Pravda o Jánošíkovi

Pravda o Jánošíkovi

      Jánošíkova legenda je stále vděčným tématem nejedné diskuse, avšak, jak se mi podařilo zjistit, bylo na ní napácháno více škody než užitku. Je politováníhodné konstatovat, že i slovutní historici si ponechávají na svých očích černé pásky a spokojí se s málem, které si po večerech přečtou v literatuře nevalné úrovně. Například Jánošíkova záliba v lingvistice je pro mnohé z nich překvapením. Po konzultaci s profesorem Némethem jsem dospěl k názoru, že je potřeba tuto legendu doplnit.

           Jánošík byl od svých prvních krůčků neustále konfrontován s přehršlem dialektů a nejrůznějších jazykových mutací. Tato skutečnost mu ovšem nebyla lhostejná. Ještě dnes se můžeme setkat s jeho jménem (ikdyž pouze zprostředkovaně) v mnoha archivních dokumentech, dokazujících, jakou slabost měl především pro jazyk anglický. Nechtěl bych se zde zbytečně rozepisovat o jeho pokrocích ve výuce, ale chtěl bych nastínit pouze poslední okamžiky Jánošíkova života. To, že si ve své rodné obci počínal trochu jako holkař je asi každému známo. Zdaleka se však neví, že v Prešpurku měl děvče, které sloužilo u hraběte z Erdedu. Byla to dívka, která pocházela z Vídně a jmenovala se Frýda Kalousek. Časté cesty do Prešpurku značně zatěžovali jeho rozpočet a výsledkem jeho milostných výletů byl fakt, že skončil na popravišti. To co všemu předcházelo je známo snad každému. Nechtěl bych rozebírat jeho činy, ani jej nikterak pro to napadat.

         V posledních Jánošíkových chvílích mu byla dána možnost sdělit alespoň to poslední, co měl na srdci, potažmo na jazyku. Doznal se všem ke svému vztahu k Frýdě Kalousek, i k tomu, co ho vedlo k tak nešťastnému způsobu života. Otázkou zůstává, proč se Frýda nedostavila na popravu. Jánošík nedokázal v té chvíli myslet na jinou, alespoň tak se tvrdí v encyklopediích slabé úrovně. Zde jsem dospěl k možná překvapivému zjištění. Jánošík myslel na něco jiného. Ani na popravčím místě si neodpustil zažertovat a svůj vztah k angličtině demonstroval ohromujícím výkřikem „freedom“. Toto slovo nevzbudilo pražádný ohlas v očích jeho známých, kamarádů, ani v očích ostatních přihlížejících. Všichni považovali totiž za samozřejmé, že naposledy vykřikl jméno své milé Frýdy. V tomto bodě se ale všichni do jednoho zmýlili. Nikdo nepředpokládal, že by mohl zařvat něco jiného. Nebýt nezávislého pozorovatele pátera Čižmára, nedochoval by se o jeho zvolání žádný důkaz. V knize narozených při místním farním kostele se zachoval zápis, jehož znění je zhruba takovéto: Jánošík nezapomněl, ale křičet freedom na šibenici nemusel. Znamená to tedy, že farář Čižmár, jež byl zprostředkovatelem při výpůjčkách anglicky psaných knih od pánů z Gersedorfu, si moc dobře uvědomil, cože to Juraj vykřikl. Patří mu za to obrovský dík. Nebýt nezištného zápisku tohoto venkovského duchovního, nikdy by se k nám pravda o jazykových schopnostech slovenského hrdiny nedostala. Frýda Kalousek byla s Jurajovým koncem obeznámena právě díky dopisu od pátera Čižmára. Páter se zachoval trochu proti pravidlům Božího desatera a Frýdě v listě zalhal. Napsal jí: Slečno Frýdo, ani na šibenici na Vás Jurka nezapomněl, ještě dnes se po horách rozléhá jeho zvolání Frýdo! Frýda prý na dopis nikdy neodpověděla. Znala snad pravdu? Věděla jaké slovo Jánošík zvolal? Tuto otázku zřejmě nikdy nezodpovíme, ale freedom zní v horách jistě dodnes.