skok do života

Ukradla jsem auto, ale policie měla tu nejlepší techniku a tak mě už skoro měli. Chtěli po mě vystřelit a já jsem věděla, že se nemůžu vůbec nikam schovat, protože ta střela byla vyrobená právě proto, aby si svou oběť našla. A tak vystřelili. Dlouhý šíp, který se ještě dál větvil zasáhl téměř celá má záda. Zajel mi pod kůži a zůstal tam. Muselo to být poznat, protože ty kostnaté tyče nebyly nejmenší. Věděla jsem, že mě to musí strašně bolet, jenže jsem nic necítila. Moje chůze byla ale hodně špatná, vždyť jsem měla pod kůží spolu s páteří ještě něco, co mi dokonale paralyzovalo celá záda. Špatně se mi i dýchalo a tak jsem se se závratí posadila a zavřela oči. Když jsem je otevřela, vzpomněla jsem si, že jsem všechno zapomněla…Nevěděla jsem vůbec nic. Přede mnou se z ničeho nic objevil indián s kuchyňským nožem v ruce. Byl obrovský. Neměla jsem z něj strach až do chvíle, kdy se indián začal šíleně smát a jedním táhlým pohybem přejel ostřím nože mé levé zápěstí. A pak jsem stála na balkoně a šplhala po kamenné zídce, která tam před tím nikdy předtím nebyla. Věděla jsem, že mám jen malou šanci na to, abych tam vylezla. Možná se to rovná poznání, že je jen otázkou času než spadnete. A tak jsem se pustila. Bylo to dost vědomé na to, abych věděla co mě čeká. Spadla jsem z pátého patra a byla jsem mrtvá.