Leporelo

Krásnější než fotografie pane Dalí

nedokázal bych si představit

tak pestrobarevně vlastní život

a že jsem prokrvácel mnoho rán

a mísil je s tmou před očima

obrazy mi trochu splývají

obdarována cukrátky od Pánaboha

nároky na opravdové básně (taky)

kdybych volil přímku života

našlo by se víc takových odbojných

obracečů směrovek, alespoň těch

v hloubi sebesvěta

(a to je, nebo bude, dobře)

bylo to hnusný jako tvý dny

na mým jazyku, děvko země

o kterou si kolena nikdy

dřít nebudu, pohlednicový

západ slunce, Tarapaca

vysychající oči přátel omámených

ženskostí konopí a k tomu taky

nevysychající oči přítelkyň

třeba těch jejich “Nech ho žít”

“Je to grázl” “A co ty?”

Jeden jediný den může být

jako barevné leporelo, ve kterém

nepoznáš souvislosti třeba

dvou fotografií z různých konců

stejného ráje (na(d) pod zemí)

ukřižujte si koho jen chcete

Jeď, Lado, jeď! je jiná doba

ručičky stopek odměřily staletí

Pilát je náš soused z č.p. 2267

z displejů už nedostávám

závratě života

vlastně mě víc baví žít

v úsměvech a ne v nich

pokřiv(d)ěně umírat

tak čtyři zastávky X-B

když už ne lodí

starý pes č. 17 se taky

zdá se zatoulal…?

jeden jediný den může být

jako barevné leporelo, vidíš

obrázky k sobě pasují a

někdy se dokonce i dotýkají

bez hran – je to jako na divadle

tam už to bývá, někdy

jsi režisér

jsi garderobiérka