Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCESTA DOMŮ...
Autor
Konstantinidisová
...
1.
Občas na to myslím, ale zas tak moc často zas ne. Už jsem na takový věci už starej. Starej a nemocnej a chudej a smradlavej. To jen občas, když cestou z práce do svýho přízemního bytečku mrknu sem tam do popelnice před našim domem. Vždycky se tam něco najde. Došlo to až tak daleko, že když první, na co narazím je Playboy - přehlédnu ho a hledám dál. Člověk je pak sice víc špinavej než obvykle, ale Hustík za to fakt stojí. Je lepší smrdět víc kvůli Hustíku, než míň kvůli přiteplenýmu Playboyi. Život je holt někdy otázkou priorit.
Tak se aspoň koukám na ty sprostý obrázky, ale jinak už doopravdy nic. Moc mi toho na tomhle všivým světě nezbylo. Aspoň že už nemusím živit ženu. Hodně toho vždycky snědla, takže z vejplaty moc nikdy nezbylo. Umřela zaplaťbánbu zdravá na loňský vánoce. Hezkej dárek pro oba, říkal jsem. Ne že bych to někomu přál, to ne, ale člověk chce mít taky občas kapku klidu, ne?
2.
Pracuju u Steela, v té továrně za městem. Zpočátku se mi to zdálo daleko - to když jsem byl ještě zdravej, mladej, měl vlastní auto a nějakou tu pérspektívu, o který jsem tenkrát tušil houby. Teď mi dávají minimum, mám raka na prdeli a do práce je to hodina bosou nohou. Ale nestěžuju si. Pracuju a mám vlastní kamrlík. A moře klidu.
3.
"Evakuace,
evakuace!!," křičeli nějaký vožralové za mýma dveřma od bytu. Asi to cestou domů hoši krapek nevydejchali. No, oni si je ženušky doma hezky spravěj.Mohli tam hučet tak dobrou hodinu. Pak odešli. Říkal jsem si, že konečně usnu a ono nic. Dostal jsem pekelnou žížu na pívo. Dlouho mi trvalo, než jsem si ujasnil, co mý tělo vlastně chce, ale postel to nakonec nebyla.
A tak jsem se oblík a vyrazil do naší ulice do jedné z těch domovských putik. Docela mě hoši dostali, když jsem prošel celou tou naší ulicí a zjistil, že i ten přihřátej nonstopáč má zavřeno. No co, řek jsem si, a vydal se do vedlejší čtvrtě ke Králíčkovi. Ten bar jsem měl vždycky moc rád.
Měl jsem chuť na jedno, ale zas kvůli jednomu bych přeci nešel skoro přes půl města, ne?!
Ráno na té lavičce byla docela zima. Ale, aspoň mě žádnej kripl nepochcal.
4.
Všichni v práci byli divný. Tedy ta hrstka, co se dneska uráčila dorazit. Všichni mluvili o ňáký potopě světa, nebo co. Moc mě ty jejich řeči nezajímaly, a tak jsem makal. Nejlepší je stejně vždycky držet hubu a fachat. Život vás naučí starat jen o to svý. To mi můžete věřit.
Zásadně neposlouchat kecy hysterek a opilejch lidí. Ty vás vždycky nenáviděj nebo milujou. Nezáleží, co ste udělali nebo neudělali, vždycky z toho výdete jako špína lidstva. Nikdy je neposlouchat, ani když vám hulákaj hodinu za vašima dveřma. Nikomu nikdy.
5.
Chtěl jsem jít domu se trochu vyspat po náročným dnu a ty parchanti policajtský mě nechtěli pustit ani do mý čtvrtě.
"Vy kreténi, potřebuju se vysrat! Puste mě na můj hajzl se vysrat!" Křičel jsem.
Bylo to zbytečný.
Vysral jsem asi až za hodinu v ňáký pošahaný sokolovně.
Bylo to zábavný. Dokonce jsem spal s nějakou ženskou na stejný žíněnce. Teda tu první noc, pak už radši změnila bejvák.
A to teplý jídlo.
Byl jsem nad míru spokojenej. Tak, jak dlouho předtím ne.
Dokud mi ty parchanti neřekli, že tady to pro mě jako končí, protože gymnastky začínaj sezónu a já bych jim tam smrděl. A domu jsem taky nemoh.
Prej velká voda nebo co.