoho dělníka ze železáren.

   „O.K., lidi. Prohledáme to tam. Vytvoříme skupinky po třech a rozdělíme si úseky. Hodně štěstí. Najděte moji dceru živou, prosím.“

    Záchranná akce mohla začít.

    Jezero křižovalo křížem krážem pět lodí. Ostatní dobrovolníci pročesávali břeh.

    Duševně zlomený Porter zamířil se svými dvěma syny ke Kachní zátočině, kde byla Marion spatřena naposledy. Spolu s nimi ve stejných místech pátrala i skupina Svena Jahsona.

    Muži se bořili mnohdy až po kolena do vody, ale ve svém úsilí nepolevovali.         Ze všech stran se stále ozývalo: „Marion!“ Ale volaná na žádné z nich nezareagovala.
    Charlese Portera se zmocňovala čím dál tím větší deprese. Zcela vyčerpaný si sedl na kámen a zahleděl se na jezero. Objevila se nad ním pára, kterou občas prořízl svit louče.

     Všechno mu připadalo najednou marné. Nenajdou ji. Ne živou. Pomalu si připouštěl krutou skutečnost.

     „Jestli v tobě utonula, nechám tě zalít železem!“ osočoval se neštěstím celý šílený na jezero. To mlčelo.

     „Kdo mě slyšíte, pojďte sem! Našel jsem nějaký stopy.“ Ten burácivý hlas patřil ševci ze Švédska. Všichni v okolí, kdo ho mohli slyšet se k němu sběhli. Jednalo se  o Jamese a Nesbyho a dále pak ještě o dva muže z Jahsonovy skupinky. Jako poslední se přiřítil Charles Porter, jemuž svitla naděje.

    „Tady, podívejte.“ Švéd přiblížil louč k zemi. A skutečně. V bahně se rýsovaly nějaké stopy.

    „A co? Můžou patřit klidně někomu z nás. Prošli jsme tudy snad stokrát.“

    „Nesby!“ umlčel Charles svého syna.

    „Podívejte se pozorněji,“ nabádal je Sven. „Tahle stopa je dívčí. A tahle taky a vedou jen semhle. Tady najednou končí a pokračují jen mužské. Ale hlubší než předtím. Jako by vzal tu dívku do náruče a dál ji nesl.“

    „Nehraj si na stopaře.“ Nesby nesnesl, když byl někdo v něčem lepší než on.

    Nikdo si jeho hlášky nevšímal. Všichni se věnovali těm stopám. Beze slov je následovali. Po pár krocích ucítili slabý zápach kouře.

    „Oheň. Opatrně.“

    Kousek od nich se tyčila skála. Nesby si všiml jako první temné prolákliny, ve které zářily uhlíky na ohništi.

    „Tamhle,“ ukázal. Vydali se tím směrem. Když louče osvítila místo pod převisem, nikdo z nich nevěděl, co si má o výjevu před sebou myslet.

    Jejich očím se naskytl pohled na spoře oděnou Marion v objetí někoho, komu neviděli do tváře.

    Charlesovi se nejdříve ulevilo, ale hned na to dostal šílený vztek. Zburcoval celé město a ono tohle. No, počkej Marion. To si odpykáš. Radost však byla zatím větší než hněv.

    Hluk Marion probudil. Otevřela oči. Kolem ní stálo šest lidí. Její otec. Bratři a tři muži, které znala toliko od vidění. Trvalo jí jen pár okamžiků než si uvědomila, co se stalo. Zhrozila se. Nebyla schopná ani pípnout. Zatřásla se spícím Larrym. Jako by jí mohl nějak pomoci. Stáhnou z něj kůži, až zjistí, že je z Jihu.

    „Co je, miláčku?“ řekl v polospánku. Objal ji pevněji. Tu mu došlo, že je něco            v nepořádku. Otočil se a spatřil je. Šest mužů. Prohlíželi si ho s opovržením.

    „Je to prašivej Jižan,“ prohlásil nenávistně nejmladší z nich.

    Larry na něj dostal vztek. Dostal vztek na celý svět. Proč nemůže být aspoň jeden den šťastný?

    „Marion, vstaň a obleč se!“ řekl velmi přísně Charles Porter.  Tvářil se nesmiřitelně. Čeho všeho se dneska ještě nedočká? No, počkej ty jeden Jižánku, dostaneš pořádně za uši.

    „Žádnej podělanej Jižan nebude šahat na naši Marion, co chlapci?“ přiléval Nesby olovo do ohně.

    Marion kryla Larryho tělem.

    „To se budeš schovávat za ženskou sukní? To nemáš hrdost?“

    „To se ti to mluví, když je vás šest na jednoho.“ Larry měl pro strach uděláno, ale teď se pomalu začínal obávat toho, co ho čeká. Nejspíš slízne pořádný výprask. Přinejmenším.

   „Teď poznáš na vlastní kůži, jak se cítí černoch, který vás odmítá poslouchat. Marion, uhni!“ Když dívka neuposlechla rozkaz svého otce, odstrčil ji rázně stranou.

   „Ne, tati! On za nic nemůže. To já. Byla bouřka. Uplavala mi loďka. Schovala jsem se tady…je to moje vina.“

    Nedbali na její nářek. Pustili se do Larryho hlava nehlava. Pět mužů proti jednomu. Jamesovi byly podobné věci proti srsti. Stál nezúčastněně stranou.

   Larry sice stihl rozdat pár ran každému ze svých útočníků, ale brzo přesile podlehl. Skoro z něj vytloukli duši, ale on ani jednou nevykřikl bolestí. Mlčel jako indián. Nechali ho na pokoji, až když upadl do bezvědomí. Když od něj odstoupili, vrhla se něj Marion. Propukla v hysterický pláč.

    „Miláčku, žiješ? Řekni něco!“ Larry však nereagoval.

   Nesby s otcem ji od něj násilím odtrhli. Než opustili místo činu, Nesby                    do bezvládného mladíka ještě několikrát kopl.   

   Charles si přehodil svou dceru přes rameno. Skučela a snažila se vymanit z jeho ocelového sevření. Nešlo to. Odnášel ji z místa incidentu. Vrhla ještě jeden nešťastný pohled zpátky. Její miláček se stále nehýbal.

   „Tohle jsi neměla dělat!“ vyčítal jí zlostně otec.

   Nevnímala ho. Chudáček Larry. Co mu to provedli?

   Mezi vzlyky jí došlo, že právě opustila ráj a spadla rovnou do pekla.

 

   

4.

   

  Charles Porter neměl nikdy důvod uplatnit na své děti žádné výchovné opatření. Vždy se chovali slušně, ze školy ani odnikud jinud na ně nikdo nevznesl jedinou stížnost. Byl na všechny tři jaksepatří hrdý.

   Až do dnešní noci. Jeho nejmladší a nejoblíbenější dcera Marion ho zradila. Za důvěru, které se jí dostávalo, se mu náramně odvděčila. Každý si na něj teď bude ukazovat prstem. Bude celému městu jen pro smích. Tento skandál se roznese rychleji než požár. Takové smilstvo – jak mohla?

   Uvrhl Marion do domácí vězení. Svůj pokoj mohla opustit jen kvůli toaletě. Jídlo jí nosili. Nechtěl ji vidět, nevěděl totiž, co by jí měl říct. Když ji potřeboval něco vyřídit, používal prostředníka - Jamese. Ten zachovával při všech sporech nestranný postoj. Rozený diplomat.

   Uplynul týden a hanba, která padla na Porterův klan, se pomalu rozplývala. Lidem už nepřipadala tato aféra zajímavá.

   Marion většinu z těch sedmi dní prostála u okna a dívala se kamsi do dáli. Jídla se téměř ani netkla. Kromě Jamese k ní do pokoje zavítala pouze jejich služebná. Její bratr ji navštěvoval několikrát za den. Mluvil na ni, ale ona ho nevnímala. Těžko říct, zda ho slyšela. Přesunula se totiž do svého vysněného světa. Tam mohla zapomenout na zármutek, který cítila a milovat se se svým Larrym.

    Venku se setmělo. Posedmé od doby, kdy ji odtrhli od jejího miláčka. Koutkem oka si všimla, že na stole už leží čerstvá večeře. Služebná ji tam dala místo oběda, který úplně nedotčený odnesla zpátky do kuchyně.

    Dnes již nikdo nepřijde.

    Prásk! Ozvalo se těsně před ní. Leknutím poskočila o krok dozadu. Ránu způsobil kámen, který dopadl na okenní tabulku. Div, že nepraskla.

    Prásk! Další rána.

    Přistoupila k oknu a otevřela ho. Ovanul ji svěží vzduch. Vyklonila se ven. Někdo tam stál. V nastalé tmě nedokázala rozeznat, kdo to je.

    „Marion, nemáš tam nějaký provaz?“ ten hlas poznala ten by poznala mezi tisíci. Nepatřil nikomu jinému než Larrymu.

    Vyklonila se ještě víc. Téměř přepadla.

    „Miláčku? Jsi to skutečně ty?“ zeptala se nevěřícně. Nebyla si jistá, jestli se jí vše jen nezdá.

    „Ano, drahoušku. Jsem to já. Máš tam ten provaz. Jinak se k tobě nahoru nedostanu.“

    Přešťastná Marion se rozhlédla po pokoji. Kde nic tu nic. Její zrak padl na postel.

    „Svážu prostěradla. Počkej.“

   Vyndala z prádelníku pár povlaků. Během několika málo minut je zauzlovala dohromady a poté jeden konec vyhodila z okna. Provizorní žebřík sahal až na zem. Druhý konec přivázala k noze stolu.

    „Můžeš.“

    Lomcoval s ní strach, že je někdo odhalí. Ale všichni už by měli dávno spát. Pod ní naštěstí nikdo nebydlel a stěny byly pevné. Dokonale zvukotěsné.

    Larry zatnul zuby a chytil se bílého prostěradla. Ještě stále cítil po celém těle pěsti a kopance, které tu nešťastnou noc schytal. Ta nejintenzivnější bolest už naštěstí polevila, ale ještě stále mu každý pohyb působil potíže.

    Jindy by nahoru vyšplhal rychle jako kočka, ale jeho mrštnost byla momentálně tatam.  Několikrát se mu zamotala hlava, až to vypadalo, že spadne, ale nakonec se mu to přeci jen podařilo. Chytil se parapetu a oddechl si. Marion mu pomohla překonat poslední úsek a vtáhla ho dovnitř.

    Opatrně ho objala a políbila.

    Zpoza mraků vyšel měsíc v úplňku. Dík jeho svitu viděla Marion Larryho tvář plnou škrábanců a podlitin. Zhrozila se.

    „Ty tě ale zřídili.“

    „Hlavně že jsem přežil.“ řekl a usedl na postel, neboť si potřeboval odpočinout.

    Požádal Marion, aby vytáhla prostěradla a zavřela okno. Učinila tak. Nemohl se   na ni vynadívat. V měsíčním světle vypadala jako pohádková víla. Všiml si, že pohubla a že její tvář ztratila svou svěží barvu.

   Sedla si těsně vedle něj. Tak těsně, že cítil její tělesné teplo. „Kdes byl tak dlouho?“

   Uchopil její ruku.

   „Lízal jsem si rány. Z bezvědomí jsem se probral až k večeru a trvalo mi den, než jsem mohl jakž takž chodit. Obejít jezero mi trvalo bezmála čtyři dny. A po zbytek času jsem zjišťoval, kde bydlíš. Neboj, vyptával jsem se jen opilců, kteří do rána jistojistě zapomněli, že se mnou mluvili. Navedli mě k tomuto domu. Ty jsi naštěstí  neustále postávala u okna, takže jsem snadno zjistil, který je tvůj pokoj. Z mého včerejšího pozorování tohoto domu jsem si zase odnesl poznatek, že něco málo  před jedenáctou už všichni spí.“

   Odmlčel se.

   „Tys byl včera pod mým oknem, miláčku?“

   „Ne, k domu jsem si ještě netroufl. Postával jsem několik desítek yardů od něj.“

   „Já měla pocit, že jsi někde nablízku. – Nemáš hlad?“ zareagovala na jeho kručení v břiše.

   „Ukrutnej. Jistě to sama slyšíš.“

   „Sněz mou večeři, ať tím kručením všechny neprobudíš.“

   „Když mi s tím pomůžeš…“

   Po jídle se jen zaprášilo. Několik krajíců chleba se salámem a zelenina rychle zmizely v jejich prázdných žaludcích. Když zahnali hlad, zbývalo ještě ukojit touhu. Vášeň je plně ovládala. Vysvlékla ho z roztrhané košile a ústy ho laskala                 po  zbědovaném těle. Lepší balzám na rány si nemohl přát.

    Rozepnul její živůtek a odhalil její vnady.

    „Do pěti musíš být pryč, můj sladký Larry.“ hlesla mezi polibky.

    „Do pěti se dá stihnout tolik věcí, má božská Marion….“

  

 

5.

 

     Když James přišel druhého dne za Marion, nepoznával ji. Dokonce snědla i večeři. Stála sice zase u okna, ale už na první pohled bylo zřejmé, že se s ní udála nějaká proměna.

