Paustovského syndrom I. - KLID

August Thiry – Paustovského syndrom

(obal knihy)

Čtyřicátník Peter Maris se ohlíží za svým mládím, za svými studentskými léty, za prvními roky svého manželství a za svojí vědeckou prací na Oddělení Slavistiky. Noří se čím dál hlouběji do studia ruského autora Konstantina Paustovského, ale ve skutečnosti se noří sám do sebe.

Peter Maris si bere slovo na celých devět románových kapitol. Devět parných srpnových dní je odřezaný od okolního světa a postupně se spouští do dusné minulosti. Svým psaním neodvratně spěje k vražednému konci. Se zlým úmyslem.

Paustovského syndrom byl roku 1990 oceněn pětiletou Cenou Guide Gazelle města Bruggy.

August Thiry (1948) vystudoval Germánskou a Slávskou filologii na Katolické Univerzitě v Loveni. Je docentem jazyků a kritikem ruské literatury u vlámských novin De Morgen. Zároveň je spoluautorem prací Ruská literatura dvacátého století (1986) a Montagne Russe (1989). Jeho povídky vycházejí v časopisech De Brakke Hond, Kreatief a Nieuw Wereldtijdschrift.

Zapisuji: KONSTANTIN DŽORŽIJEVIČ PAUSTOVSKÝ
Vedle Erenburga je nejdůležitějším sovětským pisatelem memoárů bezpochyby Konstantin Paustovský (1892 – 1968). Již ve třicátých létech získal uznání dobrodružnými romány o budování socializmu. Po roce 1934 se soustředil na (uchýlil k?) popisům přírody a portrétům bratří umělců a spolucestovatelů. Po druhé světové válce začal se svým stěžejním dílem, autobiografickým Příběhem mého života, které se skládá ze šesti částí a bylo publikované mezi rokem 1945 a 1963: Vzdálené léta, Neklidné mládí, Začátek neznámého věku, Doba velkých očekávání, Skok na jih, Kniha toulek. V krátkých novelách, které jsou na sobě často nezávislé, Paustovský vypráví o revolučním období. Romantickým pozadím jeho mnohých dobrodružství je venkovské a exotické Rusko. O jemu dobře známých lidech dokládá věrohodné anekdoty. Ačkoliv Paustovského reputace spočívá na jeho snaze o upřímnost, je jeho autobiografie význačná mnohými bolestnými skutečnostmi, které o sobě a o svých současnících zamlčuje. V doplňující knize Zlatá růže (1955) píše velice poutavě o historii vzniku jeho vlastní práce. Jeho hlavní teze je, že spisovatel musí každou knihu psát tak, jakoby byla jeho poslední.
Zdroj tady není důležitý.
Opravdu důležité je tohle: vyčerpávající studie o K. Paustovském z ruky Petera Marise (vědecký spolupracovník Oddělení Slavistiky na K.U. v Loveni) se zanedlouho objeví v Slavic Review e/o Zeitschrift für Slawistik.
Zanedlouho... Ale nejdřív následující.
Devět srpnových dní.

Klid

Tvořivý člověk potřebuje klid. První věta obsahuje všechno. Poukazuje na Konstantina Džoržijeviče Paustovského, přesněji na Zlatou růži, literární vzpomínky, které doplňují šestidílnou autobiografii Příběh mého života. Cituji:

Spisovatel při své práci potřebuje klid a co nejméně starostí. Jestliže se dají očekávat nepříjemnosti, jakkoliv daleko na obzoru, je lepší nechat manuskript v klidu. To potom pero vypadává z ruky, nebo z pod něho vycházejí jenom nucené, prázdné slova.

