Vůl

Vůl

Stál jsem před ní a díval se jí přímo do očí. Ona mi něco vykládala a já jí vůbec nevnímal, prostě jsem se zaobíral sám sebou. Tvářil jsem se velmi soustředěně a přemýšlel, jestli vypadám dost stylově, jestli mám správně doširoka rozkročené nohy, čistý boty, správnej střih vlasů. Domluvila a čekala na mou reakci. Tvářil jsem se, jako že přemýšlím a vstřebávám informace, které na mě před chvílí vysypala. Opravdu jsem přemýšlel co odpovím, ale pouze pro formu a efekt. Zaslechl jsem spoustu jmen, z kterých jsem znal jen pár, a to z hodin literární výhovy pro střední školy. „No, já abych řekl pravdu, tak si myslím, ale je to opravdu jen můj názor, že Steinbeck a Kafka byli packalové.“ A zatvářil jsem se strašně důležitě. Vytřeštila na mě oči a skoro až s posvátnou hrůzou se mě zeptala: „Proboha proč?“ Nevěděl jsem co říct a snažil jsem se vzpomenout na hodiny literatury. Abych řekl pravdu nemyslel jsem si o Steinbeckovi a Kafkovi vůbec nic. Řekl jsem to jen proto, abych byl originální, protože polovina všech těch blbců, co běhá po světě si myslí, že to jsou geniové. „No jen si představ, jak si ten blbec, ten Steinbeck, idealizoval periferie a problémové skupiny obyvatelstva.“ Na chvíli jsem ztichl, aby moje slova nabyla patřičné síly a pak jsem pokračoval zvýšeným hlasem, abych upoutal okolí na náš, co náš - můj, inteligentní rozhovor. „ Za prvé: Steinbeck se ani nezmohl na to, aby dokončil školu. Za druhé: Všechny zblbl tím svým sociálním cítěním, které mu už tehdy někteří rozumní lidé vytýkali.A za třetí: Ta jeho melodramatičnost. Například v Myších a lidech to bylo až trapné.“ Na tohle jsem byl opravdu pyšnej. Všiml jsem si, že se mi konečně podařilo upoutat i pozornost okolí. Někteří po mě nenápadně pokukovali a ti co byli nejblíže nenápadně poslouchali. „Mě se ale ta novela líbila!  A co máš prosím tě proti Kafkovi?“ Zeptala se mě dívka a já málem úlekem ztratil nit, jak jsem byl zabrán reakcí okolí. „Proti Kafkovi?“ Zeptal jsem se, abych získal trochu času. „Kafka byl případ sám pro sebe. Prej předchůdce existencionalismu, pche.“ Řekl jsem naoko znechuceně a slovo Kafka jsem vyslovoval, jako by to byl někdo, kdo mi v podchodu ukradl peněženku. „Já bych řekl, že to byl spíš předchůdce TELENOVELY. Třeba zámek, ten byl tak strašně předimenzovanej a tak hrozně vyumělkovanej, že to bylo až nemožné.“ Řekl jsem s odporem. V tom se ve dveřích objevil můj kamarád a já se díval té dívce přes rameno, jak jde směrem k nám. Dívka to přes své rozčarovaní zpozorovala a otočila se. Mám ho pozdravit ledabyle, aby to vypadalo, jako že jsem zvyklej potkávat každý den spousty přátel, nebo mám radši pozdravit rozjásaně, aby to vypadalo, že jsem inteligentní vlk samotář. Rozhodl jsem se pro duhou možnost , protože po tomto rozhovoru muselo být všem jásné, jaký mám přehled a jak jsem skvělej. „ Čau Petře!“ Řekl jsem přehnaně rozradostněně. Rychle jsem se rozloučil s dívkou, která se ještě z rozhovoru se mnou nevzpamatovala a vydal jsem se s Petrem k východu. Musím si dávat pozor, abych šel stylově, po tom rozhovoru mě všichni určitě pozorujou. Když jsem otevíral dveře a vcházel do toho mrazu venku, tak jsem si uvědomil, že musím přítelkyni koupit kytici. Ne, že bych ji nějak zvlášť miloval, to se nedalo říct ani s nadsázkou, i když byla krásná. Přece musí její vrstevníci vidět, jakej jsem skvělej přítel. S pocitem, že jsem skvělej chlap jsem vyšel do té zimy venku a zabouchl za sebou dveře.