Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePotraty polského otce...
Autor
Konstantinidisová
Mohla jsem být tak ve čtvrté třídě, když k nám z ničeho nic vtrhl náš ředitel s tím nejvážnějším obličejem, co jsem do té doby viděla. Byl vážnější než moje paranoidní babička.
Nikdo nevěděl proč.
“Ticho!” Zakřičel.
Nikdo ho neposlouchal. Nikdo k tomu neměl důvod. Třídní byla na záchodě.
“Ticho!” Opakoval.
Nic.
“Žákovskou Merhaut, Stezka, Veselý, Švejdová, Tesařová a Konstantinidisová!”
Nepochopila jsem ho. Neřekla jsem ani bů. A tak jsem zůstala sedět. Všichni ostatní se začali hrabat ve svých aktovkách.
“Ty taky Konstan- …něco!”
Seděla jsem a zírala na něj.
“Běž se uklidnit na chodbu!” A tak jsem vstala a odešla na chodbu. Rozhodně to mělo být za dveřmi zajímavější než uvnitř. Na chodbě byli totiž vycpaniny zvířat a různé ty orgány naložený v lihu. Někdy se tam dali objevit dokonce i škrkavky a tasemnice v takových těch obrovských zkumavkách. A králičí mozek, který vůbec nevypadal jako králičí. Zdál se mi na tu jejich malou kebuli moc velký. Podezřele velký. Jednou mě na
padlo, že by to mohl být mozek nějakého tamního chemika nebo tak.Stála jsem tam a pozorovala ten poškrábanej orgán zemřelýho chemikáře, když mi nějakej kripl položil dlaň na mý rameno. Leknutím jsem nadskočila.
"Fuj!! Sem se lekla, blbečku!"
“Kdo se leká nemá čisté svědomí, dítě." Pronesl ten chlápek s bílým límečkem.
"Hmmm, tak jo."
“Jak se jmenuješ, dítě?” Zajímal se.
Nic mu do toho nebylo. Mlčela jsem. Matka říkávala, nezdrav, koho neznáš. Nebo zdrav, koho znáš. To je fuk.
“Chtěla bys bonbónek?”
Divnej pán, pomyslela jsem si.Chtěla jsem odmítnout, ale když vytáhl z kapsy nenačatej pytlík Hariba, dinosaurů, kývla jsem. Nejsem hloupá.
"Jo."
"Jak se říká?" Zeptala se za mými zády vyčuraná třídní.
"Děkuju."
A šlo se zpátky do třídy. Další prohlídka lihové zoo bude až o svačině.
“Děti, tohle je Pan Kolowrat a bude vám povídat o sexuální výchově.” Představil ho nasraný ředitel.
Všichni ztichli.
Učitelka se posadila do zadní lavice vedle mě a předala slovo Kolowrátkovi.
“Dej mi taky,” pošeptala třídní a vzala mi dva dinosaury z pytlíku, co jsem tajně schovávala před ostatními pod lavicí.
“Děti, chtěl bych povyprávět o lásce mezi maminkou a tatínkem. Mezi mužem,” dramatická pauza…”mužem a ženou. O lásce a o dětech. To, co někteří dělají nemá s láskou nic společného. Někdy láska není láskou. Někdy je láska sex. Někdy rozmnožování. Rozmnožování je tomu tak po svatbě. Takto se dělají děti. Všechny akty před svatbou pak nazýváme orgasmy. A někdy i nechtěné oplodnění. Děti, láska nemusí být sex!” Zvýšil nebezpečně hlas. Učitelka vedle mě si začala kousat nehty. Nevěděla, zda má tiše souhlasit, tiše nesouhlasit nebo něco dodat. A tak mlčela.
"Děti, víte, co je to ten sex?" Optal se zcela vážně.
Všichni se začali děsně smát a kněz pochopil, že asi ano.