    Už se konečně začíná vzpamatovávat, zaradoval se v duchu.

    Jakmile ho uslyšela vejít, natočila hlavu ke dveřím a usmála se.

    „Ahoj, Jamesi. Nevíš, co bude se snídaní? Nancy mě snad chce nechat umřít hlady.“

    Zaskočila ho, až se zakoktal: „To-to je paráda. Ty mluvíš, Marion. Konečně.“

    Změřila si svého bratra přísným pohled: „Jamesi, jsi v pořádku? Já jsem se přeci naučila mluvit už jako malá.“

    Nevšímal si jejího sarkasmu a pokračoval: „Už jsem se bál, že se z toho šoku nikdy nevzpamatuješ. Dokonce jsem uvažoval o tom, že bych přivedl doktora. Ale jak vidím, již není třeba.“

    „Měl by tě za blázna. Povolávat felčaře na zdravého člověka. Co je to                   za nerozum.“ dobírala si ho jízlivě.

    „Stará dobrá Marion. Vítej zpátky.“ Jsa ovládán radostí, popadl ji kolem ramen.

    „No tak, bratříčku, ať mě nerozmačkáš.“

    Zeptala se ho, jestli neví něco o délce jejího domácího vězení. Neměl tušení. Jejich otec se cítil stále stejně uražený a podvedený. James slíbil, že s ním začne vyjednávat o smíru. Tušil však, že toho starého vzteklouna ničím neobměkčí.

    „Pokusím se s ním promluvit a odpoledne ti dám vědět, jak jsem pořídil.“ řekl       na odchodu.

    „A pošli sem Nancy s pořádnou snídaní.“

   Dveře za ním zapadly a Marion osaměla. Šťastná jako blecha. Večeř zase přijde Larry a prožijí spolu další nezapomenutelnou noc.

   Dnes odešel těsně před rozbřeskem, ale Marion se nemohla zbavit dojmu, že je stále s ní. Cítila ho každým pórem své kůže. Jeho vroucí polibky a něžné ruce, kterýma ji hladil…. Zavřela oči a vše si znovu přehrávala. Hořela neuhasitelnou touhou. Dychtila po svém Larrym.

   Až večer. Až večer budu s ním. Až večer mě ukojí. Až večer budu žít. Už aby to bylo.

   Nancy přinesla snídani a položila ji na stůl. Roztoužená dívka jí poděkovala a počkala než se tlustá služebná vykolébá z pokoje. Přemítala, jestli i ona poznala sílu pravé lásky. Možná ano, možná ne. Ptát se jí na to nemůžu, to by vypadalo podezřele. Jedno je však jisté. Nikdy určitě nemilovala tak silně jako já.

   Zakousla se do jablka. Přislíbila Larrymu, že mu od každého jídla schová polovinu. Klidně by mu přenechala všechno, ale to jí zakázal. I ona musí přece jíst.

   Ručičky na hodinách se vlekly hlemýždím tempem. Večer stále v nedohlednu.

   Čekání ji naštěstí pomohl zkrátit James, který přišel po třetí hodině. Nejdříve Marion pochválil, že snědla oběd. Nemohl vědět, že je značná část porce schovaná ve skříni. Řekl jí, že mluvil s otcem. Nechtěl o „propuštění“ ani slyšet. Ještě je prý moc brzy, a když uzná za vhodné, nechá ji dřepět zavřenou klidně celé léto.

   Jelikož Marion s ničím jiným ani nepočítala, vůbec ji to nešokovalo. Proč by taky mělo? Může být s Larrym každou noc. Riziko, že je někdo odhalí, je malé. Vždyť ji nikdo nepodezírá. Všichni si myslí, že ten Jižan buďto vypustil duši, nebo se poučen výpraskem vrátil zpátky domů. Nikdo nemohl tušit, jak moc jeden pro druhého znamenali. Neexistovalo nic, coby je mohlo rozdělit. Ani otcovo zákazy.

   Povídala si s Jamesem několik hodin. Vždycky si měli co říct. Marion si dávala pozor, aby se ani náznakem nezmínila o tom, co cítí. Přistihla se dokonce při drobné lži, když prohlásila, že svého neuváženého činu lituje.

   James to určitě předá dál. Nejspíš dělá otci špiona, ale nezlobila se proto na něj. Jamese měla vždy ráda. Byl správný. Jednal čestně a byl poblíž vždy, když potřebovala nějak pomoci. Dokonce se ani nezapojil minulý týden do té špinavé rvačky. Ale s pravdou se mu svěřit nemohla. Natolik mu zase nedůvěřovala.

   Odešel, když Nancy přinesla večeři.

   Nastala chvíle, na kterou se celý den těšila,. Otevřela okno dokořán. Jejich smluveným znamením bylo soví zahoukání.

    Ale jí připadal každý zvuk jako jejich signál. Vyhlížela z okna, ale skrz tmu jako v pytli nic neviděla. Mraky zakrývaly všechny hvězdy i měsíc. Vypadalo to na déšť.

    Někde velmi blízko zahoukala sova. Zaplaťpánbůh.

    V černi noci zaznamenala pohybující se postavu. Spustila dolů šňůru prostěradel.

    Larry za ni nejprve zatahal, aby otestoval pevnost uzlů. Chvíli na to, už líbal Marion. Jídlo tentokrát nechali na později. Milostné hrátky dostaly přednost.

   Když uspokojili jeden druhého, položil Larry Marion otázku, o které přemýšlel celý den: „Neprchneme spolu odtud?“

   Dlouho neodpovídala. I ona o tom během dne uvažovala.

   „Ne, Larry. Já to tady nedokážu opustit. Proč taky? Celé noci jsou naše. A brzy budu moct zase chodit normálně ven. Najdeme si nějaké místo a budeme se na něm tajně scházet. A budeme šťastní.“

   „Jestli nás znovu přistihnout, stáhnou ze mě kůži. A pro tebe si tvůj tatík vymyslí taky něco horšího než domácí vězení.“

   „Ale oni nás znovu nepřistihnou. Dáme si pozor. Ale jestli mermomocí chceš jinam, půjdu s tebou. Moc tě miluju.“

   „Ne, riskneme to a zůstaneme. Nechci tě do ničeho tlačit. – Mám strašlivý hlad.“

   „Po mně nebo po jídle?“ dychtivost v jejím hlase byla takřka hmatatelná.

   Nemohl reagovat jinak než: „Po tobě, zlatíčko. Jídlo počká.“ Ledva to dořekl, věnovali se zase sladké rozkoši.

 

6.

 

   Larry navštěvoval svou milovanou každou noc.

   Dny rychle ubíhaly. Měnily se v týdny, v měsíce.

   Nesby se vrátil po prázdninách zpátky do West Pointu, kde studoval. Měl          před sebou vojenskou kariéru. Charles Porter si vše dobře rozvhl. James převezme železárnu, Nesby se stane když ne generálem tak alespoň plukovníkem a Marion se výhodně provdá. Zatím mu téměř vše vycházelo podle předpokladů. Téměř vše až    na Marion.

   Její domácí vězení skončilo až v září. Strávila zavřená ve svém pokoji více jak dva měsíce. Její naděje, že si vyjede na jezero a sejde se s Larrym v Kachní zátočině, vzaly ovšem za své. Na jezero nesměla. Do odvolání.

   Nedaleko Newportu se ale naštěstí nacházel hustý les. Místa jejich schůzek se přesunuly sem. Rostlo zde neprostupné křoví. Neprostupné pro normálního smrtelníka, ne ovšem pro Marion. Jako malá ho považovala za svůj druhý domov. Věděla o každé chodbičce a o každém prostranství, které skrývalo. Hrála si v něm s ostatními dětmi na schovávanou, na babu a na klekánici. Poslední jmenovanou hru měla obzvláště ráda. Jeden z nich byl zvolen jako klekánice. Ostatní se pak rozutekly na všechny strany a honička začala. Koho klekánice lapila, ten se stal jejím pomocníkem. Hra se skončila tím, že byli nakonec všichni klekánice.

   Leželi vedle sebe hluboko v roští. Na sobě ani nitku. Děti jsem už naštěstí nechodily. Dnešní generace si našla jiné místo na hraní. Vyprávěla Larrymu jaký význam sehrávalo toto křoví v jejím dětství.

   „Vypadalo to tady trochu jinak. Všude samý povyk. Každý jsme měli svou skrýš. Tohle místo, kde teď jsme, patřilo jen mně. Udržovali jsme chodby ve stavu, že jsme každou z nich mohli chodit vzpřímeně. Dokonce jsme si nakreslili i mapu.“

   Usmál se na ni. On strávil své dětství na plantáži mezi černochy. Jako malý měl sen, že až vyroste, bude černochem a postaví se proti utlačování a týrání.

   „…byla to bláznivá myšlenka.“

   „Nemám nic proti černochům, ale budu ráda, když zůstaneš bílý.“

   Larry se v doupěti malé Marion zabydlel. Chodila ho navštěvovat ve dne, on ji v noci. V obou komůrkách lásky prožili spoustu nádherných okamžiků. A nikdo stále nic netušil. Museli být neustále ve střehu. Marion byla z domu někdy i celý den a to už pomalu začínalo být jejímu otci podezřelé. Požádal Jamese, aby ji sledoval. Ten úkol sice přijal, ale splnit jej nehodlal. Špehovat nebude. Ne svou  malou sestřičku. Je šťastná, tak ať šťastná zůstane. Ať za jejím štěstím stojí třebas ten Jižan. Nalhal otci, že ji stopoval dva dny po sobě a nic neobvyklého přitom nezjistil.

     Tím nevědomky zachránil lásku dvou mladých zamilovaných lidí, neboť od té doby se už nikdo o počestnosti Marion neodvážil pochybovat.

     Přešlo babí léto, přešel podzim a nastala zima roku 1860.

     „Miláčku, co budeme dělat? Zimy tu určitě nebývají tak teplé jako u nás v Georgii.“

    A nemýlil se. Přízemní mrazíky ho brzy vyhnaly z jeho brlohu. Ale kam se uchýlit, aby nezmrzl?

    „Kousek za městem je opuštěné stavení,“ navrhovala Marion, „Žil v něm starý poustevník, ale loni zemřel a od té doby se tam nikdo nenastěhoval.“

    „Doufám, že mi nebude dělat společnost jeho duch.“

    Ale i kdyby tam strašilo, Larry by neměl nic lepšího na výběr.

    Zavedla ho k té stavbě až po setmění. Naštěstí se noci stále prodlužovaly a smrákalo se čím dál tím dříve.

   Larryho první dojem z onoho stavení byl, že jen co se do jeho stěn opře trochu silnější vítr, musí se to celé zákonitě zřítit. Okna a dveře dokořán. Vevnitř asi nebude o moc tepleji než venku, pomyslel si. Jednalo se spíš o boudu než o dům. Larrymu to trochu připomínalo chlívek, ve kterém měli v Georgii krávy.

   Marion vstoupila jako první.

   „Jako děti jsme si mysleli, že ten poustevník je zlý čaroděj. Někdy po setmění jsme sem chodili na stezku odvahy. Bála jsem se víc cesty sem než na hřbitov.“ Podlaha pod ní zapraskala a Larrymu naskočila husí kůže.

   „Třeba sem teď budou chodit děti na stezku odvahy za mnou.“

   Larry se nedivil, že se sem nikdo nový nenastěhoval. Dojem, že mu spadne střecha na hlavu se ještě znásobil. Navíc leželo všude plno prachu a harampádí. Nikde nic, co by se k něčemu hodilo.

   „Budeme tady muset trochu vysmejčit a najít nějaký matrace. A když zabedníme okenice, bude tu snad tepleji.“ Marion si všimla, že Larry se tváří skepticky a rychle dodala: „Odpusť, ale nic lepšího neseženeme.“

   Larry se smířil s tím, že tu stráví zimu. Třeba si na ty bortící se zdi časem zvykne. Pokud ho tedy pod sebou nepohřbí.

   Zavřeli obě dvě okna na petlici. Naštěstí těsnila.

   Obydlí se sestávalo ze dvou místností, přičemž první byla dvakrát menší           než-li druhá a jakési spižírny. Právě tam se jim podařilo najít matraci. Sice prožranou od myší, ale ještě použitelnou. Smetli všechen bordel do většího pokoje a v menším rozprostřeli lože. Zabouchli dveře. Malý prostor se jim povedlo rychle zadýchat. Během pár minut, zde stoupla teplota na skoro přijatelnou míru. Ale až uhodí venku opravdové mrazy, bude k nevydržení i tady.

   Než se Marion vypravila na zpáteční cestu domů, vyzkoušeli si milování v novém prostředí. Bouda naštěstí jejich milostné řádění ustála.

   V příštích dnech padal nepřetržitě sníh. Sypal se z oblohy jako peří z roztržené peřiny. Larryho nový příbytek se ocitl téměř celý pod bílou pokrývkou. Nastal velký problém se stopami. Larry teď například nemohl navštěvovat Marion v jejím pokoji jako dříve. Chodila tedy pouze ona za ním, přičemž za sebou vždy pečlivě zahlazovala své šlápoty.

