Umělec

        Enrico Gonzáles zkoušel proniknout v mnoha oblastech umění. Několik let rozesílal své povídky do mnoha časopisů a nakladatelství, ale s neúprosnou pravidelností se mu jeho dílka  vracela zpět, většinou bez odpovědi. Maximálně obsahovala obálka několik zdvořilostních frází, jež zpravidla končily slovy: „…litujeme, ale….“

         Pokus o malování, díky dostatku sebekritiky, ukončil brzy Enrico sám. Nejdéle vydržel u sochařiny. Nutno přiznat, že některé věci byly opravdu docela povedené a sem tam se mu podařilo i nějakou drobnost prodat turistům. Na obživu to však ani zdaleka nestačilo. Enricovi rodiče pocházeli z Kuby a on sám se narodil již na Floridě. Otec s matkou mu ještě stačili zajistit středoškolské vzdělání a brzy poté, v krátké době po sobě, oba zemřeli. Teď se tedy jejich  potomek  protloukal životem jak se dalo. Fyzicky pracovat se mu moc nechtělo a sám sebe přesvědčoval, že má určité vlohy pro umění. Jen v pravou chvíli chytit příležitost za pačesy!

        Několik let bydlel ve starém přívěsu na okraji mokřin. V turistické sezóně se mu občas podařilo nějaký svůj výtvor prodat, ale  po zbytek roku se živil drobnými krádežemi a jen výjimečně vypomáhal na farmě,  tržišti nebo při rybolovu.

        Pak se mu však jednou podařilo odprodat jakémusi bláznivému Australanovi větší počet svých sošek a najednou měl víc peněz, než doposud viděl za celý dosavadní život. Rozhodl se, že si splní jeden ze svých snů a bude cestovat po Tichomoří. K balení toho moc neměl a tak jeho odjezd z rodné Floridy byl otázkou několika málo dnů.

       Asi dva roky o něm nikdo z jeho známých (ne, že by jich bylo nějak moc) neslyšel.

Pak se jednoho krásného dne znovu objevil ve svém rodišti a zdálo se, že má peněz ještě více, než před svým odjezdem. Na zvědavé otázky neodpovídal vůbec nebo jen posměšným úšklebkem.

       Koupil do svého vlastnictví pozemek, na němž kdysi bydlel v přívěsu, nechal tu postavit hezkou vilu a zavřel se uvnitř. Služebnictvo si nenajal, jíst chodíval do některého z blízkých restaurantů a poklízela mu  dvakrát týdně jedna stará černoška. Od té se však případní zvědavci dověděli pouze tolik, co od Enrica, to znamená nic.

       Teprve po několika měsících bylo jasné, čím se Enrico Gonzáles celou tu dobu ve své vile zabýval. Vyšla mu kniha o haitském woodoo a měla na trhu veliký úspěch. Z části obdrženého honoráře nakoupil spisovatel sochařskou hlínu a pustil se zřejmě do další umělecké činnosti. Své sochy, pokud nějaké vytvořil, však nikde nevystavoval ani se s nimi nepochlubil mezi známými.

       Je pochopitelné, že nově nabyté bohatství trochu podivínského umělce nedávalo spát různým nenechavcům. Vedli o tom řeči u plných sklenic nebo při rybolovu, ale žádný z nich se  doposud  o vloupání do vily nepokusil. Většina z nich se  nedokázala přenést přes to, že se s Enricem zná z dřívějších dob a ti ostatní zatím nenašli odvahu.  Majitel vily byl navíc dosud mladý člověk v plné síle a kdoví, co má uvnitř vily za bezpečnostní zařízení. Něco určitě ano, protože pozemek nebyl  ohrazen a venku dokonce nepobíhali ani žádní psi. A tak, prozatím, zůstalo jen u opileckého tlachání. Alespoň u těch místních. Šuškalo se, že jednou  jeden jednooký tulák, který tudy procházel, se do vily vypravil. A od té doby ho nikdo neviděl. Ale asi to byla jen povídačka, protože druhý den přišel Enrico na oběd jako jindy a o ničem se nezmiňoval. Vesele pozdravil, pojedl, zaplatil přítomným po skleničce a zase se vrátil do svého tajemného domu. Tulák byl po pár dnech zapomenut. A bůh ví, kde mu tou dobou byl už konec! A tak šel život v téhle osadě neměnně několik dlouhých měsíců.

        Až jednou. Za pár dolarů vypomáhali při rybolovu se sítěmi dva hoboes, kteří přijeli odněkud ze severu. Říkali si Jack a Jim, ale jestli to byla pravá jména, bůh ví. Večer u sklenky přišla pochopitelně řeč i na obyvatele nedaleké vily a na jeho peníze.

       „A to mu je eště nikdo nezkusil vyfouknout?“ divil se Jack.