Není však třeba pokaždé hledat tak daleko. I kousek od domu se někdy podaří výstižně zformulovat skutečnost, ačkoliv na pozadí je pouze všednodenní pracovní kolektiv, jídelna Oddělení během přestávky na oběd. Kde tehdy tedy došlo k té tak dalece zašlé diskusi. Diskuse, které jsem se sotva zúčastnil, to tady na rovinu prohlašuji. Podobné verbální násilí mi je cizí, protože já opravdu nemám v povaze neustálým útočením získávat pravdu na svojí stranu. Takový nejsem. Ale zato umím pozorně naslouchat. A kdo naslouchá a mlčí, ten si udrží odstup a vždycky se dozví něco, čeho bude moci později využít ke svému prospěchu.
Během uvedené obědní přestávky se diskuse točila kolem výstavy obrazů kolegy Rafa Bosteelse. Raf je již léta tvořivě činný ve svém vlastním ateliéru. A nyní, dávno po překročení čtyřicítky, dal všechno dohromady a předvedl svojí práci veřejnosti. Společně se čtveřicí ´bratří umělců´ (termín je Rafův, ale já ho rád přejímám) z Antverpska vytvořil skupinu, vybral jméno (hezké jméno ostatně: Andante), sestavil programové vyhlášení a nechal vytisknout opravdu nádherný katalog, na draze lesklý papír. Uvnitř mimo jiné reprodukce několika pláten, výběr z těch, které byly vystavené v galerii toho kostele ve Schoten, celé dva týdny. S několika kolegy jsme byli na vernisáži. Byl to páteční večer, jeden z těch prvních mírných jarních večerů. Ještě to v duchu vidím, mléčně bílé měsíční světlo dopadající na příjezdovou cestu mezi dosud holými buky. Zájem veřejnosti byl více než značný. A sám starosta vedl řeč, při které opakovaně citoval z programového vyhlášení na začátku katalogu, který se slavnostně nataženou pravou paží držel před sebou a v odmlkách v něm pátral, bleskurychle pohybujíce vypuklýma očima sem a tam skrze jemně broušené sklo polovičních brejliček. Volná levá ruka klidnými tahy podtrhávala citáty. Ty samé citáty, které byly o týden později zopakované ve Standaard der Letteren. /literární příloha vlámských novin De Standaard, pozn. překl./ Pozor ale – tady mluvíme o článku téměř na půl strany, s rozhovorem a se snímkem dvou z vystavovatelů. Raf zabírá pravou polovinu snímku. Poznáš ho okamžitě, zachyceného z částečného profilu, jak hledí do neurčité dálky někam doleva, s ironicky povytaženým koutkem úst.
'Dobře, tak si to nazvi tradičně figurativní!' řekl Raf Bosteels, už přece jenom notně rozčilený. Protože s novinovým výstřižkem na nástěnce a s blahopřáním ostatních ještě čerstvě v paměti nebyl na nečekaný útok Fonse Vervloeta připravený. Normálně docela milý chlap, ten bradatý Fons, dobrý kolega, skoro přítel. Protože zde nesmí padnout nejmenší podezření ze žárlivosti. Řekněme radši obyčejné hecování. Podívej, to je takhle: Fons, sám také dávno za čtyřicítkou, je někdo, kdo potřebuje neustálou výzvu, takový ten typ, co chce poznat svoje limity (vidíš to před sebou, jak tohle říkají, a jak si přitom mnou ruce?), fanatický cyklista tedy, nikdy se nevzdávat, při každém zdlouhavém stoupání vydržet šlapat na největším převodu. Jenže plátna Rafa Bosteelse jsou něžně modrého koloritu, anebo jemně růžového, anebo vodově žlutého. Jsou to neo-impresionistické momentky: vodní hladiny, seskupení stromů, keře, intimní interiéry s – někdy – nahotou v hlubokém klidu. Nikdy však kýčovité, nikdy bezvýrazné, pokaždé na nějakém místě zachráněné hrubým zrnem něhy. A já opravdu dobře chápu tu Rafovu a ostatních snahu o klid a vyváženost. Harmonický model v pastelových barvách, tak to nazvali v jejich manifestu a podle mě je to beze všeho skvěle řečeno.