    Nosila mu nejen jídlo, ale i teplé ošacení, bez něhož by již dávno zmrzl. Sice trošku pokašlával a spustila se mu rýma, ale jinak zimě celkem úspěšně vzdoroval.

    Občas ho informovala, co je nového v politice. A tak se dozvěděl o zvolení nového prezidenta Abrahama Lincolna a o tom, že Jih je nadmíru nespokojen.

    „Jižní Karolína se odtrhla od Unie,“ řekla mu jednoho dne, „a další státy budou jejího příkladu asi brzy následovat.“

    Larry přemýšlel. Do politiky nikdy moc neviděl, ale dokázal si představit, jak se zachová Unie, aby dosáhla opět celistvosti.

    „Už se hlasitě mluví o válce,“ dodala vyděšená Marion.

    Ano, nejspíš bude nevyhnutelná. „Ještě je brzy na podobné spekulace. Všechno se může urovnat diplomatickou cestou.“ Pokusil se svou milovanou trochu uklidnit, ale jeho hlas nezněl moc přesvědčivě.

    „A kdyby přeci jenom vypukla, nás se týkat nebude.“

    Marion se tomu pokusila uvěřit, ale nedokázala překonat pochybnosti.

 

7.

 

   Uprostřed noci Larryho probudil nějaký hluk. Vrzání podlahy ve vedlejší místnosti. Někdo tam přešlapuje.

   Že by Marion? Ne, tohle vypadá na někoho těžšího.

   Ležel v naprosté tichosti. Dýchal raději jen povrchně. Ani se nepohnul. Jestli ho tady objeví, bude konec. A jestli je to nějaký zloděj, bez pardonu ho zastřelí jako nepohodlného svědka. Moc jiných možností nebylo.

   Podle lomozu ten někdo v sousedním pokoji něco hledal. Takže je to lupič, dovtípil se Larry. Oknem dopadal dovnitř měsíční svit. Larry ležel naštěstí ve stínu u stěny.

   Slyšel kroky toho vetřelce čím dál tím blíž. Najednou nastalo ticho. Zastavil              u spojovacích dveří. Klika se pohnula směrem dolů. Se skřípotem je pomalu otevřel. Nahlédl dovnitř. Nemohl vidět ležícího Larryho, za to on si vetřelce prohlédnout mohl. Jediné, co z něj v první moment postřehl, byly bělostné oči. Jinak splýval s okolím. Černoch. Ještě horší než duch poustevníka. Jestli si ho všimne a zjistí, odkud pochází, na místě ho podřízne. Přál si být neviditelný.

    Noční návštěvník vstoupil opatrně do světnice. Ozvalo se zavrzání. Jeho obličej se ocitl v kuželu měsíční záře. „To není možné!“ vykřikl Larry překvapením.

    Vstoupivší černoch se zarazil v půlce pohybu. Projelo jím zděšení. Otočil se a utíkal pryč.

    Larry vyskočil a jal se ho pronásledovat. Byla to podivná honička. Lovec i kořist se bořili do hlubokého sněhu. Pronásledovaný do něj nakonec zapadl tak hluboko, že nemohl pokračovat v běhu a byl vydán Larrymu na milost a nemilost.

   „Já nechtít vás okrást, pane. Já jen hledat přístřeší.“ obhajoval se na smrt vystrašený černoch.

   Mladík přistoupil až těsně k němu a nabídl mu ruku, aby mu pomohl ze závěje. Postižený ji však nepřijal.

   „No, tak Izáku. Netrucuj. Chceš skončit jako rampouch, nebo co?“ pobízel ho Larry.

   Oslovený poprvé pohlédl do jinochovy tváře. Hned jak ho poznal, spadl z něj všechen strach a nasadil široký úsměv.

   „Co vy tu tropit, pane Larry?“ Chytil se nabízené pravice a záhy byl ze závěje venku.

   „To je ale překvapení. Tebe bych tady nečekal.“

   „Nápodobně, pane.“

   Larry mu věnoval přísný pohled. „Neříkej mi pane, vždyť jsme přeci přátelé, Izáku.“

    „Já už nejsem Izák, pa…, Larry. Mé jméno je teď Abraham Lincoln.“

    Larryho to nešokovalo. Slyšel, že hodně uprchlých nebo osvobozených otroků, si změnilo svá jména.

    „Á, tak to ty jsi ten náš nový prezident,“ dobíral si ho Larry.

   Mrzlo až praštilo. Kráčeli rychlým krokem zpátky ke stavení. Dveře zely dokořán, což způsobilo, že dovnitř pronikla zima z venku.

    Marion mu naštěstí sehnala malá kamínka. Na vyhřátí pokojíku bohudík stačila. Larry v nich ale zatápěl jen málokdy a nikdy ne ve dne. Kouř by mohl přilákal zvědavce.

    Prohlédl si svého přítele a rozhodl se, že oheň rozdělá. Izák, nebo nyní spíš už Abé Lincoln,  měl na sobě navzdory mrazu toliko košili, kazajku a roztrhané kalhoty. Nemaje boty musel si obvázat chodidla kusy látky. Měl třesavku.

    Larry se s ním podělil o své poslední jídlo a postavil vodu na čaj. Od kamen se začalo šířit teplo.

    „Povedlo se ti zdrhnout?“

    „Já neutéct jako ty, Larry. Mě koupit muž odsud a dát mi svobodu.“ Slovo svobodu řekl spíše s odporem než s nadšením. Z jeho dalšího vyprávění vyplynulo proč. Co opustil plantáž, pořádně nejedl. Musel žebrat, aby přežil. Celou dobu spoléhal na to, že na Severu ho přijmou s otevřenou náručí. Bohužel narazil zas jen na špatné lidi.

    Zima ho zaskočila naprosto nepřipraveného. Ledva se ocitl z vlivu despotického otrokáře, bičoval ho někdo jiný. Mráz. Přespával porůznu. Na senících, v opuštěných domech, v krmelcích pro zvířata… Téměř odevšad ho vyháněli.

    Této noci chtěl složit hlavu tady. V Larryho příbytku. Myslel si, že je neobydlený…

    „… a ouha. Můj velký přítel Larry tady bydlet.“

    Znali se už od dětství.  Larry často porušoval příkazy svého otce a navštěvoval otroky v jejich ubohých chýších. Hlavní dozorce naštěstí neměl majitele plantáží moc v lásce a nikdy malého uličníka neudal.

    Larrymu se zalíbila jeho vrstevnice. Jmenovala se Gréta a byla černá jak bota. Představoval si, jak by se asi tvářil jeho otec, kdyby si ji vzal. Ale takto plánovat mohl jen ve svých představách. Gréta ho totiž nechtěla

    S jeho milostnou avantýrou mu tehdy  pomáhal právě Izák. Vyřizoval za něj zamilované vzkazy a nosil zpět odmítavé odpovědi.

    Láska se sice nezrodila, ale zato vzniklo mezi dvěma kluky nefalšované přátelství. Zakázané. Stejně jako vztah s Marion. Larrymu ta podobnost vytanula na mysli a usmál se.

   „Fajn. Teď znám konec. Co takhle kdybys mi řekl jak to začalo? Proč tě můj otec prodal? Co je novýho doma?“

   Mezitím, co mu popisoval Izák svůj strastiplný příběh, připravil čaj. Podal mu ho. Pokusil se hned napít, a spálil si jazyk.

   „Bacha, je to horký.“

   Jeho kamarád zavyl bolestí. Za chvilku už však zase vyprávěl.

   Od té doby, co Larry utekl, šlo na plantáži vše od desíti k pěti. A někdy ještě hůře. Otroci se neustále bouřili, zájemců o bavlnu ubývalo a část úrody lehla popelem       po požáru skladu. Vše ukazovalo na žhářství, ale viníka se dopadnout nepodařilo. Larryho otec utápěl svůj bol v alkoholu. Jiné východisko ze zoufalé situace nenašel. Bankrot na sebe nenechal dlouho čekat.

   V narychlo svolané aukci se dražilo skoro všechno. Pozemky, otroci, zbylá úroda… Majitel se na ní ani neukázal. Vyprávělo se, že leží na smrtelné posteli.

   Nic víc Izák nevěděl. Spolu s několika dalšími ho koupil ten podivínský Seveřan, který je pak během cesty propouštěl.

   „Takže nevíš, jestli můj táta žije nebo ne.“

   Tázaný pokrčil rameny. Dopil čaj a lehl si na zem. Během vyprávění ustavičně zíval.  

   Larry se snažil vstřebat zprávy z domova. Ano, stálé považoval to místo za svůj domov, i když ho nenáviděl. A stejně tak otce. Přál si vědět, jak na tom je.

   Podle pravidelného rytmu oddechování poznal, že Izák už usnul. Larry přes něj přehodil svou deku.

   Honilo se mu hlavou takové množství otázek, že celou noc oko nezamhouřil.

 

 

 

 

 

8.

 

     Když druhého dne Marion přišla, seděl Larry na rozviklané stoličce a neměl dobrou náladu. Zachmuřený obličej, kruhy pod očima. Poznala hned, že něco není v pořádku. Navíc si nemohla nevšimnout dalšího nocležníka.

     Abraham ještě stále dřímal a nevnímal okolní svět.

     Larry jí rychle objasnil současný stav věcí. Podělil se s ní o své břemeno. Dlouho mlčeli. Ticho rušilo jen oddechování spícího černocha. 

     „Musíš tam jet,“ rozhodla Marion: „Kdybych já byla v tvé situaci, určitě bych jela.     I přes nenávist a sliby, že se domů nikdy nevrátím.“

     Pohlédl na ni. Netvářila se šťastně. Radila mu sice, jak by se měl správně zachovat, ale zároveň si nepřála, aby to udělal. Svízelná situace.

     „O to nejde. Klidně bych jel, ale nechci tě opustit.“

    Se slzami v očích mu padla kolem ramen.

    „Musíš jet. Je to tvůj otec. Však se mi zase vrátíš.“

    „Na cestě číhá tolik nebezpečí. Proč riskovat naše štěstí.“

    „Nebudeš šťastný, dokud nebudeš vědět, co se stalo. A dokud si s ním nepromluvíš.“

    Tento argument nakonec přispěl k vyřešení problému. Dohodli se, že Larry pojede. Ne hned, ale až se trochu oteplí. V mrazivém počasí, které nyní panovalo, by se necestovalo snadno.

    „Dobrý ráno, slečno,“ řekl probouzející se spáč.

     „No, už spíš dobré poledne, pane prezidente.“ poopravila ho.

     Nabídli mu, že může zůstat, jak dlouho bude chtít. Poděkoval jim, ale on měl jiné plány. Slyšel o nějakém spolku tady v Pensylvánii, který pomáhá jemu podobným s adaptací do nového života. Chtěl ho najít a začít od začátku.

     Snědl půlku porce, kterou Marion toho dne přinesla. Druhou část mu zabalili do šátku, aby měl něco málo jídla na cestu.

    „To nejde, Larry. Ty mít hlad,“ protestoval.

    „Vezmi si to, jinak mě naštveš. Dary od přátel se neodmítají.“

    Nakonec si musel vzít nejen Larryho proviant, ale i jeho teplý svetr a boty….

    „…Marion mi přinese nové.“

    Oči mu zvlhly dojetím. Popadl svého přítele a div, že ho nerozmačkal ve svém objetí. Loučení s Marion mu dalo více práce. Ještě nikdy nemluvil s bílou dámou.      A ona s ním jednala jako se sobě rovným. Všecek nervózní popadl její ruku, přiblížil ji ke svým rtům a políbil ji na ni. Jednou v Georgii viděl něco podobného.

   „Ó, děkuji ti, Abrahame.“ Sotva znatelně se začervenala. Vyvedl ji z míry.

   „Hodně štěstí,“ popřál mu Larry.

   „I vám.“

   Naposledy se ohlédl a vykročil. Rád by jim oběma zulíbal za jejich laskavost ruce, ale čím déle se loučil, tím tíživěji se cítil. Dveře za ním zapadly.

    „Nejspíš už ho nikdy neuvidím,“ povzdechl si s těžkým srdcem Larry. Ale mýlil se. Jejich životní dráhy se měli ještě jednou střetnout. Ale to nemohl tušit.

    Marion odešla pár minut na to.

    Našla doma nějaké teplé oblečení a boty, aby její miláček nezmrzl.

    Sahala už po klice, když tu zastavil přísný hlas: „Kam to neseš?“

    Zděšením měla hrdlo jako sešněrované. To ji okřikl její otec.

    „To je..to je pro sirotky.“ odpověděla tiše.

    Otec se podivil. Je konec, pomyslela si.

    „A to jim neseš tak málo? Počkej něco ti přidám.“

    Zmizel ve vedlejším pokoji. Naštěstí si nevšiml konfekční velikosti věcí, které držela v ruce. Spadl jí kámen ze srdce. Díky bohu za sirotčinec, který tu vznikl v nedávné době.

    Vrátil se s několika páry bot, svetříky a kalhotami.

