Bouřka

Osamělou čekárnu skromně osvětlují zářivky, za oknem poblikávají barevná světélka vzdálených lamp a do taktu hraje hlučný větrák. Usrkávám z plastikového kelímku capuccino, které mělo být původně čokoládou. Občas vejde do čekárny zbloudilý cestující nebo podivné individuum ptající se na dnešní datum.

Na kolejích drncají v pravidelných intervalech vlaky jedoucí od někud někam, cíl cesty neznámý. Ze tmy zahouká lokomotiva a přeruší noční klid. V trávě zašumí vítr a na zem dopadají první dešťové kapky. Náhle rozsvítí tmavou oblohu blesk s ohlušujícím zahřměním.

Zvedám se a jdu ke koši vyhodit plastový kelímek. Tak rychle, jak bouřka začala, také skončila. Závidím jí. Ráda bych se  co nejrychleji zbavila té spalující touhy, která se mě zmocnila.

Chtěla bych být v JEHO blízkosti, cítit JEHO vůni a dech, co tak krásně hladí po tváři. Mít tak možnost se MU podívat do hladce oholené tváře, hledat v JEHO očích odpovědi na mé palčivé otázky, co mě sužují a pohrávat si s vědomím, že HO mám pro tenhle okamžik jen pro sebe. Po tvářích se mi kutálejí slzy, jejichž chuť je smutně slaná. Srdce mi svírá stesk po NĚM a hořkost vědomí, že mé vyhlídky jsou mizivé.

V rádiu kdosi zpívá o tom, jak všechny mosty za sebou v afektu spálí. Je to ten typ nasládlého duetu, který člověka ponoří ještě více do nostalgie dnešního bezvýznamného dne.

14. - 15. 10. 2002