Když jsme s manželkou dosáhli oba důchodového věku,  nechali jsme dceři a jejímu manželovi náš pražský byt a z úspor si koupili  malý přízemní domeček v jednom zapadlém koutě Českomoravské vysočiny. Těšili jsme se, jak se od jara do podzimu budeme hrabat v hlíně na záhoncích zahrádky, večer sedávat na zápraží domu, chovat různá zvířata, zkrátka takové ty sny čerstvých důchodců.

      Část se jich rozplynula hned při první prohlídce objektu. Dům potřeboval novou fasádu, zahrada byla zarostlá plevelem a plot kolem celého pozemku shnil už asi před drahnými roky. Přesto jsem si s realitním agentem plácl. Trochu vyděšené ženě jsem řekl: "Při dnešních cenách je to výhodná koupě a já mám pořád ještě síly dost na to, abychom si na podzim na tu lavičku na novém zápraží sedli!"

      Byla to dřina, ale v září svítila chalupa novým kabátem, na záhonech se dařilo zelenině a po zahradě pobíhalo štěně voříška a štěkalo na lidi chodící podél čerstvě natřeného plaňkového plotu.

      Někdy tou dobou jsme na procházce potkali poprvé tu malou holku. Šli jsme rozkvetlou loukou a na hrázi rybníka pobíhala asi dvanáctiletá holčička s dlouhými blonďatými vlásky. Když jsme se k ní přiblížili na pár kroků, viděli jsme velké tmavé oči v půvabné ušmudlané tvářičce a vlhkou stopu nad horním rtem. Zkrátka, blonďatý andílek s nudlí u nosu. Jen v jejím výrazu tváře bylo cosi podivného, něco neurčitého, z čeho ale trochu mrazilo.

      „Co tu děláš, holčičko?“ zeptal jsem se té drobné osamělé osůbky.

Až když promluvila, uvědomil jsem si, co mě před tím na jejím výrazu tak znepokojovalo. Ubohé dítě bylo dementní. Podivně zkroutila rty a těžce ze sebe vyrazila: „Šlápla, zabila!“

      Udiveně jsme na ni oba pohlédli. Co tím myslí? Dívka nám to však vzápětí názorně předvedla. Zdvihla pravou nohu a prudce ji spustila na jednu z mnoha žab poskakujících po hrázi. I pod tak malou botičkou se žabí tělo rozprsklo s odporným mlasknutím.

      „Ale to nesmíš! To se nedělá!“ chytil jsem  holčičku prudce za ruku. Vyškubla se mi a zadívala se na mne tím svým podivným pohledem, ze kterého  přebíhal mráz po zádech. Pak natáhla před sebe ruku a zeptala se: „Korunku dáš?“

       Manželka se vmísila do rozhovoru,  ale trochu nešťastným způsobem: „Proč bychom měli dávat peníze takovému ošklivému dítěti, které zabíjí ubohé žáby?“

       Holčička zkroutila rty do jakéhosi úšklebku a vyprskla: „Šlápnu, zabiju!“ Což také hned udělala a další obojživelník odešel ke svým předkům. Popadl jsem ženu za loket, otočil ji a řekl: „Pojď! Je to sice nešťastný dítě, ale musel bych jí za moment sesekat zadek. Jdem radši pryč!“

       Odcházeli jsme rychlým krokem, ale přesto jsme ještě stačili zaslechnout navztekaný hlas dítěte: „Dej korunku! Šlápnu – zabiju!“

       Doma jsme o příhodě ještě chvíli hovořili, ale za pár dnů byla zapomenuta pod vlivem jiných událostí. Dcera nám  sdělila, že brzy budu skutečným dědkem a manželka babičkou   a tak jsme, především tedy manželka, měli jiné starosti. Za pár týdnů jsme odjeli do Prahy podívat se na vnouče, to znamená já, manželka a Treperenda, což je naše fenka pravého vesnického voříška. Je celá černá, vejde se do větší tašky, ale mazaností předčí leckteré čistokrevné psí šampióny. Předpokládali jsme, že se u dcery pár dnů zdržíme a tak jsme pejska museli vzít sebou. Je samozřejmé, že pod vlivem popisovaných a i těch následujících událostí vyprchala nám příhoda s holčičkou úplně z hlavy.