     „To jste nosili, když jste byli malý. Nač to schovávat? Jsem rád, Marion, že myslíš na ty děcka. Nemusíš se za to stydět, nebo se mě bát. I já jsem uvažoval, že něco poskytnu. A tys mě předběhla. Jsem rád, má malá Marion, že je z tebe zase tátovo hodná holka. Jen tak dál.“

    Kdybys jen věděl, milí otče, že tvoje dceruška není vůbec tak poslušná, jak jsi myslíš. Co bys říkal pak? Toto však Marion raději nahlas neřekla.

    Nejdřív se pokusila odnést všechno v ruce, ale bylo toho moc. Nakonec vytáhla z kůlny saně a naložila to na ně. Pořádně si to zkomplikovala. Teď do toho sirotčince bude muset zajít. Ale má to i své světlejší stránky. Její otec s ní mluví zase jako dřív. Jak je bláhový, že jí věří.

    „Tohle mi nebude. Nebo už čekáme děťátko?“ vtipkoval Larry, když viděl, co jeho milá přivezla.

    Šťouchla ho a oba se rozesmáli. Našla v hromadě šatstva jeho věci a pokračovala v cestě. Vrátila se asi za hodinu. Úplně vyčerpaná, neboť zpátky to byl pěkný stoupák.

    „Cítím se zralá tak akorát na postel.“

    Vzal ji za slovo a povalil na své lože. Po sladkém milování se oblékla, rozloučila    a vydala domů.

    Uplynul měsíc a zima polevila. Ranní mrazíky ustaly. Sníh tál. Jaro se chystalo převzít vládu nad přírodou. A spolu se změnou monarchů se přiblížila i Larryho cesta do jeho domoviny. Mluvili o tom s Marion každý den. Snažila se ho přesvědčit, že čím dříve odjede, tím dříve se vrátí.

   „A když nepojedu…“ vedl pořád svou.

   Zazelenala se tráva, vyrazily sněženky. Začalo jaro ve své plné kráse a Larry se konečně odhodlal.

   „Než rozkvetou tulipány, budu zpátky. Škoda, že nemám křídla, byl bych tu hned.“       

   „Opatruj se. Budu se každý den modlit za tvůj návrat. Miluji tě.“

   „I já tebe.“

   Ještě naposledy se políbili a Larry vyrazil. Když se ohlédl, Marion už na zápraží rozpadajícího se stavení nestála. Rozbrečela se a raději se schovala. Kdyby ji viděl plakat, určitě by se vrátil.

    Dny bez něj se jí zdály prázdné. Bez jeho přítomnosti si všude připadala jako ve vězení.

    Rozkvetly tulipány a Larry nikde. Odkvetly tulipány a Larry pořád nikde. Asi ho něco zdrželo.

   Vypukla válka. Děsila se myšlenky, že se její miláček stal její nešťastnou obětí.

    Prožívala peklo na zemi. Každý den ho znovu oplakávala a prosila Boha o milost. Marně. Plynuly měsíce a nic. 

    Truchlit však nelze věčně. Čas všechno zhojí. A tak se i Marion začala vracet k normálnímu životu. K normálnímu životu bez Larryho.

    Už téměř dva roky o něm neměla žádné zprávy. Už se smířila s tím, že jej nikdy neuvidí. Už ho pohřbila na dně svého srdce.

    A on jí najednou píše…

____________________________

 

ČÁST DRUHÁ

 

1862-1865  (Různá místa Unie a Konfederace)

 

Válečná vřava

 

Začít válku není nic jiného než rozetnout uzel místo toho, abychom ho rozmotali.

Christian Morgenstern 

 

9.

 

   „Večeře.“

   Marion vytrhl ze zasnění zvučný hlas jejího otce.

   Setmělo se. V pokoji panovala tma.

   Podivila se tomu. Do čtení dopisu se dala hned po obědě. Že bych zase usnula?     

   Sněžit přestalo. Zahrada zmizela pod závějemi.

   Hlavou se jí honilo mnoho otázek. Například jak to, že Larry bojoval? Proč naverboval? Neměla ani zdání, jak k tomu došlo. Obsah psaní jí neposkytoval žádnou odpověď. Dokonce ani nevěděla, jakou uniformu její miláček obléká. Ale uvědomovala si, že proti svým krajanům by zbraň nepozvedl. Všechno jí připadalo šílené. Celá ta válka. Ale hlavně že žije!

   „Večeře!“ ozvalo se znovu, tentokráte již o poznání hlasitěji a přísněji. Hlava rodiny si potrpěla na dochvilnost. Marion si upravila šaty a podívala se do zrcadla, zda není náhodou poznat, že plakala. Když shledala, že je vše v pořádku, sestoupila po scho- dech do jídelny.

   Večeře se až na modlitbu za dva Marioniny starší bratry bojující ve válce odehrála v naprosté tichosti.

    Když všichni dojedli, nechala se Marion přemluvit od svých malých bratranců, aby se šla podívat na sněhuláky, které postavili během odpoledne.

   Navlékla na sebe teplý kožich a vykročila do zimy. Do tváře se jí opřel studený vánek. Prodírala se sněhem, který jí místi sahal až ke kolenům. Naštěstí vyšel měsíc, takže viděla navzdory pozdní hodině celkem dobře.

   Tři bratranci se jí pochlubili se svými výtvory. Jeden lepší než druhý, pochválila je jejich velká sestřenice. Potom ti malý taškáři vyvolali koulovačku. 

   „A vida. Ty sněhuláci byly jen zamínka. No, počkejte, vy rošťáci.“

   Ačkoliv byli v přesile, dala jim Marion co proto.

   Když se celá promrzlá vrátila do svého pokoje, dočkala se velice nemilého překvapení. Návštěvou ji poctil její otec. Stál rozkročený u stolu a v ruce třímal dopis. Ten od Larryho. Petrolejová lampa vytvářela na zdi stíny, které zdůrazňovaly jeho rozhořčení.

   Marion se rozklepala strachy. Přibouchla dveře a úzkostlivě pravila: „Tati?“

   Otočil se k ní čelem. Neudržel svůj hněv na uzdě a začal na svou dceru řvát, co mu hlas dovoloval: „Marion! Tohle je tvůj vděk? Ty ses s ním nepřestala scházet, že ne? A já ti věřil. Zradila si mě.“

   „Já Larryho miluju. Vždycky jsem to milovala!“ vykřikla na svou obranu Marion. Nechápala, jak se to mohlo takhle zamotat. Tehdy se scházeli celé měsíce a nikdo na nic nepřišel. A teď, po dvou letech odloučení od něj přijde první dopis a vše je rázem venku.

   „Miluješ?! Láska je přepych, který si v nastalé situaci nemůžeš dovolit. Ne s  tímhle jižanským spratkem. To rozhodně ne! Ani tvá matka by to nepřipustila. Dobře víš, že moji jediný dva synové, tvoji bratři, Marion, bojují na straně Severu. Může se stát, že ten tvůj trhan Larry jednoho z nich zabije. Copak je ti přednější než tvá vlastní rodina?“

   „Ale…“ Marion se chtěla obhajovat, ale nedostala k tomu prostor.

   „Které z válčících stran ty vlastně přeješ výhru? Za koho se modlíš u jídla? Copak ti nestačila tehdy ta výchovná lekce. To ti nevadily ty pomluvy, které o tobě kolovaly městem? Tobě to je třeba jedno, ale mě ne! Co si myslíš, že by stalo, kdyby se veřejnost dozvěděla, že té noci tvůj románek neskončil? Teď když je válka. Věř, že pak by tady pro nás byla půda pořádně horká. Musíme zničit veškeré pochybnosti.“

   Na chvíli se odmlčel, aby nabral druhý dech.

   „Ještě do Vánoc oznámím tvoje zásnuby s ředitelem banky Billem Sharpem.“

   Touto ranou pod pas ji dostal na lopatky. Zmiňovaný bankéř se jí hnusil. Už několikrát odmítla jeho žádost o ruku.

   „Svatba bude po Novém roce,“ dokončil svou ideu. Myslel to naprosto vážně.

   „Ale já..já ho nenávidím. Je tlustý a oplzlý. To mi nemůžeš udělat.“ Z očí jí tekly slzy zlosti.

   „Na to si měla myslet dřív. Víš, že jsem tě do vdavek nikdy nehnal, ale takhle to dál nejde. Ať mezi vámi bylo jakékoliv pouto, zpřetrhám ho. Myslel, jsem, že jsi dostala rozum. Ale tento dopis svědčí o tom, že ještě ne. Spálím ho. A spolu s ním, doufám, navždy zmizí ten proradný Larry z tvé hlavy. Dobrou noc, Marion.“

    Muchlajíc dopis odešel Charles Porter z pokoje. V jídelně jej hodil do krbu, kde během pár okamžiků shořel na popel.

 

 

10.

 

    Marion klesla na postel. Plakala dokud jí nedošly slzy. Potom si sedla a hodnou chvíli hleděla nezúčastněně z okna. Tam někde daleko je její Larry. Rve se jako lev a neustále na ni myslí. A ona se bála, že je konec. Že na ni zapomněl, nebo že zemřel. Ale naštěstí se mýlila.

    Všude panoval naprostý klid.

    Celý dům už spal.

    Zvažovala, jak se má zachovat.

    Uprostřed hluboké noci dospěla ke svému osudovému rozhodnutí. Uteče. Je to jediné možné řešení. Musí utéct. Všechno jednou provždy opustit. Najít svého miláčka. Ten dopis byl výkřik o pomoc. Potřebuje ji. Možná je zraněný, možná umírá. Musí za ním.

    Naházela do staré brašny pár prostých šatů a něco k snědku. Vzala si s sebou veškeré své úspory.

    Než za sebou naposledy zavřela dveře od svého pokoje, vrhla letmý pohled zpět. Ačkoliv se cítila hluboce ukřivděna, odcházela s těžkým srdcem. Tady prožila celé své dětství i noci blažené rozkoše. Veškeré její vzpomínky se upínaly k tomuto místu. Leč i kdyby zůstala, stejně by se odsud po slibované svatbě musela odstěhovat          na druhý konec města. Radši odejít dobrovolně než v okovech.

   Tiše jako myška sešla do přízemí. Krb již dávno vyhasl.

   Na stůl položila úsečný vzkaz pro otce, který naškrábala ještě ve svém pokoji:

 

   SBOHEM. NEHLEDEJTE MĚ. NEMÁM JINOU VOLBU. TATI, PROMIŇ. MARION

 

   Masivní dubové dveře za ní zapadly. Vykročila vstříc neznámu, novým překážkám. Navštívila ještě rodinnou hrobku a pomodlila se ke své matce.

   Stála nad hrobem dlouho dobu. Vítr cuchal její světlé vlasy. Představovala si, že je to dech její matky, který konejší její žalem strhanou tvář.

   Loučení dospělo ke konci. Rázně se otočila a vydala se na dlouhou cestu za svým Larrym.

   Zůstávaly za ní hluboké stopy ve sněhu.

   Klepala se zimou, ale u srdce ji hřálo poznání, že žádná věc na světě nedokáže zničit její lásku. Ani její otec. Ani válka ne. Teď v to věřila pevněji než kdy jindy.

   Když dorazila na nádraží, začalo opět hustě sněžit.

   Stopy, které za sebou nechala, zapadly.

   Byla volná.

 

 

11.

 

   Cesta do Georgie byla pro Larryho jedno velké utrpení. Při každém kroku ho píchlo u srdce. Nemohl se dočkat chvíle, až se bude vracet zpět k Marion. Zatím se však pouze vzdaloval a vzdaloval.

   Naštěstí se mu podařilo sehnat koně.

   Jen tak volně se pásl na kraji louky. Pomalu k němu došel. Byl to statný hnědák. Když zaregistroval jeho přítomnost, zvedl hlavu a zadíval se na něj svýma smutnýma očima. Odfrkl a pohodil hřívou. Larry zastavil pět yardů od něj.

   „Koníčku, neboj se. Já ti neublížím. Jen si na tebe sednu, ju?“ Na obsahu toho, co říkal, nezáleželo. Důležitý byl uklidňující tón jeho hlasu.

    Hřebec vypadal jako ochočený. Nejspíše utekl z nějaké farmy. Larry přistoupil až k němu. Chytil ho za ohlávku a pohladil. Nevadilo mu to. Sklonil k němu hlavu ještě víc a mladík mu něco zašeptal do ucha.

    Sice neměl sedlo, ale to Larrymu nevadilo. Po kapsách měl dost peněz, aby si ho mohl pořídit.

    Vyskočil mu na hřbet. Čerta se zajímal, komu patří. Teď byl jeho.

    Pobídl ho k chůzi. Trochu se bál, že ho shodí, ale nestalo se. Vykročil a za chvilku  už klusal.

    Cesta nyní ubíhala rychleji.

    O několik dní později dorazil na domovskou plantáž. Nepoznával to tu. Všechno se změnilo. Na jaře se pole jen hemžilo do úmoru pracujícími otroky, teď zela prázdnotou. Sklad, který shořel, ještě nikdo znovu nepostavil.

    Po dalších několika yardech se před ním zpoza stromů vynořila rezidence. Rodina Omahů zde žila již po několik generací.

    Nyní věděl, proč na polích nikoho neviděl. Všichni pracovali tady. Část domu strhli a stavěli ji znovu.

