Pagátka o pohádkáři

            Toho dne nebylo příliš pěkné počasí. Vítr se převaloval nad lány obilí a občasná kapka ze zachmuřených mračen poškádlila slepice na dvorku. Mračna překrývaly celé údolí Slz jako závoj halí nevěstu, ale stejně jako novomanžel, tak také každý vesničan tušil, co se pod nimi skrývá. Většina lidí byla zavřená doma, jen pár žen dávalo píci kravám a koňům. Jana podezřívavě otočila dlaň, jestli přeci jen nezačíná pršet. Nic, jen všudypřítomná vlhkost. Poslední týdny byli již takové. Lovci nemohli do lesů bez plášťů, děti se vraceli ze svých her promáčené a jediní rybáři měli radost z úlovků. Pootevřela dveře, aby se ohřála u ohniště, ale na cestě zahlédla podezřelý pohyb. Otočila se a cizince si pořádně prohlédla. Hubený malý muž, oděný v namodralém plášti, těžce vykračoval směrem ke vsi.

„Dobrý den.“ Usmál se na dívku. „Vypadá to, že se u vás bůh deště zabydlel.“

„Dobrý den i vám. Věru, poslední dny nás slunce neobšťastňuje svou přítomností.“

„Jsem Loman, přicházím z Mildongu a cestou vyprávím za trochu jídla příběhy a legendy.“ Poklonil se, širokým gestem sejmul klobouk a Jana uviděla malou lysinu ve vlasech. Pro sebe se pousmála.

„Co se to tu děje? Kdo to je?“ ze dveří se vynořil podsaditý mládenec s postavou dřevorubce. Prohlédl si muže a zamračil se. Poté vzhlédl k obloze. Jako by viděl drobného ptáka pomalu plachtit přes obzor. Zamrkal, ale stín zmizel.

„To je pan Loman, mohli bychom ho pohostit, on je pohádkář…“

Pokrčení ramen bylo odpovědí.

Loman byl naprosto ponořen do vyprávění. Děti jen úžasle sledovaly, jak napodobuje všechny hlasy, intonaci, gesta. Před jejich očima se z pana Lomana stával drak, hrdinný rytíř, podlý kouzelník, krásná panna, oživle mrtvoly, tanečník i stařec. Příběh zaujal i starého Dilberta a Jana se od Lomanovo rtů nemohla odtrhnout.

„A tak statečný rytíř vyrazil poslední dveře a naproti němu stál kouzelník. Jeho róba vypadala neskutečně. Tmavě modrá mlha ho obklopovala a tvořila lehký oděv přes který se táhly desítky drobných světélek a několik drobných očí se drželo v úrovni pasu. Tajemný pán Saardon se hrdinovi vysmíval. Obratně uskakoval před jeho obouručákem a jeho dýka se míhala, ale naštěstí nezasáhla ani jednou. Až náhle, hrdina otočil mečem v obrátce, a jeho čepel se poprvé potřísnila krví. Kouzelník zařval a cosi počal mumlat. Hrdina se ještě naposledy rozmáchl. Ostří protnulo jakousi černou díru a dopadlo na zem. Bojovník se udiveně rozhlédl. Prohledal celý pokoj, ale kouzelník byl pryč. Byl pryč stejně jako tento den.“ Loman se otočil na dva chlapce na kamnech. „A je tedy nejvyšší čas ulehnout a nechat Pána Snů, ať vám zapřede síť.“ Mrkl na Janu. Ta vstala od stolu a přikryla je těžkou teplou houní. Konečně promluvil také hospodář: „A co se stalo vlastně s tím zlým Saardonem?“ Loman se otočil a pousmál se: „Říká se, že zemřel, že ta černota byla jeho duše. Ale já si myslím, že někde je. Že se někde ukrývá, sbírá síly a odpočívá. Odpočívá aby se vrátil. A doufejme, že se postaví někdo dobrý.“ Hospodář pokývnul: „Stejně si myslím, že ho zabil a on se pak nějak propadl do země, né? To přeci černokněžnícii dělají?“

Bylo ráno. Slunce nebylo přes těžká oblaka vidět. Od chalupy se odlepil malý stín. Pan Loman, pan pohádkář, možná lhář. Odcházel přes vesnici a pečlivě si prohlížel všechny domky, každou maličkost. Všechno si vrýval do paměti. Protože on se vrátí. Začal se smát. Jeho ostrý přerývaný hlučný smích probouzel slepice a dobytek. „Hahaha, to víte že se Saardon vrátí.“ Ušklíbl se nad lidskou hloupostí. „Jsem si naprosto jistý že se vrátím.“