     Po návratu na chalupu jsme se jednak začali těšit na návštěvu dceřiny rodiny a za druhé byl nejvyšší čas na podzimní práce na zahradě. Hrabal jsem právě spadané listí, když se za plotem ozval hlásek: „Dej korunku! Šlápnu – zabiju!“ Odněkud z horního konce zahrady se přiřítila Treperenda a se zuřivým štěkotem se vrhala na plot, za nímž stála známá postavička s blonďatou hlavou. Nezdálo se, že by to dítě psí štěkot nějak vzrušoval. Opakovala svojí větu a hleděla pronikavýma černýma očima na mne.

    Popošel jsem k ní, okřikl Treperendu  a řekl: „Podívej se, holčičko! To nejde, aby ses takhle chovala! A nejde ani o nějakou tu korunu. Ale nesmíš si ji vymáhat způsobem, jakým to děláš! Rozumíš tomu?“ Výraz ve tváři dítěte se nezměnil. Nevím, jestli pochopila, co jsem jí říkal, ale pár vteřin tam ještě stála a pak odběhla. Zakroutil jsem hlavou a potom se vrátil ke své práci.   Když vyšla z domu manželka s hrníčky s kávou, abychom si ji vypili pod jedněmi z posledních hřejívých paprsků sluníčka, raději jsem se jí o uplynulé příhodě ani nezmínil. Proč by se měla rozrušovat?

     Když jsem dokončil hrabání a listí odvozil na hnůj, chtěl jsem větvičky a kamení odnést do popelnice na chodníku. Nevěřícně jsem zůstal stát, když po otevření branky má bota málem šlápla na bezvládné tělíčko malého kotěte. Leželo uprostřed betonového chodníku, chlupatá mourovatá kulička s krvavou kapkou u čumáčku.

     „To přece není možný!“ prolétlo mi hlavou, když jsem si mrtvolku spojil s holčičkou za plotem. „To je jen nešťastná souhra náhod,“ přesvědčoval jsem v duchu sám sebe, ale podvědomě jsem tušil, že to žádná náhoda není. Kotě jsem vhodil do popelnice a přikryl donesenými odpadky. Pak jsem si zapálil a posadil se na zápraží, abych vše promyslel. Co s tím?

    Čí je to dítě jsem nevěděl a když jsem kdysi hovořil se sousedy o té příhodě u rybníka, také nikdo z nich netušil, kdo z místních obyvatel by mohl mít takto nemocnou holčičku. Asi někdo nový. Ke starousedlíkům  zřejmě nepatří. Zjistit tohle by asi nebyl problém, stačí zajít na místní úřad. Ale co pak? Přišlo mi směšné, obvinit nemocné dítě z vydírání. A navíc, kotě s ní nijak průkazně spojovat nemůžu. A to, že šlapala na žáby? To dělají i zdravé děti. Uvědomil jsem si, že je to zvláštní. Proti dospělému se člověk může bránit vlastně účinněji než proti dítěti. Ne! Je to celé  blbost. Mávl jsem rukou a opět hodil všechno za hlavu.

    Před manželkou jsem o příhodě znovu pomlčel. O víkendu přijeli mladí, poprvé ve třech. Nastalo vítání a obdivování nemluvněte, které dcera umístila v kočárku na zápraží, aby bylo na čerstvém vzduchu a sluníčku, protože, jak pravila: “Vy mužští budete určitě uvnitř u kávy hulit, jak tovární komíny!“  V tom měla pravdu a po kávě jsme se zetěm usoudili, že by po dobrém obědě neškodilo pivečko a oznámili jsme ženským, že si na jedno dojdeme do místní hospůdky, která je jen pár desítek metrů od našeho domu. Vypili jsme každý dvě dobré dvanáctky a vydali se zpátky k domovu, když nám zastoupila cestu malá blonďatá postavička s nataženou ušpiněnou dlaní: „Dej korunku! Šlápnu, zabiju!“

    Zeť nejprve zíral udiveně na ni a potom na mne, jak se rychle šacuju a hledám po kapsách drobné. Ale na řeči nebyl čas ani vhodná doba. Musel jsem si to nejprve sám srovnat v hlavě a nevím, jestli by to v tu chvíli všechno pochopil. Jak mu honem vysvětlit, že mi hlavou prolétly rozšláplé žáby, mrtvé kotě, Treperenda běhající za plotem  a hlavně……

    Hlavně kočárek stojící  jen dva tři kroky od odemčené branky…………….