    Dojel na svém koni až k člověku, který se skláněl nad plány. Něco do nich dokresloval.

    Larry si odkašlal. Inženýr k němu zvedl zrak a prohlédl si ho.

    „Žádnou práci pro tebe nemáme.“

    Larry se kysele usmál: „Jsem syn majitele. Ne námezdní síla. Co se to tu…?“

    Než se nadál, mířil na něj ten inženýr svým starým koltem. „Můj zaměstnavatel nemá žádné děti, holobrádku. Otoč se a zmiz. Na takové drzouny tady nejsme zvyklý.“

    Mladík na koni nehnul ani brvou. „Neodejdu, dokud se nedozvím, co má znamenat tahle šaškárna.“ Ukázal prstem na plány ležící na stole.

     „MacLocku, co nám chce tento mladý pán?“

    Larry shlédl k příchozímu muži. Nesl se k nim v drahém obleku a naparoval se jako páv. Mohlo mu být kolem třiceti.

    Oslovený uvolnil ruku se zbraní. Schoval svůj kolt tam, odkud ho prve vytáhl. Otevřel pusu, že něco řekne, ale Larry ho předběhl. „Pane, chci vědět, co to všechno znamená? A co se stalo s mým otcem?“

    Nově příchozí si ho změřil přísným pohledem. Bylo nejspíše pod jeho úroveň bavit se s někým, kdo sedí na koni.

    „Omaha. Larry Omaha.“ řekl nakonec.

    Larry jen kývl.

    „Hm. Říkali mi, že asi jednou dorazíš. A tady tě máme. S politováním ti musím oznámit, že nic z toho, co vidíš kolem sebe, už ti nepatří. Vše jsem koupil v řádné aukci a vše je teď moje.“

    „A co můj otec?“

    „Nechtěl to tady opustit. Poslali jsme pro jeho sestru do Tennessee. Vzala si ho k sobě a od té doby o něm nemám žádné informace. Když odjížděl, vypadal na umření. Typoval bych, že už nežije.“

    Larry spolkl nadávku. Jen tak tak se udržel a nevrazil mu pěstí.

    Inženýr si jejich debaty nevšímal. Dál se věnoval úpravě rysů.

    Jezdec ponoukl koně, aby se otočil. Chtěl vyrazit tryskem pryč. Věděl, co vědět potřeboval. Musí do Tennessee.

    „Omaho, kam jedeš? Nechceš si se mnou dát čaj.“

    „Díky za pozvání, ale nepřijímám. Jednu radu, muži beze jména: Je pěkný s jakou vervou jste se pustil do rekonstrukce domu, ale pole byste neměl nechávat ležet ladem.“ Naposledy si prohlédl místo, kde strávil bezmála celý život, a pak tryskem vyrazil.

    „Omaho!“ křičel za ním nový majitel. „Tam kam jedeš včera vypukla válka. Hodně štěstí!“

    Z těch slov Larryho zamrazilo v zádech, ale nezastavil. Nejhorší věc, které se obával nastala.

    Už aby zase objímal Marion.

 

 

    12.

 

 

   Na každém kroku se měl na pozoru. Postupoval pomalu a opatrně. Nechtěl se zaplést do žádné šarvátky.

    Naštěstí mu cestu zatím nezkřížil jediný voják v unionistické uniformě, která měla modrou barvu. Za to skoro zakopával o muže oblečené do šedých stejnokrojů. Vojáky Konfederace – tedy politického uskupení, které vytvořilo jedenáct odtržených států od Unie. Hlavním městem se stal Richmond a za prezidenta byl zvolen Jefferson Davis. Ve své Ústavě měla Konfederace uzákoněnu instituci otroctví.

    Odmítl několik nabídek na vstup do jižanské armády. Všiml si, že ostatní mladíci se o uniformy div neperou.

    „Dejte mi flintu a zítra je po válce.“ S podobným názorem vstupovala do války většina dobrovolníků. V nepřátelské Unii zrovna tak.

    Larry měl jediné přání. Vyhnout se válce, jak to jen nejvíc půjde. Dostal však děsivou zprávu. Poblíž místa, kam směřoval, bylo spatřeno několik pluků Unionistické armády. Usedlost jeho tety se bohužel nacházela těsně u hranic s Unií. Jeho obezřetnost pracovala na plné obrátky. Jakmile uslyšel nějaký podezřelý zvuk, sjel z cesty a počkal, dokud nebyl vzduch čistý. Několikrát se takto vyhnul mužům v modrých kabátcích.

    K tetině farmě dorazil za úsvitu. Po smrti svého muže zde žila sama se svým synem. Jmenoval se Pete a byl asi stejně starý jako Larry.

    Když vjel dvora, jeho teta Augusta zrovna házela slepicím zrní. Zrak už jí nesloužil jako za mlada. Musela hodně zaostřit, aby jezdce seskajícího z koně poznala.

    „Larry?“

    Nejprve ji zachvátila vlna radosti a div svému synovci ruce neumačkala. Po chvíli jí však projelo kruté poznání.

    „Co se stalo Peteovi?“ otázala se s tragickou grimasou.

    „Nic o něm nevím. Nejedu sem kvůli němu.“

    Vysvětlila mu příčinu svého zděšení. Její syn se totiž dal k armádě Jihu. Myslela si, že ho k ní posílají jako posla s nějakou nemilou zprávou. Ulevilo se jí, i když ne na dlouho.

    „Slyšel jsem, že by tu měl být můj otec.“ Už skoro ani nedoufal, že ještě žije.

    „Ano, je tu,“ ukázala na otevřené dveře do domu. „Ale umírá. Má vysokou horečku, blouzní a pořád šeptá tvoje jméno.“

    Neváhal ani vteřinu.

    Vtrhl do známé světnice. Tady si svého času, když sem přijel na návštěvu, hrával s Petem,

    Otce téměř nepoznal. Ležel pod objemnou peřinou. Byl bledý a vyhublý. Už mu opravdu nezbývalo mnoho času.

    „Synu, jsi to ty?“ sípal starý muž.

    „Ano, otče,“ vysoukal ze sebe Larry se slzami na krajíčku.

    Chorý muž se pokusil posadit. Opíral se o lokty. Udržet se v této poloze pro něj bylo značně vysilující. Mluvení zrovna tak.

    „Čekám už jenom na tebe, synu. Odpusť mi, Larry, v hodině mé poslední, že jsem tě vyhodil. Celou dobu jsem si to vyčítal a teď mě Bůh trestá.“

   „Jak bych vám mohl neodpustit, otče. Ale musíte přiznat, že jsem měl pravdu.“ Larry téměř plakal, ale rozhodl se neustoupit.

   Jeho otec výzvu ignoroval a pokračoval: “Ještě mi slib jedno. Musíš bojovat na straně Jihu. Ne za otroctví, ale za naši rodinu. Za svoje kořeny.“

   Larry nevydržel jeho upřený pohled. Sklopil oči a díval se na zem.

   „Ale…já nemůžu….“ nedořekl, co načal, neboť se z venku začal ozývat povyk a vřava.

   Augusta křičela, jako by ji na nože brali.

   Dveře se prudce rozrazily. Larry nevěřil svým očím. S pusou dokořán pozoroval dva vojáky, kteří vtrhli do světnice. Mířili na něj svými pistolemi. Jeden z nich přiskočil k Larrymu a praštil ho pažbou přes obličej. S výkřikem bolesti klesl na kolena. Rána otupila jeho smysly, ale zůstal při vědomí. Viděl, jak druhý voják přistoupil k jeho ležícímu otci, jak zvedl svůj bodák, a jak ho nechal klesat dolů – přímo k hrudi obrany neschopného starce.

   „Néééé…“ běsnil Larry vzteky. Nemohl nic dělat. První voják ho držel svou zbraní v šachu.

   „Slibuju. Slibuju, otče! Budu bojovat!“ 

   Jeho otec jsa zasažen do prsou zachroptěl. Ale na tváři se mu objevil úsměv. Věděl, že ho jeho syn, dostane-li k tomu příležitost, pomstí.

   Larry se stal zajatcem Seveřanů. Stále znovu a znovu si v duchu přehrával tu krutou scénu. Nedovedl tu surovost pochopit. Zabít umírajícího starce. Navíc ještě několikrát znásilnili jeho tetu. Poté jí podřízli hrdlo. Za to budou ti prokletí Seveřané pykat.

   Svázali ho s několika ostatními vězni.

   „Neboj se,“ uklidňoval ho muž, se kterým byl spoutaný: „Můj bratr nás osvobodí.“

   Larry ho nevnímal. Viděl všude samou krev. Krev své vlastní rodiny.

   „Odchod!“ zazněl povel. Konvoj se dal do pohybu. Larry pochodoval jako stroj. Cesta se vinula skrz les. Vstoupili do něj. Vojáci střežící eskortu zajatců zpozorněli.

   Nemohli tušit, že je zpoza porostu upřeně pozoruje několik párů očí.

   Zahoukala sova.

   Teď? Ve dne? podivil se jeden z dobrovolníků v modrém. Chtěl o tom informovat svého nadřízeného, ale nedostal se k tomu. Lesem zaduněla salva výstřelů. Zasažen doprostřed čela padl mezi prvními.

   Zajatci se vrhli jako jedno tělo na zem. Jen Larry zůstal stát. Museli ho strhnout.

   „Chceš to schytat, kluku pitomá.“

   Půl tuctu přeživších Unionistů zpanikařilo. Situace se pro ně stala nepřehlednou. Na první pohled bylo patrno, že se jedná o dobrovolníky bez řádného výcviku. Ve tváři strach a zmatek. Snažili se schovat jeden za druhého. Kulky neviditelného nepřítele si je však bez výjimky našly.

  „Neříkal jsem ti, že nás můj bratr zachrání?“

   Larry si ještě ani neuvědomil, že má na rukou pouta a už jich byl zbaven.

   Nyní i kdyby nechtěl, musel by naverbovat a bojovat za Jih. On však přijal šedou uniformu a zbraně rád a s výrazem odhodlání ve tváři. Těšil se na krvavou odvetu.

   Šel od bitvy k bitvě, od vítězství k porážce. Zabíjel své bývalé spoluobčany. Sbíral šrámy. Zranili ho tolikrát, až se divil, že ještě žije.

   Jeho charakter dostál ohromné změny. Ztratil schopnost smát se a radovat. Zahořkl a ztrpkl. Na své trnité cestě pomsty zabil spousty „všivých“ Seveřanů, ale nepřineslo mu to sebemenší uspokojení, nebo klid do duše.

   Na Marion nezapomněl. Myslel na ni. Dokonce velmi často. Ale neviděl způsob, jak se k ní vrátit. Toužil po ní. Po jejím objetí. Ale zrovna tak toužil po své pomstě. I když jeho láska byla silnější než dychtivost po krvi, nedokázal dezertovat. Kdyby tak učinil,  postavili by ho před válečný soud. A kdyby se mu podařilo vyhnout tomuto nebezpečí, celou cestu na Sever by ho mohli na každém kroku sejmout ze zálohy.

   Nehledě na to vlastně ani nevěděl, zda na něj Marion vydržela takovou dobu čekat. Třeba se už vzdala naděje, že se s ním kdy setká a na návrat už bylo dost možná pozdě. Třeba se už provdala za někoho jiného.

   Po kurýrech jí posílal dopisy plné lásky, ale neměl jistotu, že jediný z nich dostala. Doufal, že se s ní brzy sejde. A už jen doufat znamená věřit v naději. A naděje a víra v zázrak nás udržují nad vodou – při životě.

13.

 

   Venku zuřila krutá bouře. Nebe křižovaly blesky. Burácení hromu soupeřilo s ohlušujícími výstřely děl.

   Vítr se mocně opíral do budovy lazaretu. Uvnitř ale nikdo nepříznivému počasí nevěnoval pozornost. Všichni měli plné ruce práce.

   Zrovna před chvilkou přivezli čerstvé raněné. Rovnou z bojiště, které se nacházelo nedaleko této polní nemocnice.

   Marion asistovala doktoru Sunshineovi při komplikované amputaci nohy. Snažila se nemyslet na to, co dělá. Život mladíka visel doslova na vlásku. Ačkoliv mu dali narkózu, prudce sebou zmítal. Marion se ho snažila držel v klidu, aby doktor mohl pracovat.

   "Ty zvířata! Peklo na ně!" proklel doktor vojáky Konfederace.

   Marion kontrolovala každého příchozího raněného, není-li to náhodou Larry. Dělala ošetřovatelku a pomocnou sestru v různých špitálech už více jak devět měsíců. Za tu dobu už pod jejíma rukama prošly stovky mužů, ale objekt její lásky zatím ne. Přála si ho najít, a zároveň se toho shledání bála. Nedostala se do styku s jinými než zraněnými vojáky. Jen málo se jich podařilo zachránit a vyslat znovu do boje. Hodně jich navzdory péči, kterou jim věnovali, zemřelo. A z dalších se stali doživotní mrzáci. Stejně jako z tohoto. Prohlédla si ho. Pod  vousy a utrpením měl krásnou mladičkou tvář. Hádala mu dvacet let. Určitě se o něj někde strachuje jeho děvče. Dočká se ho dřív než válka skončí. Ale bude ho chtít? Mrzáka? Pokud ho opravdu miluje pak ano, uvažovala Marion. Pokusila se vžít do podobné role. Naskočila jí husí kůže. Zahnala temné myšlenky .

