Nedejte na řeči!

    „Jé! Ahoj Jirko! Tebe jsem už neviděl, ani nepamatuju,“  zvolal muž ve středních letech, když se střetl na spoře osvětlené okrajové ulici s protijdoucí osobou. Sychravé podzimní počasí nenabízelo právě ideální podmínky pro večerní procházku a tak tito dva chodci byli v tuto chvíli jedinými bytostmi, které se zde nacházely.

    „Nazdar Pavle,“ odpověděl oslovený na pozdrav a pokračoval: „Taky už si nevzpomínám, kdy jsem s tebou naposled mluvil.“

     Potřásli si rukama a pak zazněla tradiční otázka: „A co doma? Všichni v pořádku?“

Pavel se zakřenil: „No jó. Doma všichni zdrávi. Ale představ si, že o tobě jsem slyšel, že tě už před pár týdny pohřbili. A teď tě tu najednou potkám, jak si tu pochoduješ v celý svý kráse, v tomhle hnusným počasí!“

     Jiří se shovívavě usmál: „To víš, lidi toho napovídaj! Taky nesmíš hned všemu věřit. Ale fakt je, že Florián dneska není v nejlepší náladě. Co kdysme si zaskočili někam na skleničku? Jestli teda nechvátáš k rodině.“

     „Ale to víš, že si s tebou rád zajdu na pivko nebo groček! Pokud to nenatáhnem do noci a až řeknu ženě, s kým jsem se potkal, ani nebude nijak brblat. Určitě by tě taky ráda viděla. Musíš se příležitostně zastavit, vždyť jste byli spolužáci!“

     Jiří, jakoby v rozpacích, rozpažil a odvětil: „To víš!  Práce, rodina, služební cesty… Člověk si ani neuvědomí, jak čas utíká a vztahy s přáteli nebo známými s ním. Jednou se pak zastaví, otočí a spousta z toho je fuč!“  Plácl Pavla po rameni a veseleji dodal: „No, nebudem tu brečet a  zapadnem třeba sem! Ne?“ Došli právě před dveře s vývěsním štítem, odkud se na chodník nesly typické hospodské zvuky.

     Obsadili volný stolek u dveří a po obsloužení pokračovali v rozhovoru. Probrali společné známé, zavzpomínali i na přátele, kteří již odešli mimo tento svět a čas příjemně utíkal. Když se Pavel podíval na hodinky, trochu se zděsil: „Proboha! To jsme to pěkně protáhli! Nezlob se Jirko, ale už budu muset jít. Helena je sice tolerantní, ale taky jen do určitý míry. Vždyť ji znáš! Někdy si třeba můžem vyrazit společně. Dáme děcka na hlídání některý babičce a uděláme si prima večer. Co říkáš?“

     Hovor přerušil vrchní, který přišel inkasovat. Zaplatili, vyšli na chodník, tam Jiří pokrčil rameny a něco zamumlal.

     Pavel se na něj udiveně podíval: „Proč bychom si nevyšli všichni tři? Helena bude mít určitě radost. Vždyť jsem ti říkal, že jsme slyšeli, že tě asi před měsícem pohřbili.

     Jirka se rozpačitě podrbal ve vlasech a pak váhavě odpověděl:  „Víš Pavle, s tebou se rád zase uvidím, ale  bez Heleny. A o dnešku si radši něco vymysli! To víš, ženská! Už jsem ti jednou řek, že lidi toho moc nakecaj! Samozřejmě, že mě před měsícem nepohřbili. Je to sotva týden…!“