Cesta k příbuzným

Cesta za příbuznými

Příbuzné si člověk nevybírá! Tato pravda je mi vždy jen chabou útěchou, když se zase ukazuje nutnost navštívit příbuzné. Můj otec je „vychodniar“. Přestože chovám úctu k jeho kořenům a rodinným vazbám, nechápu proč zrovna já musím na Slovensko jezdit každý rok.

Na cestě do Košic si přehrávám minulá střetnutí. Nekonečný sled deja vu. To je na tom snad to nejhorší. Vše probíhá podle předem stanovených pravidel a vy naprosto přesně víte, co přijde teď. Z toho vyplývá, že po pěti minutách strávených v otcově rodném domě, vás začne sžírat nepředstavitelná nuda. Pak se ale vzchopíte (chcete těch pár dnů přežít v duševním zdraví) a začnete ve svojí fantazii zpracovávat reálné situace v komickou grotesku. Jenom pozor, aby vám neprobleskl na rty úsměv . Smích je tu považován za rušivý. Domem totiž vládne babička alias bývalá učitelka. Zapomeňte na laskavou babičku z pohádek. Před vámi stojí generál v sukních. Nedá vám šanci promluvit a o jejích příkazech se nediskutuje, prostě se plní. Při našem příjezdu je v čele uvítacího výboru a vede k nám řeč, která má úvod, stať a závěr. V úvodu se dovídáme, že se necítí dobře a že už nejspíš brzo umře. Stať obsahuje kdo jiný, kde a jak umřel, kolik známých onemocnělo a následuje podrobný popis tragédií obyvatelstva v okruhu tří kilometrů. Závěrem nám sdělí, že už asi brzo umře. Tímto stylem umírá od dob, co jsem rozum brala. Po přivítání s ostatními členy rodiny následuje další rituál. Jedná se o rituál v kuchyni, který se odehrává ve stylu „jezte, proč nejíte, berte si, já vám přidám, no tak přeci jezte, musíte být hladoví“. Jak praví přísloví: „Sytý hladovému nevěří.“ Asi z toho důvodu nám zde nikdo neuvěří, že už jsme skutečně přejedeni. Občas podezírám obtloustlou tetu, že nás vykrmuje jenom proto, abychom se přiblížili její váhové kategorii. Pomalu se připozdívá a  do rodného domu přicházejí i moji bratranci. Nastává okamžik, kdy mě vyvedou do města za zábavou. Je to další bod programu, který se každoročně opakuje. Pokud jste se někdy setkali s puberťákem, vynásobte to stem a stojí před vámi moji bratranci. Nepřítomný výraz, poloslabičné odpovědi na půl pusy a ve tváři vepsaná nechuť ke všemu a ke všem. Báječný večer může začít. Jediné, co mě na tom baví, jsou kamarádi mých bratranců. Je až neuvěřitelné, kde tato individua mohla splašit tak prima přátele. Odcházíme a já se z tohoto večera snažím vytřískat, co se dá.  Moc často se mi nestává, že bych do víru velkoměsta vyrážela s tlupou pohledných teenagerů opačného pohlaví. Má to jednu chybu. Občas něco plácnu a vše se obrátí proti mně. Jako tentokrát. Naprosto mě fascinovaly slovenské cigarety. Jsou totiž kratší, i krabička je tím pádem menší a jednoduše jsou zajímavé. Normálně nekouřím, ale znáte to. Nenucená atmosféra baru, kde vám stále někdo galantně nabízí cigaretku. Neodolala jsem. Sedím na barové židli, v jedné ruce cigaretu, v druhé drink a v tom mě napadne se zeptat: „A to vy máte na Slovensku všechno krátké a měkké?“ Hned v zápětíje mi jasné, že to byla hloupá otázka. Ve vzniklé debatě jsem pod tíhou detailních pikantností střídavě rudla a bledla. V momentě, kdy jsem zezelenala, se z toho vyvinula čistě chlapská debata. Téma : „Moje technika a jak dlouho jsem to vydržel nejdéle“ chlapce tak zaujala, že si nikdo nevšiml mého odchodu  na toaletu. S přibývajícími hodinami se můj doprovod zmenšoval. Pravděpodobně jim došlo, že se mnou žádné TO nebude a šli se poohlédnout jinde. Zůstali jen ti nejvěrnější, kteří mě nebezpečnou nocí dovedli do rodného domu. Cesta probíhala bez problémů až do momentu, kdy jeden teenager ukradl ze zaparkovaného automobilu anténu. V jeho rukách se anténa změnila v bičík a milý hoch se na mém pozadí pokoušel o sadomasochistické praktiky. Trochu nervózně teď čekám dopis od slovenské policie, který mě vyzve k výslechu.

Zbytek pobytu už proběhl v nudném stereotypu. Auto jsme naložili potravinovými výrobky slovenského kraje a nastalo loučení. V mém „brzo se uvidíme“ bylo trochu pokrytectví. Věřte mi, že dříve než za rok mě tam nikdo nedostane. Cestou domů jsem potom děkovala Bohu, Aláhovi i nadpřirozeným silám, že přivedli mého otce studovat do Prahy. Ono je to totiž rozdíl, jestliže vás a vaše příbuzné dělí pár ulic nebo pár set kilometrů.