“Děti, chtěl bych vám teď pustit velice zajímavý dokument. Je to dokument, který by každý z vás měl vidět. A to i vaše paní učitelka. Každý! I vaše maminka, i váš tatínek. Pustím vám video nahrávku o dětech, které dostali své právo na život vlastně omylem. Je
n kvůli tomu zmíněnému orgasmu. Chtěl bych, abyste věděli, co to je, když někteří z nás nikdy nedostanou právo vidět světlo a poznat maminčino pohlazení. Když jeho vlastní matka – rozhodne ZA-MOR-DO-VAT ho. Zabít své vlastní dítě jen proto, že se jí právě nehodí do denního harmonogramu. Děti, víte co to je harmonogram?” Zeptal se.Ticho.
“Denní harmonogram neprovdané ženy je hřích a ambice. Víte, co to je ambice, děti?”
Ticho.
“Tedy, ambice takovéto svobodné ženy je celý život ležet. Nic víc.” Dokončil svůj výklad.
“Paní učitelko, mohla byste mi poradit s tím, jak se to zapíná? To víte, my u nás neznáme takovéto vymoženosti.” Pronesl omluvně. Netušil, že naše třídní je svobodná ambiciózní žena, co se schází každé odpoledne s tělocvikářem.
“Honzíku, prosímtě.” Požádala Nováka.
Po zhruba deseti minutách video začalo. Mluvili tam dva slušně vypadající lidé. Žena a muž. Oba věřící. Oba oddaní. Nebylo to záživné. Tedy na těch pět minut než mělo začít opravdový program.
“Tak to bychom k tomu dodali my. Nyní vám dáme prostor pro váš vlastní názor. Příjemnou podívanou.” Dodala žena a škodolibě se usmála.
Záběry, které jsem měla možnost vidět stejně jako mých dvacet sedm spolužáků a třídní učitelka, byly skutečně drsný. Ultrazvuk jedné paní při potratu. Zpočátku nebylo moc co vidět, co rozeznat. Ale pak se to rozjelo. Obrys byl jasný. A pak někdo strčil takovej miniaturní vysavač a už to lítalo. Nožičky, ručičky, hlavička… A ten tvor se fakt bránil! Jako by se snažil zdrhnout někam dál, ale moc mu to nešlo. Děsnej biják.
Učitelka mi najednou sebrala můj pytlík s bonbóny od Kolowrata a začala zvracet. Mí spolužáci začali během učitelčina dávení ze třídy odcházet.
“Proboha, vypněte to! Dyť to sou děti!!” Zařvala vyprázdněná třídní. Vyskočila ze zadní lavice a chránila naše oči vlastním tělem před zapnutou obrazovkou.
Ředitel měl štěstí. Odešel již během knězova úvodního proslovu. Spolužáci moc ne. Myslím, že si to všichni musej pamatovat. Teda aspoň já jo.
Pan Kolowrat musel odejít z Benátek. Pro rodiče byla svolána zvláštní třídní schůzka a všechno bylo omluveno. Následky na čistých dětských duších nám, ale už nikdo neodpáral.
Osobně se mě to ani tak nějak moc nedotklo. Byla jsem jenom naštvaná, že se třídní udělalo zle a pozvracela mi má hariba. Tátu třídní dojala ale víc. Překonal se a šel tu neděli poprvé do kostela. Vzbudil mě v sedm hodin ráno a ani mi nedovolil se nasnídat. (Stejně doma nic nebylo.) Zabalil doma naší prťavou televizi a video do krabice a uložil to do kufru našeho auta. Vzal
mě za ruku, došel se mnou do videopůjčovny, kde z toho nejzadnějšího regálu sebral kazetu s nápisem “Žhavé kočičky po italsku.”Ta slečna za pultem vypadala zmateně a skoro jakoby natahovala ruku po telefonním sluchátku. Ale neudělala to. A jeli jsme do kostela.
Polský kněz Kolowrat se modlil. Modlil se a zvracel. Táta před něj položil kyblík a přidržoval ho na židli před televizí asi dvacet minut. To ráno mši zcela určitě nesloužil. Pánbů ví, co dělal.
Třeba dostal rozum. Bůhví.
x x x