   „Hotovo. Stáhněte to. Ale šetřete  obvazy. Je jich málo. Zasraná válka!“ ulevil si  doktor Sunshine a přešel k dalšímu případu. Bledá tvář, uniforma nasáklá krví. Sunshine se mu pokusil nahmatat tep.

   „Zasraná válka!“

   Nezvykle dlouho si prohlížel obličej, který patřil ještě spíše klukovi než muži. Marion si všimla, že doktorovi se v očích zajiskřily slzy. Naklonil se k vojákovi a políbil ho na čelo.

   Že by mu přeskočilo, pomyslela si Marion. Nebyl by první ani poslední.

   Nakonec tomu chlapci přehodil přes hlavu přikrývku a šel dál.

   „Zasraná válka!“

   Už skoro dva dny nespali. Nebylo kdy. Nedaleká bitva je neustále zásobovala. Nestíhali se postarat o všechny. Chyběli jim jednak lidi a také prostředky.

   Marion si činnost zdravotní sestry představovala úplně jinak. Podle ní neoperovali ale řezničili. Ale v té rychlosti to ani jinak nešlo.

   Členily pacienty podle priorit. Těžce zranění měli nejmenší šanci na přežití. Přednost měly lehčí případy. Těch se stihlo za krátký časový úsek víc.

   Její práce spočívala jednak v asistovaní při amputacích, ve vyměňování obvazů, šití, omývání ran, ale také se musela naučit vytahovat kulky. I to od ní požadovali. Při prvních operacích se jí obracel žaludek. Po čase se ale zapracovala a už s ní nic nedokázalo hnout. Otupěla vůči bolesti, která byla všudypřítomná.

   Neviděla ve svém konání žádný smysl. Když už někoho zachránili, odešel hned jak to šlo znovu do boje. Všechno nadarmo.

   Ale nesetkávala se nejen s bolestí těla, nýbrž i s ještě horší bolestí ducha. S tou si poradit nedokázala. Když se jí někdo, komu týden před tím uřízli nohy, zeptal, kdy bude znovu chodit, utekla.

   Bála se také chvil, kdy se neoperovalo. To bylo v nastalém tichu slyšet vzlyky. Tehdy si zakrývala hlavu polštářem, ale těm zvukům se jí nepodařilo uniknout. Nikdy. Vždycky se rozplakala také.

   Zatímco obvazovala pahýl nohy toho nešťastníka, dva pomocní doktoři odnesli z vedlejšího lůžka mrtvolu onoho chlapce. Nejspíš utekl z domu, uvažovala Marion, stejně jako já. Myslel si, že válka je jedno velké dobrodružství a stal se dobrovolníkem.

   Nesetkala se s takhle mladým vojákem poprvé. S takhle mladým mrtvým vojákem, doplnila se. „Zasraná válka!“ jak říkával doktor Sunshine.

   Chtěla jít za ním a pomoci mu s další řezničinou.

   „Marion.“

   Zastavila se uprostřed pohybu. Někdo šeptal její jméno. Nebo se jí to jen zdálo?

   „Marion.“ A znovu.

   Tu si koutkem oka všimla svíjejícího se vojáka. Ležel na zemi v kaluži vlastní krve. Bez ošetření. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Mohla za to barva jeho uniformy. Šedá. Upíral na ni žalostný pohled a vztahoval k ní pravou ruku. Tou levou si ucpával ránu v boku.

   „Och, bože, Larry!“ vydechla Marion.

 

14.

 

   Bolestí skoro neviděl. Její přítomnost spíš vycítil.

   Schytal to do boku. Kulka zůstala někde uvnitř těla. Jeho nejhorší zranění za tři roky ve válečné vřavě. Naneštěstí ho odnesli do lazaretu Unie. I takové věci se bohužel stávaly. Raněný pak musel čekat doslova na milost. Někdy spíš od Boha než od doktorů.

   Larry se vznášel mezi vědomím a bezvědomím. Mezi životem a smrtí.

   U srdce ho hřála myšlenka, že je nablízku Marion. Spolu s doktorem se skláněla nad mužem, kterého operovali.

   Ten, kvůli němuž utekla z domu, ležel na zemi. Dělilo je od sebe jen pár lehátek se sténajícími raněnými. Nedokázal na sebe však nijak upozornit. Jeho tělo ho ani trochu neposlouchalo. Povedlo se mu akorát natáhnout pravou ruku směrem k ní. Víc nic. Přišel už o spoustu krve. Chvíli co chvíli ztrácel vědomí.

    Mám snad vykrvácet ve stejné místnosti jako ona, aniž by o mě věděla? Tato válka byla nabitá velkým množstvím paradoxů – kupříkladu bratry nebo přáteli válčícími proti sobě. Zabíjeli se navzájem. Mezi zákopy tekla nejen krev, ale i slzy.

    I Larry se jednou rozplakal. V září loňského roku. U Sharpsburgu. Byla to nejhorší bitva, alespoň pro něj. Ostatní mu připadaly hrozné všechny stejně. Tehdy u říčky Antietam, u které se bojovalo, přišel o přítele.

    Jeho pluk se tam střetl s oddílem, který tvořili toliko černoši. Rozséval kolem sebe smrt. Jako v každé bitvě předtím nebo potom.

    Sotva to jeho kůň schytal, už se drápal na jiného. Ze začátku ho hrozně bolelo, když mu zastřelily jeho hřebce nebo kobylu. S přibývajícím zářezy na pažbě mu však na zvířatech přestávalo záležet. Začal je raději považovat za neživé předměty. To ho pak jejich smrt tolik nermoutila.

    Toho dne zaznamenaly obě strany velké ztráty. Těžko odhadnout, kdo měl z tohoto krveprolití větší radost. Krutá porážka a hořké vítězství.

    V dáli zaslechl zvuk trubky. Nad místem masakru se vznášel kouř. Možná si to jenom vsugeroval, ale připadalo mu, že má červený nádech.

    Zmáhala ho únava. Bojovali několik dní v kuse. Odpočinku si mohli dopřát jen velmi vzácně. Bojovali do roztrhání těla. Za co vlastně? Málokdo to věděl. Bojovali a zabíjeli a sami chtěli přežít. Ne všem se tento sen splnil. Z hodně mladých kluků válka udělala mrzáky. Na duši poznamenala všechny.

    Usínal v sedle. Zívl a protáhl se. Prohlížel si jatka pod sebou.

    Trhl sebou. Ten pohled ho udeřil jako rána pěstí. Mezi padlými a umírajícími ležel muž, jehož tvář znal lépe než svou vlastní. Seskočil z koně a poklekl ke svému jedinému skutečnému příteli. Snažil se mu nahmatat tep. Marně. Uniforma nasáklá krví mu dávala vědět proč.

   „Izáku, ne! Ty nesmíš umřít!“

   Políbil ho na čelo. Ještě nevychladlo.

   Co měl ze života? Narodil se jako otrok, žil jako otrok a když se konečně dočkal svobody, navlékli ho do uniformy a poslali do pekla. Všichni ho zneužívali. Jedni tak, druzí onak.

    Zatlačil mu oči.

   „Prokletí Yankeeové!“ ulevil své zlosti.

   S vypětím všech sil naložil Izákovo tělo na svého valacha. Pohřbil ho několik mil od bojiště.

   Bohužel se neuměl modlit a tak říkal, co ho napadalo. „… a když ses nedočkal svobody a štěstí tady, tam nahoře si to snad vynahradíš. Sbohem, Izáku.“ Zakončil svůj proslov se slzami v očích.

   Uplynul sotva rok a na přívoz přes řeku Stynx čekal on sám.

   Nevnímal hemžení doktorů a sester, ani ostatní raněné. Veškerý svůj zájem upíral k Marion. Ona byla smyslem jeho života. Středem jeho vesmíru. Nebýt jí, už by se vzdal. Ale ona stojí kousek od něj. Musí se se smrtí porvat. Musí nad ní vyzrát.

   Venku zahřmělo.

   Bouřka. Jako tenkrát. Nad jezerem. Jako by to bylo včera.

   Pozoroval ji několik dní z rákosí. Myslel si, že je nemožné získat srdce takové krasavice. A vidíš, Larry, podařilo se ti to. Pak museli překonat ještě spoustu překážek. Slovník zamilovaných neobsahuje slovo „nemožné.“

   „Marion.“

   Všiml si, jak se zarazila. Ještě jednou zkoncentroval všechny své síly a pronesl její sladké jméno.

    Navzdory vousům ho poznala okamžitě. Nějak takhle jsem se musel koukat na Izáka, pomyslel si Larry.

    Sklonila se k němu. V ten samý moment upadl do bezvědomí.

 

 

15.

 

   „Musíme ho neprodleně operovat!“ zopakovala svou prosbu.

   „Je to Jižan. Ať si počká až budu mít hotový ostatní. A až budu po večeři.“

   Marion zrudla zlostí. Zatnula pěsti, až jí zbělaly klouby. Do této chvíle doktora Sunshina obdivovala. Naučil ji všechno, co tady v lazaretu potřebovala. Nechoval se k ní sice jako gentleman, ale ani jednou ji na rozdíl do ostatních neobtěžoval nemravnými návrhy. Teď k němu však pocítila takovou nenávist jako nikdy k nikomu předtím. 

   Larry ji doslova umíral v náručí. V důsledku ztráty značného množství krve, zbledl jako stěna.

   „Já tam nepojedu. Zůstanem spolu…“ blouznil.

   Sunshine ho přejel nenávistným pohledem. Ostatní doktoři se přesunuli do vedlejšího sálu, kam jim právě přivezli další práci.

   Marion rozřízla svému miláčkovi uniformu a zkoumala jeho ránu. Na tohle sama nestačí. Podobný zákrok nikdy nedělala.

   „Jestli mu vyndáme tu kulku, přežije.“ zkusila to na doktora ještě jednou.

   „Takže umře. O jednoho nepřítele míň.“

   „Ty bídáku…ty ničemo…“ nemohla mu přijít na jméno.

    Larry dýchal ztěžka. Čelo mu žhnulo jako roztopená pec.

    Sunshine přešel nadávky s kamennou tváří.

    „Máme tu zavedené nějaké postupy, Marion. Ve vedlejším sále čeká na naši pomoc spousta lidí od nás. Je nepřípustné, aby umírali, zatímco bychom se piplali s tímto…“

    „Je to člověk. Z masa a kostí.“

    „V prvé řadě je to Jižan!“

    Z očí jí šlehaly blesky. „Dobře, udělám to sama.“

    „Nepřípustné. Potřebuji vaši pomoc, sestro.“

    „Máte smůlu, doktore.“

    „Jsem váš nadřízený. Půjdete se mnou! To je rozkaz.“

    Nevěnovala mu pozornost. Vzala do ruky kousek gázy a vyčistila Larryho ránu. Stále z ní vytékal pramínek krve. I když už jen slabý. Přiložila na ni obvaz a chtěla se jít podívat po nějakém chirurgickém náčiní. Doktor nad ní stále něco lamentoval, ale ona ho neposlouchala.

    Tu ji najednou popadl za vlasy. Škubl. Vykřikla bolestí. Natočil její obličej, aby se mu koukala od očí. „To je rozkaz!“ Popadl ji za předloktí.

    Snažila se z jeho sevření vymanit, ale nešlo to. Držel ji příliš pevně.      

    Táhl ji napříč místností. Vzpírala se a ječela. Scénu sledovalo jen několik ležících vojáků. Jak jeden tak druhý měli ve tváři apatické výrazy. Nikdo jí nepomůže!

    „Pojďte sem! Rychle!“ zastavil je hřmotný  hlas, ledva prošli dveřmi.

    Pach čerstvé krve a moči praštil Marion přes nos.

    Pocítila, že je opět volná. Masírovala si zápěstí. Udělal se jí na něm obtisk doktorovy ruky.

    Sunshine do ní strčil. Pohla se směrem k lůžku.

    „Vezměte si na starost tohohle!“ přikázal jim hlavní lékař.

    Z prošedivělého doktora Claytona měli všichni respekt. Co řekl, bylo svaté. Odporovat se mu téměř nikdo netroufal. Jen Sunshine mu občas oponoval. Ti dva byli velcí rivalové.

   „Jsi v pořádku, Marion?“ zeptal se vlídně.

   „Tam vedle je můj Larry. Je postřelený. Musíme ho operovat.“

   Clayton pohlédl tázavě na Sunshina.

   „Zásah do boku. Kulka zůstala v těle. Nejspíš nedošlo k poškození životně důležitých orgánů. Jde o nepřítele.“

   Výraz v Claytonově vrásčité tváři  nabyl smutných rysů.

   „To má sakra smůlu. Neboj, Marion. Dostane se na řadu. Ale chvilku to potrvá.“ Aby jí dodal odvahy, poklepal ji po rameni. Kdyby vedle něj nestál Sunshine, vykašlal by se na všechna pravidla, jen aby se ta hezká mladá holka netrápila. Ale jeho zatrpklý a předpisů dbalý kolega by to jistě nenechal jen tak a podal by stížnost.

