Tak nevím II aneb Setkání po čtrnácti dnech

Zašla jsem si na pivečko se svými přáteli do naší oblíbené
hospůdky "U Vojty". Dříve se v prostorách nacházela školka kde
jsme všichni chodili, stavěli bábovečky a po obědě
svorně "slintali" do polštáře.
   No a dnes je tam hospůdka, báječná útulná a vůbec taková jak
má být. Znáte to, šla jsem poklábosit jak se hrál hokej a že to
zase naši politici pěkně jak se říká "rozhrábli". A taky
prokonzultovat ty povodně a tak dále, zkrátka a prostě jsem šla
jen tak posedět a popít a pobít.
   Jenže co se nestalo. Byl zrovinka pátek, den jako stvořený na
posezení u pivečka a slaných tyček. Pátek jako malovaný, bylo
něco po páté odpoledne, spíše už takový krásný baběletní podvečer.
A my se usadili u stolečku a rozdali si podtácky, zapálili
cigaretky a čekali až nám pan vrchní donese ten krásmě vychlazený
zlatavý mok v orosených půlitrech. Seděli jsme v prosklené
terase, kde jsme dříve coby malé děti svačívali s paní učitelkou.
Padala na nás jistá nostalgie.
    A pak se to stalo. začali přicházet jacísi muzikanti a za
něma se táhli takový ti "pivní skauti". Najednou bylo po idilce a
nostalgie se rozplynula jako cigaretový dým. Ti muzikanti začali
ladit svoje nástroje a pánové a dámy se začali vítat jakoby se
snad už dlouhá léta neviděli. Dáma v bílé halence představila
pánovi v černém tričku muže v šedém, asi nový kamarád. Vypadalo
to tam najednou jako na trampském potlachu. A co teprve když
muzikanti rozezvučeli svoje nástroje a začali chraplavým hlasem
pět "Máš má ovečko" nebo "Bejvala Askalona". Když vyčerpali
repertoár čítající čtyři skladby, dali si oddeech za bouřlivého
potlesku a bujarého křiku "umíííííííííí". Přihli si z půlitrů aby
mohli zase zahrát další čtyři písně na které si mezitím
vzpomněli. Pánové a dámy byli spokojeni, tím méně mi. Stěhovali
jsme se s prosklené terasy dovnitř a mohli dále rozjímat.
   Tak nevím. Sešli se tam prý po čtrnácti dnech, ale já měla
pocit jakoby se sešli po čtrnácti letech. Někteří vypadali
dokonce tak, že se setkali po více než čztrnácti letech. A pak že
se mají naši starší spoluobčané špatně.
    Tak vážně nevím. Jestli  i já budu mít v pokročilém věku sílu
na to, abych se setkala s přáteli a zapěla si "Bejvala Askalona".
Někdy mám pocit, že na to nemám sílu ani dnes.

---