Plaja del Cura

Stále ve snách podle zvyku

slýchám hřmění Atlantiku,

cítím příboj, vzestup, pády,

náraz vod, jež o břeh křísly,

ještě jsem jak z čokolády,

flamenco mi jitří smysly.

Nikdy se snad nenabažím....

v duchu běžím po té pláži.

Příliv. Moře nadechlo se,

pryč jsou umné hrady z písku,

vidím jen své stopy bosé.

Krab se hřeje na skalisku,

zabloudilá vlna smáčí

opuštěné pírko ptačí.

 Na jedné noze nehnutě

palmy - cizokrajní ptáci,

zvedají k slunci perutě.

Ráj! I ten se ale ztrácí:

Jistě, i když pomalu

přirůstá hotel na skálu.

Jeřáb, který pracuje tu

je jako rybář - nebo spíš

podobnou má siluetu.

Ze skály shlíží bílý kříž -

což mohu u něj vymodlit

(byť na rok, na dva) ještě klid?

Pršely jiskry hvězdopádů,

v zátoce plul luny ovál

z vesmírného stvořen chladu....

Jak by člověk nelitoval!