    „Do práce!“ zavelel Clayton na konec. Popřál jim hodně štěstí a odkvapil k dalšímu případu.        

    Ze své současné pozice Marion Larryho neviděla. V srdci však cítila, že ji k sobě stále  volá. Chtěla tu výzvu uposlechnout, ale doktor Sunshine ji zadržel.

   „Raněný je tady. Nemusíte nikam chodit.“

   Nezmohla se na odpor.  

   „Rozřízněte mu košili a přineste horkou vodu. Je-li nějaká k sehnání.“

   Zatočila se jí hlava. Přidržela se okraje postele, přičemž nechtěně šťouchla do pacienta. Zachroptěl bolestí.

   „Odpusťte.“

   Měla pocit, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Co se to děje?

   „Marion?“
   Doktorův hlas k ní pronikal jakoby z veliké dálky. Zatřásl s ní. Násilím jí přinutil vypít sklenici vody, do níž předtím nasypal prášek na uklidnění. Zavřela oči a zakřenila se. Po chvíli náhlý nával nevolnosti odezněl.

    „Už se cítíte lépe?“

    Mlčky kývla. Ale bylo jí pořád stejně mizerně.

    „Platí, že čím rychleji budeme hotový tady, tím dřív se dočká ten váš Larry.“

    Možná si to jenom vsugerovala, ale připadalo jí, že Sunshine zase promluvil sarkastickým tónem.

    Jestli to nepřežije, uškrtím tě, slíbila sama sobě.

    Dali se do díla. Hodiny utíkaly.

    V důsledku toho, že bitva stále pokračovala, jim dodávali stále další a další raněné. Marion si zoufala. Takhle se Larry nedočká.

    Bouře ustala a začalo svítat. Kolik dní už neležela v posteli? Dva, čtyři? Možná pět. Zmáhala jí únava. Ale Sunshine na tom musí být podobně. Je to přeci člověk, musí si dát taky někdy pauzu.

    Vyčkávala, ale doktor měl výdrž jako lokomotiva. Jen co se naskytne příležitost, odběhne k Larrymu. Ale zatím to nešlo. Sunshine se od ní sice občas vzdálil až na druhý konec sálu, ale ani na okamžik ji nespouštěl z očí. Musel si vzít do hlavy, že mě uhlídá za každou cenu, zoufala si Marion. Že mě uhlídá a že Larry umře. Proč ale? Copak nemá kousku citu v těle?

    Neměli za sebou moc úspěšnou noc. Velké množství vojáků zemřele při čekání na lékařský zákrok, další pak přímo pod rukama doktorů a nemalé procento po operaci.

   Bála se pomyslet, jestli Larry ještě dýchá. Už je to osm hodin, co je od něj pryč.

   Sunshine zívl. Konečně. Zaradovala se. Bohužel předčasně, neboť operoval další dvě hodiny. Zachvátila ji beznaděj. Larry, vydrž!

   „Marion, dodělejte to sama. Já si musím jít na chvilku dáchnout. Kdybych se dlouho nevracel, hlaste se u Claytona.“

   Jen bezděčně kývla a pokračovala v šití. Pokusila se zakrýt, jak velké břemeno z ní právě spadlo. Doufala, že nic nepoznal.

   Znovu zívl. Unavenější oči ještě neviděla. Opláchl si ruce od krve a zmizel ve dveřích vedoucích do provizorní odpočívárny. Nejspíš si lehne a hned usne. To si alespoň Marion přála.

   Pro jistotu ještě chvíli vyčkala. Zhruba po pěti minutách vystřelila jako šíp z luku. Prosvištěla sálem. Nedbala na prosebné volání o pomoc, které se ozývalo ze všech stran.

   Radši ani nemyslela na to, co by dělala, kdyby tam už neležel.

   Ocitla se v druhém sálu. Proběhla kolem řady postelí. Nikdy neměla větší strach. Za chvilku by ho měla spatřit. Teď…  

   Leží na svém místě. Ve stejné poloze jako předtím. Nehýbe se. Dokonce ani hrudník… Bože, on nedýchá! Přikládá mu ucho na prsa. Nejprve nic, ale pochvíli registruje, že plíce pracují. Srdce tluče. Sice jen slabě, ale přece.

   Obvaz, který prve přiložila na ránu, je stále na svém místě. Celý nasáklý krví, ale svůj účel splnil. Červená tekutina už z těla neuniká. Marion si uvědomuje, že to ale nic neznamená. Stejně ho budou muset rozříznout, aby se dostali k té kulce.

    Vzala jeho hlavu do rukou. Políbila ho.

    „Musíš žít, Larry! Slyšíš mě? Musíš žít, protože tě miluju.“

    Později jí řekl, že nebýt víry v jejich lásku, nepřežil by to. Tak moc ji chtěl zase držet v náručí.

    Věděla, co musí udělat. Byla jediná možnost, jak mu zajistit lékařskou péči.

    Vysvlékla ho z jeho šedé uniformy. Všude měl plno jizev. Na mysli jí vytanula vzpomínka na to, jak ho poprvé uviděla. První ze všeho tehdy spatřila jeho ruce. Pak hlavu… Zahnala myšlenky do pozadí. Musí to dodělat než někdo přijde a odhalí ji.

    „Má lásko. Jsi to ty?“ otázal se Larry tak slabým hláskem, že ho sotva zaslechla.

    „Ano, miláčku. Vydrž!“ Setřela mu z čela pot.

    Stoupla si a rozhlédla se kolem sebe. Vybrala si jednoho těžce raněného ženistu. Nacházel se v hlubokém bezvědomí. Měl něco s hlavou. Marion raději ani nezjišťovala co. Za nohy ho stáhla na zem.

    „Promiň.“

    Zemřel by tak jako tak. Alespoň ještě někomu zachrání život. Sundala mu, co měl na sobě a navlékla mu Larryho uniformu. Larrymu pak oblékla tmavě modrou.

    „Tahle ti sluší víc, miláčku.“

    Přišel už trochu k sobě a snažil se být Marion nápomocný, ale postrádal špetku síly.

    „Ať se děje, co chce, drž jazyk za zuby.“

    „Já…já pochytil seveřanskej akcent.“ Pokusil se o úsměv, ale vyšlo to naprázdno.

    „Skočím pro pomoc. Vydrž.“ 

    Chtěla jít, ale ještě ji zadržel. „Jestli to pro mě skončí…chci abys věděla, že tě miluju.“

    „Nic neskončí. Teď už ne.“ Věřila tomu a doufala, že to poznal. Odběhla, aby se za několik okamžiků vrátila s jedním pomocníkem.

    „Potřebuji, abyste mi ho pomohl odnést do vedlejšího sálu. Všichni doktoři jsou teď tam a na tohohle úplně zapomněli.“

    „All right, slečno,“ odpověděl mladý asistent. Jeho práce spočívala v tom, že přinášel raněné a odnášel mrtvé. „Vezmem ho ale radši na nosítka.“ 

    Jedny naštěstí stály kousek od nich opřené o zeď. Vzali je a nandali ho na ně.

    „Na tři to zvedmen. Ráz. Dva. Tři!“

    Za několik okamžiků už voják Konfederace navlečený do unionistické uniformy ležel na posteli ve vedlejším sále. Pravděpodobnost, že bude žít, nabyla reálných hodnot.

    „Doktore Claytone, doktor Sunshine šel na pauzu. Mohl byste za něj vzít tohoto postřeleného?“

    „Ale rychle. Je toho dneska požehnaně.“

    Nejprve si ránu prohlédl, a pak z ní za asistence Marion vyndal tu prokletou kulku.

    „Takovéhle malé věcičky, a mají na svědomí tolik životů. Zavažte to a zašijte – teda, radši v obráceném pořadí. Sama víte co nejlépe. A pak si běžte odpočinout. To není rada, ale rozkaz.“

    „Děkuji, doktore Claytone.“

    Tradičně ji poplácal po rameni a odešel.

    Sklonila se k Larrymu. Spal a nevěděl nic o světě.

    Vydesinfikovala ránu a zašila ji. Pro její hbité prstíky to byla záležitost několika mála minut.

    Najednou ji zamrazilo v zátylku. Kvapně se otočila.

    Sunshine!

    Provrtával ji očima.

    „Clayton říkal, abyste si šla odpočinout. Nuže, běžte.“

   Klesla jí čelist. Nedostávalo se jí slov. Rozklepala se strachy. Určitě mu to došlo.

    „Co s ním bylo?“

    „Už jsem hotová. Jdu se prospat.“ Pomalu vykročila. Nesmím se otočit, nabádala se. Cítila, že ji Sunshine pronásleduje pohledem až ke dveřím. Konečně stanula v místnosti bez umírajících a bez Sunshina.

     I kdyby na to přišel, co může udělat? uklidňovala se. Nemá důkazy. Nemůže dělat naprosto nic

     Takto ukonejšena se natáhla na pohovku. Usnula s úsměvem na tváři. Konečně je zase s Larrym.

     Konečně se dočkala.

 

 

16.

 

    Když se Marion probudila, panovala venku noc. Hrome, musela jsem spát dobrých dvanáct hodin. Pohovka pod ní zavrzala. Vyskočila na nohy. Na mysli jí vytanuly všechny ranní události a rázem ji ovládla dobrá nálada.

   Rozhlédla se po pokoji. Spal tu dobrý tucet doktorů a pár sester. Z toho Marion usoudila, že bitva skončila. A ta jejich na sále taky.

   Trochu se upravila před zrcadlem. Sepnula si vlasy do copu a dala si na hlavu čepec.

   Poté místnost tiše opustila.

   Přešla bez povšimnutí sténání a nářky, jichž byl lazaret jako vždy plný. Rychlým krokem se blížila k Larryho lůžku. Už aby u něj byla.

    Mávla na doktora Sushina, který stál na druhé straně sálu. Momentálně se zde kromě něj žádný další lékař nenacházel. Opětoval jí pozdrav a vřele se na ni usmál.

    Vida, vůbec se na ni nezlobí. Nikdo tedy na její podvrh nepřišel. Těžko říct, co by se dělo, kdyby ji odhalili. S největší pravděpodobností by ji obvinili z napomáhání nepříteli a musela by si odpykat dlouholetý trest. Tedy v případě, že by ji nezastřelili.

   Ale jestli se Sunshine usmívá, pak je všechno v pořádku. Navzdory tomu jak se zachoval, když jej prosila o pomoc, se na něj Marion už nehněvala.

   Zloba z ní vyprchala v ten moment, kdy ji profesionální zákrok doktora Claytona přesvědčil o tom, že Larry bude žít.

   Á, tady leží. Naštěstí ho nikdo nikam nepřestěhoval. Jelikož bylo docela chladno, přikryl ho někdo až ke krku dekou. Roztrhanou – jiný sortiment neměli. Alespoň něco.

   Spal.  Dýchal pravidelně a v krátkých intervalech.

   Jakoby ucítil její pohled, začal se zmítat. Házel sebou ze strany na stranu. Sklonila se k němu a pohladila ho po zarostlé tváři. Skoro se nedalo ani věřit, že se pod hustým strniskem vousů skrývá mladičká tvář jejího miláčka. Ale kde ji klamaly oči, ukázalo jé pravdu její srdce.

   Sáhla mu na čelo. Byl v jednom ohni.

   Bože, snad se mu rána nezanítila.

   „Nezabíjejte koně…koně ne…“ blouznil sužován horečkou.

   Sehnula se k němu ještě blíž. Přemohla pokušení a nepolíbila ho.

   „Miláčku,“ šeptla, „já si tě uzdravím, a pak spolu utečeme na Západ.“

   Otevřel oči. Byly plné žalu a utrpení.

   Její obličej se tyčil těsně před jeho, ale on na ni ani nepohlédl. Koukal jakoby skrz ní – snad ke stropu, ale možná ještě dál.

   „Larry?“

   Zamávala mu před očima rukou. Žádná reakce.

   Jeho tvář se stáhla do bolestivé grimasy. Vytryskly mu slzy. Škubal sebou jako šílený.

   „Ruce. Moje ruce…bolí….Bolí mě ruce!!“ křičel.

   Snažil se vymotat zpod přikrývky. Marion mu pomohla a….

   Doslova se jí zastavilo srdce. To zjištění jí vyrazilo dech.

   „Bože, Larry!“

   Místo rukou měl jen dva pahýly.

   „To ne!“ Oči jí zvlhly. Ten pohled jí působil bolest. Rval ji srdce a píchal v hlavě.

   Jeho paže tehdy při jejich prvním setkání viděla ze všeho nejdřív. Teď je neměl. Byly pryč. Někdo je uřízl. Zbyly jen ty pahýly – dva pomníky.

   Stála nad ním. Zkamenělá a v šoku. Najednou za ní někdo zakašlal. Otočila se.

   Sunshine. Vítězoslavně na ni zíral. Aniž by cokoliv řekl, došlo jí, že za tu ohavnost může on. Zaťala pěsti, až se jí nehty zaryly do masa.

   „Ty svině!“ Zkoncentrovala do toho výkřiku všechnu svou zlost.

