TEĎ si přijdeš...

Teď si klidně přijdeš. Jako by se nechumelilo. Celou dobu, kdy jsem tě potřeboval, po tobě nebylo ani vidu ani slechu.  Teď si klidně přiletíš.... ale už je pozdě. O život jsem mohl přijít, rozumíš, O ŽIVOT... Ale to ty nechápeš, že? Není možné tě nahradit. Dobře to víš. V situacích jako je tahle jsem bez tebe odsouzen ke ztrátě. Myslíš, že budu příště čekat? Myslíš, že budu na tebe spoléhat? Chyba lávky. Pokusím se zajistit, abych na tom nebyl tak zle, že bych vyžadoval tvoji pomoc. Jak už jsem unavený... ty za to můžeš! Rozumíš, všechno se to odehrálo příliš rychle a já... Tobě nemá ale vůbec smysl cokoli vysvětlovat, že? Jen s tím ztrácím čas, co ty na to? Mlčíš. Samozřejmě, jak jinak. Nejsem přece blázen abych v tomto dialogu - či v podstatě monologu - déle pokračoval.  Zajímavé je, že je tomu tak skoro vždycky. Když na tobě všechno závisí, ty se ne a ne objevit. Události pak naberou rychlý spád a jsem namydlenej. Namydlenej, slyšíš?

Neslyšíš, že? Samozřejmě že ne. Setřu si pot z čela a jedu dál.

A ty... o ten život jsem nakonec přišel. Ale nic si z toho nedělej, cihličko. Dlouhá cihličko. Dlouhá cihličko z tetrisu. Ještě dva další životy a pak game over.