Chvála dětí

Chvála dětí

Obývací pokoj vypadá navenek idylicky a pokojně: Matka a otec sedí proti sobě u stolu, chlapeček a holčička si hrají pod stolem. Nezaujatého diváka by rodinný výjev předčasně znudil svojí bezchybností…

Matka: Honzíku, Anežko! Běžte si hrát do svého pokoje.

Anežka: Ale mamí! Nás to baví tady.

Honzík: Jó.

Otec nic neříká a zamyšleně sleduje desku stolu.

Matka se tázavě podívá na manžela, který nespouští oči ze stolu.: „Tak dobře.“

Otec přemýšlí. O víkendu měli s firmou večírek. Moc se mu tam nechtělo, ale znal pravidla: účast dobrovolná, ale nutná. Nakonec pil víno místo piva, čemuž přikládal zásluhu, že se mu zvedla nálada…

Matka: „Prosímtě řekni mi, kdy jsme si spolu přestali povídat.“

Otec: „Tak povídej.“

Matka: „Já takhle ale nemůžu! Mám pocit, že mě vůbec nevnímáš.“

Otec: „Vnímám.“ Přemýšlí, jak se večer vyvíjel. Pili víno, pak hráli hru. Na schovávanou. Když se vkradl do své kanceláře, kde se hodlal skrýt, našel na pracovním stole ležet šéfovu sekretářku.

Honzík: „Vadí nevadí?“

Anežka: „Nevadí.“

Honzík: „S kerym z mojí party bysis chtěla dát pusu?“

Matka: „Tak mi třeba řekni, co ti naposledy zvedlo náladu?“ Sama přitom pokládá stejnou otázku sobě. Vlastně na to myslí ráda celý den a to co nejčastěji. Spali spolu a pak u cigarety vzpomínali na mládí, chmelovou brigádu, bezstarostnost. Jenže nakonec musela rychle vypadnout, protože měla přijít jeho manželka.

Anežka celá zčervená. Ví, že odpovědět musí, protože hra má svoje pravidla a kdyby je nedodržela už by ji nikdy nemohla hrát a stala by se z ní lhářka a Honzík by to všem řekl. „Tak já ho jenom popíšu. Je menší, tmavovlasý a Slechová ho nesnáší a furt ho zkouší.“

Honzík: „Paleta! Paleta je to. A ty ho miluješ a to se poví!“

Otec se hořce usměje. Ona by snad chtěla slyšet, že jsem jí podvedl. Se sekretářkou šéfa. Strašně křičela a škrábala ho do zad, jako v americkém filmu. Nadřízený a sekretářka. Když to začínalo a ona roztáhla nohy, vzala jeho ruku a objížděla jí své horké pevné tělo, to se mu líbilo. Samotný styk ho však zklamal. Rychlé, mechanické přirážení. Nejhorší na všem bylo, že už při tom přemýšlel, jak bude pak předstírat přede všemi, že se nic nestalo. Z toho ho přešla chuť, ale už bylo pozdě. „Potěšilo by mě, kdybys se mnou občas spala, víš?“

Anežka: „Vadí nevadí?“

Honzík: „Nevadí.“

Anežka: „Na kohos myslel, kdyžsi včera v koupelně onanoval?“

Matka: „Ale drahý, jsou tady děti“, šeptá a ohlíží se.

Otec: A co jako? Vždyť jsme to my dva?

Matka: „Víš, že nemůžu. Doktor to říkal. Já se s tebou ale chci kamarádit. Lidi by se měli mít rádi.“

Honzík: Zrudne jak rak, daleko víc, než předtím Anežka. „Já už si to nepamatuju“.

Anežka: „Nelži, nebo až umřeš, budeš už navždycky jenom spát ve tmě.“

To Honzíka poděsilo. Když večer usíná, vždycky si přísahá, že hlavní je být zajištěn, až umře. Mít dost bodů na to, aby se mohl válet, hrát si s klukama a nemuset už chodit do kostela. „Na Bětku.Ale slib mi, že jí to neřekneš!“ Plácnou si.

Anežka: „Já jí to neřeknu, ale napíšu, na to jsme si neplácli!“

Děti odbíhají a mizí ve svém pokoji. Honzík se chystá Anežku mučit a dostat z ní novou přísahu.

Otec: Nejpodivnější bylo, že ona potom sama odešla, aniž by mu cokoli řekla. Prostě si natáhla kalhotky a podprsenku, převlékla kostýmek a zmizela. Jako by mu jí podstrčil nějaký soucitný kolega.

Matka: Jenže on jí nemiluje. Miluje svojí ženu a s ní jenom spí. „Potřebuju, aby mě někdo miloval, víš?“

Otec: „Já bych zase potřeboval spát se svojí ženou.“

Do místnosti přiběhnou rozdováděné děti.

Anežka: „Mami, jak se dělaj děti?“

Matka: Dva lidé se musí mít moc a moc rádi, jako my s tatínkem, víš?

Honzík: „A co spolu musí udělat v posteli, aby bylo dítě?“

Otec: „Stačí, když se spolu vyspí“.