   Sunshine se nepřestával usmívat. „Musel jsem je amputovat. Nešly zachránit. Je to vskutku zasr….“

   Víc říct nemohl, neboť se na něj Marion vrhla. Vší silou ho kopla mezi nohy. Zařval bolestí a klesl na kolena. Pokusil se útočící dívku odstrčit, ale ji poháněla nenávist tak silně, že se mu to nepodařilo.

   Další ranou ho poslala na zem. Svíjel se na podlaze a držel v rozkroku. Nenechala ho ani vydechnout. Skočila se na něj a začala ho škrtit. Měla jediné přání a to stále dokola jako šílená opakovala: „Chcípni, ty svině.“

   Sunshine se snažil uvolnit. Marně. Chroptěl, doslova mu zmodral obličej. Marion stiskla jeho krk ještě víc.

    Zabila by ho, nebýt doktora Claytona, který k místu incidentu rychle přispěchal. Odtrhl ji od něj a tím svému kolegovi zachránil život. Postižený lapal po dechu. Nemohl uvěřit tomu, že může opět volně dýchat. Aby se ujistil, sáhl si na krk. Celý vyčerpaný se posadil a opřel se o Larryho lůžko.

    Clayton měl co dělat, aby udržel Marion v bezpečné vzdálenosti od původce jejího neštěstí. Chvíli trvalo než se uklidnila.

    „Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat?“ zeptal se Clayton přísně, aniž by svou otázku někomu adresoval.

   „Vrhla se na mě a …“

   „Ten bídák mu uřízl ruce.“

   „….je to posranej Jižan….“

   „…ty svině!“

   Mluvili jeden přes druhého.

   „Dost!“ zarazil je Clayton. Obrátil se k Marion: „Nejprve vy. Komu a proč uřízl ruce? A vyvarujte se, prosím, hanlivých slov.“

   Kývla hlavou. Vrhla pohled na Larryho. Ležel a stále ještě zíral do stropu.

   „Ráno jsme ho operovali, doktore Claytone. Kulka  boku. Ruce měl v pořádku – jen pár jizev. Pamatujete? A on, ten bí…, doktor Sunshine mu je…, mu je u…“

   Nedokázala to vyslovit. Celá se rozklepala.

   Sunshine si vzal slovo sám od sebe: „Je to Jižan a ona  ho převlékla do naší uniformy, aby se mu dostalo pomoci. To je zločin. Velezrada.“

   Clayton nesdílel se svým kolegou stejný názor. Neřekl však nic. Nechal pokračovat Marion.

  „Ano, je to Jižan. Přiznávám, že jsem ho k operaci propašovala. Ale já ho miluju. Nechtěla jsem, aby mě o něj tahle zbytečná válka připravila. Láska je moje víra a on můj Bůh. Copak je špatného na tom, chtít zachránit toho, koho milujete.“

   „Ve válce je to jiné. Provinila se…“

   Clayton zrudl zlostí: „Dost, Sunshine. Marion udělala správnou věc.“

   „Ale…“ Sunshinovi spadla čelist. Byl bledý už  v důsledku nedostatku kyslíku, teď ale zbledl ještě víc.

   „Spíš by mě zajímalo, jak to je s tou amputací.“

   „Já...já musel jsem. Je to nepřítel.“

   „Jsme doktoři. Ne vojáci. Ti zabíjejí. My zachraňujeme. Spletl jste si povolání. Budu to muset nahlásit. S doktorským pláštěm se můžete rozloučit.“

   „Je to nepřítel.“

   Marion měla sto chutí, Sunshina zabít, ale Clayton ji držel zkrátka. Když už se nemohla pomstít, chtěla znát alespoň popud toho řeznického činu. Chtěla vědět proč. Tím nejvražednějším tónem se ho na to zeptala.

    „Proč? Oni zabili mého syna. Mého malého Josepha. Je to verbež. Včera, možná předevčírem ležela na lůžku přede mnou mrtvola mého syna. Zavraždil ho jeden z nich.“ Celý vzteklý ukázal na Larryho a pokračoval:

   „Musel jsem se postarat o to, aby tenhle už nikoho nezabil. Můžete tomu říkat má osobní pomsta, ale takto nízký původ můj čin neměl. Chtěl jsem dosáhnout spravedlnosti. Splatit smrt mého syna.“

   Rozplakal se.

   „Ale zabít jsem ho nedokázal. Chtěl jsem, ale nešlo to. A tak jsem mu jen uřízl ruce, aby už nikdy nemohl pozvednout zbraň. Daroval jsem mu vlastně život.“

   Mluvil jako blázen. Tenhle člověk to nemá v hlavě v pořádku, to bylo víc než patrné. Ale jestli jim nelhal a skutečně mu zemřel syn, pak se dalo jeho trauma pochopit. Ne ovšem čin, který spáchal. Ten byl neodpustitelný.

   Doktor Clayton chtěl něco říci, ale Sunshine se najednou otočil a bez nějakého vysvětlení odcházel.

   Stále šeptem opakoval dvě slova: „Můj Joseph.“

   Marion si Josepha pamatovala. Viděla ho krátce předtím, než spatřila krvácejícího Larryho. Doktor Sunshine přeci políbil jednoho mrtvého vojáka na čelo a div se nerozbrečel. Teď už chápala proč. Na okamžik s ním soucítila, ale nenáviděla ho dál.

    Clayton se k ní obrátil se slovy:

   „Počkejte tady, Marion. Musíme to vyřešit.“

   „Ale Larrymu ruce vrátit nemůžeme,“ konstatovala nešťastně.

   „Ne,“ položil ji ruku na rameno, aby ji ukonejšil, „to bohužel nemůžeme.“

   Chvíli takto setrvali, aniž by někdo z nich cokoliv řekl. Potom se Clayton otočil na patě a následoval Sunshina, který mezitím došel téměř na druhý konec sálu.

    Marion s Larrym osaměla. Měla strach se na něj jen podívat. Denně se střetávala s obdobnými případy a zvykla si na podobné i horší věci. Ale ty lidi neznala. K těm skoro nic necítila. Vždycky šlo jen o pacienty. Ale teď je mrzákem i její Larry. Ta dvě slova, Larry a mrzák, v jedné větě, ji děsily.

   Měla noční můry, že se něco takového jednou stane. Častokrát uvažovala o tom, jak by se pak zachovala. Vždy se dostala ke stejnému závěru. Nedokázala by to. Teď se ukáže.

  „Och Bože, Larry. Já tě přece miluju.“

  Opatrně na něj nalehla. Dbala na to, aby mu nezpůsobila bolest. Pohladila ho po zarostlé tváři a rozplakala se.

  Larry stále jen zíral nepřítomně do stropu.

 

____________________

 

 

Epilog - 1868

 

   Do městečka Roanoke ve Virginii přijel osamělý jezdec. Dlouhé vlasy mu padaly na ramena, jeho tvář halil hustý plnovous. Byl hubený jako lunt.

   Chvíli co chvíli sesedal ze svého oře a ukazoval okolojdoucím lidem obrázek jedné tuze pěkné dívky. Ti ve většině případů jen kroutili hlavou. Hledal ji takto již druhý rok.

   Ale tady ve Virginii to vypadalo, že by se na něj konečně mohlo usmát štěstí. Již tři lidé mu nezávisle na sobě potvrdili, že ta dívka z obrázku žije právě tady - v Roanoke. Jeden z nich dokonce věděl přibližně kde. Za mírnou úplatu mu vysvětlil cestu.

   Jezdec zastavil před malým domkem. Před ním viselo na šňůře několik kusů oblečení. Sesedl. Bylo na něm znát napětí. Za ty dva roky se už tolikrát cítil být u cíle a vždy pocítil hořký pocit prohry. Ale své pátrání vzdát nemohl. Dal slib.

   Sotva slyšitelně zaklepal na parapet okna.

   Už ani nedoufal, že ji kdy spatří. Unie byla tak rozlehlá. Ale on věděl jedno. Bude ji hledat, dokud se udrží na koni. Pokud toto bude jen další planý poplach, pojede zase jako už tolikrát o dům dál.

   Zabušil znovu. O něco silněji.

   Ze dveří vyšla těhotná žena.

   Nejdřív si myslel, že ho šálí zrak, že vidí nějaký přelud. Ale byla to ona. Je u cíle.

   „Marion, konečně!“ zavýskal.

   Nejprve ho nepoznala. Dlouhé měsíce na cestách si pohrály s jeho vzhledem. Ale hlas měl pořád stejný. Div že se jí nepodlomila kolena. S podobným setkáním nepočítala ani ve svých snech.

   Padla mu kolem krku.

   „Jamesi! Jamesi! Jak jsi mě, proboha, našel?“

   Po tvářích jí tekly slzy radosti. Jemu také. Neviděli se od začátku války. Sedm dlouhých let.

   „Jak se má táta?“ zeptala se, když z nich opadl prvotní nával emocí.

   „Pořád vede tu svou železárnu. Hodně zestárl, ale furt by ještě dokázal ohnout železnou rouru. No, to asi přeháním. Občas se za ním stavím, ale vždycky jen na pár dní. Pátral jsem po tobě po všech čertech.“

   „A co rošťák Nesby?“

   Přes Jamesovu tvář se přelil smutek.

  „Nesby to schytal u Chattanoogy. Hnal se do každé bitvy po hlavě. Jako vždycky do všeho. Zasáhli ho mezi prvními.“ James se odmlčel. Bylo pro něj těžké vyprávět o smrti svého mladšího bratra, kterého naučil tolik věcí.

  „Našel jsem ho v jednom lazaretu. Doktoři se snažili seč mohli, ale nic nezměnili na faktu, že jim umíral pod rukama. Nakonec své úsilí vzdali a pustili mě k němu. A víš co mi v hodině své poslední řekl? Jeho slova se mi vryla do paměti a do smrti na ně nezapomenu. ´Vyřiď, prosím tě, naší malý Marion, že mě moc mrzí jak jsme si podali toho jejího Jižana. Bylo to špatný jako tahle válka. Jakou to má cenu, že se lidi zabíjej? Vyřiď jí mou omluvu. Bál jsem se, že umřu, aniž bych se někomu svěřil.´ Musel jsem mu slíbit, že tě vyhledám a poprosím tě, nebo respektive Larryho             o odpuštění. Ledva jsem dal slovo, vydechl naposled.“

    V nastalém tichu se myšlenky Jamese a Marion upínaly k jejich sourozenci, který je navždy opustil.

   „Jezdíš celou dobu, abys mi vyřídil tohle?“

   James kývl: „A co děláš ty?“

   „Já jsem zůstala u Larryho.“

   „Marion,“ ozvalo se náhle z domku, „čekají tady na tebe dva hladové krky. Malý Charles se ještě nenaučil jíst a já to nohama zatím ještě nezvládám…“

   „Pojď,“ vybídla Marion svého bratra, „představím ti tvého synovce a mého skvělého manžela. Hlavně mu nepodávej ruku, na to je ještě trochu háklivý. Přišel ve válce o obě paže. Ale smířil se s tím. A Nesbymu už odpustil dávno.“

   Následoval ji do domu. Těšilo ho zjištění, že je Marion šťastná. Spadla z něj tíha zodpovědnosti. Vyřídil, co měl.

   Povečeřel v jejich skromném, ale útulném příbytku. Dlouho si povídali. O Nesbym, o životě v Newportu a tady ve Virgínii. O válce nepadlo jediné slovo. Té si užili všichni víc než dost.

   Zabředli se do hovoru tak, že si ani nevšimli mraků, které zaplavily oblohu. Jejich rozmluvu přerušilo až první blízké zahřmění. Larry přešel k oknu.

   „Dones víno, miláčku,“ pravil ke své ženě. Ta uposlechla jeho příkazu a začala štrachat ve spíži.

   „Kvůli mně nemusíte,“ nabádal je James, aby si nedělali zbytečnou škodu.

   „To není kvůli tobě, švagříčku. Nýbrž kvůli bouřce. S Marion jsme se při jedné seznámili, vzpomínáš?“

   „A tohle je naše výroční bouřka,“ dokončila Marion, která vybrala ze zásob to nejlepší. Otevřela láhev a nalila červený mok do tří skleniček.

   Hrom zaburácel. Tentokrát přímo nad nimi. Spustil se prudký liják.

   „Vypadá to na pořádné hromobití, jako tenkrát.“ poznamenal Larry. „Tak na nás. Možná ty rány dělá Nesby, který skáče radostí, že jsem mu odpustil. Připíjím i na jeho památku. Ale slibuju ti jedno, ty kluku jeden ušatej. Až budu taky tam nahoře, znovu si to s tebou rozdám. To už snad budu mít zase ruce.“

   Mocně zahřmělo.

   „Beru to jako znamení, že mou výzvu přijímáš.“ poznamenal Larry a všichni tři se rozesmáli.

   Marion mu přidržela kalíšek u úst a on se napil. Přežili odloučení. Přežili válku. Přežili i lidskou zlobu. A navzdory všemu špatnému byli spolu.

   Bouře nad nimi řádila jako divá. Slavili až do rána…

  

 

K O N  E C

     

---