'Tak ať se nejdřív naučí pracovat figurativně!' řekl ještě. Raf Bosteels tedy. 'Tak je nechte se nejdřív naučit odříkat jejich malou násobilku, místo aby šplíchali barvu na stěny nebo rozhazovali po zemi hromadu pilin a třísek. Novodobí divoši to jsou, že prý umění… ubohé umění, ano! A dekompozice, další takové honosné slovo pro znehodnocování a vyprazdňování močových měchýřů do rohů kdejakého mastně dotovaného sálu. A potom všechny ty krámy se vší slávou předvádět v televizi, na jedničce ještě k tomu!'
Právě na tohle Fons Vervloet celou dobu čekal. Neustoupil ani o píď, Fons, začal se ohánět s Umwertung aller Werte, vybalil na nás všechny expresionisty, odříkal to všechno od Dada až po Pop-Art…
'Konflikty!' vykřikoval a zarputile ťukal ukazovákem o stůl. 'Konflikty, ukázat jim jejich vlastní upatlanou práci v zrcadle, akce-reakce, z toho to všechno vzešlo, dříve stejně jako dneska. A navíc, umělci musí žít nebezpečně. Adrenalin, Rafe, adrenalin, chlapče!'
Pozorně jsem se tehdy na Rafa podíval, jak potřásal hlavou a mlčel. Klidná převaha, pomyslel jsem si tehdy, klidná převaha nepotřebuje dostat za pravdu. A tehdy, v tu chvíli, jsem pravděpodobně poprvé položil základ hlubším souvislostem, aniž bych si to nějak zvlášť uvědomil.
Raf Bosteels. Čtyřicátník, žena, tři dcery. Od osmnácti do dvaceti, ty dcery tedy. A následovně strasti takovéhle rodiny. Tampax! Těch plně naložených nákupních vozíků, co se jich natahal! Jednou tu otázku měl na jazyku, v Unicu nebo v GB, jestli nemají žádné rodinné balení, pro velké spotřebitele. A o prázdninách celá ta banda do Toskáně. Protože tam tak nádherně dopadalo světlo na vršky, snad ještě nádherněji než na obrazech impresionistů ve městech mezi těmi vršky. To ano, ale mezitím každý večer do dopravní zácpy a ty tři ženušky dopravit na plážovou diskotéku a potom zpátky, sám mezi vršky do pronajaté chatky – krásně situované, vskutku okouzlující výhled – a po půlnoci po té samé cestě znovu, aby je zase odvezl. Protože nechat je přivézt domů těmi místními, těmi italskými štípači zadnic, kdepak, to se mu přece jenom nezdálo. Tomu se tehdy říkalo dovolená! Ale teď, když se tatínek a maminka stali staříky, teď se šťastně vydávají na cesty s mládeží jejich vlastního věku, ty tři dcery. A tak se toho nakonec šťastně dočkali. Raf ten ateliér – jeho vlastní projekt – jednou důkladně vykartáčoval a úplně dočista umyl okno zabírající celou šířku stěny. Tím oknem vidí jak Fons Vervloet, který tam někde poblíž bydlí, každý večer probíhá kolem, zatímco on sám v klidu, zcela uvolněný, na plátně roztírá jemné odstíny. Dcery někde ve větru, ať už s Tampaxem nebo bez. Teď už jsou dost velké. Dole v obýváku se žena dívá na televizi, zvuk stažený málem na doraz. A jestliže je něco slyšet, pak ať to zní jako Albinoniovo Adagio, z bílých reproduktorů upevněných mezi střešními trámy.
Fons Vervloet potřebuje pohyb a akci. Nemůže zůstat v klidu sedět, jak sám říká, musí si udržovat kondici. Běhat, jezdit na kole a tak podobně. V létě se urputně ohýbá na surfařském prkně na větrném moři někde v cizině. Anebo pochoduje navzdory pevným vycházkovým botám – ještě z vojny, vždycky to věděl, že si je musí opatrovat – nohy nadranc na drsném kamenném povrchu francouzských průsmyků. Výpravy na přežití. Obytné auto je pak ovšem připravené v cílové stanici a v tom obytném autě čeká žena, která udržuje lednici narvanou, doplňuje zásobu hroznového cukru a má přichystanou lékárničku. Posouvat limity, dobrodružství, akce…
Mně nikdo nemusí nic vysvětlovat, já vidím co vidím. Protože Raf Bosteels se sice pomalu blíží k padesátce, ale ty brázdy v jeho tvářích jsou zcela uvolněné a to čelo je více méně hladké. A pak se podívej na Fonse Vervloeta: křečovitě stažené koutky úst, modré vaky pod očima, nažloutlý odstín v celém tom obličeji. Nedávno ještě nechal kolovat fotky z dovolené. Skalnaté pobřeží, bretaňský příboj a v popředí: surfař v plavkách na kamenech, vedle své na zemi spočívající plachty. Vesele kouká do objektivu a úplně vidíš, jak si myslí: tak se podívej, jak tady zase jednou vesele koukám do objektivu. Ale ještě jednou, dobře se podívej na to oddělané tělo, na kost vyhublé, nepřirozeně ohnuté, s klouby vyčnívajícími na všechny strany. Úplný kostlivec! Fons Vervloet se nikdy nedostane do Standaard der Letteren. Dávám mu nanejvýš pět let a potom uvidíš, jaká vyhaslá troska se bude krčit u stolu o přestávce na oběd v jídelně na Oddělení.
Ne, pro mě je to hotová věc: Raf Bosteels včas vytáhnul kotvy a vybral si tu jedinou správnou cestu. Protože rozmachovat se pažemi a zbrkle pobíhat za divokého rámusu je jedna věc, ale kdo chce jako tvůrce opravdu něčeho dosáhnout, potřebuje především klid.

O kus dál, po hlavní silnici směrem na Brusel, právě zanikly vysoké tóny sirény, ale tady uvnitř, v tomhle uzavřeném prostoru, bude nadále vládnout jenom ticho, klid a ticho. A zatímco zapisuji tuto poslední větu, na chvilku se dívám ven oknem v obýváku. Pozoruji na přímém slunci naprosto nehybnou zahradu, pozoruji rakouské jedle a pod nimi malý náhrobek v ostře vrženém stínu zahradního altánku, a dělám tlustou čáru za prvním dnem.