„No, zatím vlastně ne,“ odpověděl mu někdo z místních.

       „A proč, k sakru?“ vmísil se do řeči Jim. „To ste tu tady takový baby?“

Ozvaly se pobouřené výkřiky a pak se kdosi střízlivější zamyslel a řekl: „No, to má asi víc důvodů. Jednak Enrico byl kdysi jedním z nás a potom – von se od svýho návratu chová nějak divně…. Asi se to nedá přesně popsat.“

       Jim se podíval na Jacka a potom se polohlasně zeptal svého souseda: „A vopravdu by tam měli bejt velký prachy? V tom baráku?“

        Dotázaný se podrbal na bradě a odpověděl: „Nó asi jó. Dyť za tu knížku prej dostal pěknej balík! Ale kolik přesně, to neví nikdo.“

        Pak přešla řeč na jiné věci a kolem půlnoci se společnost začala rozcházet. Asi nikdo z té opilé skupiny nepostřehl, že dvě siluety se v průběhu cesty od ostatních oddělily.

        Po pár minutách se před nimi objevil obrys budovy. Všechna okna byla tmavá a nikde se nic neozývalo. Ticho, jen žáby v nedaleké mokřině nemínily přerušit svůj koncert.

        „Ti chlapi měli pravdu, Jacku. Je to úplně nehlídaný. Ten chlap musí bejt blázen, že tu přebejvá docela sám!“

        „Hele, Jime! Eště nejásej. Kdoví, co nás čeká uvnitř. Někde sem slyšel, že tyhle bláznivý boháči maj divný nápady. Prej si svý poklady nechávaj hlídat třeba hadama!“

        „Jéžiš,  Jacku! Nevykašlem se na to rači? Já mám z jedovatejch potvor hrůzu! Co když tady je to vopravdu tak?“

         „Neblbni! To vůbec není jistý. Třeba je to celý kec! A i kdyby na tom něco bylo, přece je nebude mít puštěný na podlaze! Jak by je asi ráno sbíral? Když padneme na něco podezřelýho, tak prostě zmizíme. A když ne, jednoho jedinýho chlapa se přece bát nemusíme! Dem, ať to máme za sebou!“

          Vidina lehko nabytého bohatství a zřejmě i částečná opilost jim dodala znovu odvahu a postavy postupovaly k domu. Pak u jednoho okna v přízemí zaskřípala na chvilečku čepel nože, prostrčená škvírou pod rámem okna, o kov západky a Jimova ruka zvedla okno do výše. I přes vypitý alkohol se pobudové pohybovaly poměrně tiše. Když  jejich oči  přivykly tmě uvnitř místnosti, do které měsíční světlo dopadalo jen spoře,  Jim s Jackem poznali, že jsou v nějaké rozlehlé hale. Nábytek stál většinou jen u stěn a prostorný střed místnosti byl prázdný, až na několik podpůrných sloupů a dvě nebo tři sochy.

         „Máš tu malou baterku, Jime?“ zašeptala jedna z postav. „Jestli jo, tak ji rozsviť, ale vopatrně. Pro jistotu ji eště přikrej rukou!“

        „Jo.“ odpověděla druhá silueta a za okamžik  jí z dlaně vytryskl malý světelný kužel. Přejížděl po místnosti, jak zloději odhadovali, kde by mohly být ukryté peníze.

        „Hm. Tady to asi nebude,“ zamručel po chvíli jeden z nich. „Žádná zásuvka, jen samý police s haraburdím!“

         Jak hledali východ z místnosti, osvětlila baterka jednu ze soch. I takoví kulturní barbaři, jako tihle dva, se nemohli neobdivovat její dokonalosti.

         „Jéžiš! Podívej, Jacku. To je nádhera! Dyť ta socha je jak živá! Koukni! Každej záhyb látky je vidět. Dokonce fousy na bradě. A todle je legrační! Podívej! Proč někdo dělá zrovna jednovokou sochu?“

         „Nojo. Tak poď už! Musíme se podívat po těch penězích nebo po něčem co se dá vodtuť vodnýst! Přestaň už čumět na tu pitomou sochu!“ začal po chvilce brblat Jack a popadl Jima za rukáv.

        Nalezli konec dřevěného schodiště a opatrně po něm začali vystupovat vzhůru. Sotva však překonali několik prvních schodů, kužel z baterky osvětlil nejprve dvě domácí trepky, pak spodní část nohavic od pyžama a dolní okraj květovaného županu.

        „Dobrý večer, pánové!“ odněkud  ze tmy je pozdravil pobavený hlas. A pokračoval: „Mám z vaší návštěvy  opravdu radost! Už dlouho tu nikdo nebyl. Jen pojďte dál. Čeká vás tu příjemná společnost!“

                 -------------------------------------------------------------------------------------------------