Sen I.

kez by sny byly milosrdnejsi.. a kez by nekdy byly skutecnosti..

Dnes v noci,

když mě Tvé paže objímaly,

když naše rty se konečně setkaly,

chtěla jsem být šťastná.

A přece jsem plakala.

 

Vše byl jen sen

a já se opět probudila sama.

Bez jistoty,

s ránou v srdci,

která zůstává.

 

Přesto, že bolest odejde

a navenek uvidíš smích,

mé srdce bude navždy plakat.

 

Bude ronit krev a vykrvácí,

až v něm nezůstane

jediný kousek citu.

 

Jen věčný strach,

strach ze lží,

odchodů a loučení,

z ponížení,

ze samoty,

zrady a zbabělosti.

 

Strach z beznaděje,

z bezmoci,

z prázdnoty.

 

A potřeba pevného objetí.

---