Psycholožka

   V hlubokém křesle seděla žena neurčitého věku i rysů tváře. Zaklepání ji vytrhlo ze zamyšlení. Rozpletla prsty, vstala a šla otevřít. Za dveřmi nikoho nenašla, pokrčila rameny, zálibně se podívala na cedulku na dveřích (Mgr. Světla Tichá – psycholog), přeleštila ji bílým rukávem svého pláště a vrátila se ke stolu. Ještě než dosedla, se klepání ozvalo znovu. Nakrčila čelo, pak se usmála a zamířila ke skříni, která stála naproti dveřím.

   Otevřela dveře skříně. Kdo je tu další na řadě, rozhlédla se policích plných lidských hlav – blonďatých, zrzavých, kudrnatých i plešatých. Viditelně všechny patřily mužům. Hlavy otevřely oči a vyjeveně je upíraly na psycholožku. Ta se na ně usmála. Tak třeba Karel, řekla a sáhla po tuctově vyhlížející kaštanové hlavě. Karel vytvořil slastný výraz na obličeji. Ostatní hlavy otevíraly pusy, ale nevydaly ani hlásek – jako ryby vytažené z vody. 

   Odnesla si Karla ke stolu, položila ho a důležitě vytáhla z psacího stolu kroužkový blok a ostře ořezanou tužku. Čím začneme dneska? Posledně jsme se bavili o tom, že není zdravé se v dospělém věku na kohokoli vázat… Karel nesouhlasně zakroutil očima. Psycholožka zlostně bouchla do stolu, až hlava nadskočila. Ale tak to jsme nikam nepokročili. Musíte se zbavit své závislosti na lidech. Další nesouhlasné škubnutí v Karlově tváři. Aha, tak vy nejste závislý na lidech… Prosím…, jenom na jednom… Óóó snad ne dokonce na mně. Karlova hlava začala mrkat, šklebit ústa a hýbat ušima.

   Psycholožka se spokojeně zabořila hlouběji do křesla. Znovu se ozvalo zaklepání – tentokrát stoprocentně na dveře. Moment, křikla psycholožka. Vstala, něžně pohladila hlavu po vlasech a vložila jí do úst bonbón. Hlava zamlaskala. Psycholožka ji vzala do rukou a odnesla do skříně k ostatním, skříň pečlivě zamkla. Cestou ke dveřím ještě sebrala z koberce bonbón, který vypadl hlavě z krku.

   Za dveřmi stál sotva dvacetiletý mladík. Psycholožka ho pozvala dál, usadila proti sobě a vzala do ruky notes a tužku. Tak copak vás trápí? Mladíkovi se třásly ruce, kostnatými prsty si přejel po vyhublé tváři. Paní doktorko nemůžu jíst ani spát. Pořád jen chodím po pokoji a hledám, ale nic nenacházím. Taky se mi stává, že nemůžu dýchat, řekl nešťastně. Ale, ale – tak vy jste zamilován!  Mladík ztrápeně pokýval hlavou. Všude ho vidím. Doktorka zvedla obočí (Aha – zvlášť obtížný případ). Nemohu na něj přestat myslet. Pomozte mi prosím! Udělejte cokoli, nechci se už trápit, dodal. Myslím, že vám pomohu, ale potřebuji znát podrobnosti, odpověděla mu žena.

   Mladík složil hlavu do dlaní a tlumeně vyprávěl. Psycholožka mu visela na rtech a čekala. Čekala až to řekne. Vlastně ani neposlouchala, co vypráví, věděla, že to nakonec řekne. Každý to řekl… … Prostě jsem kvůli němu úplně ZTRATIL HLAVU…