NETYPICKÁ NÁVŠTĚVA DIVADLA

Tak jsem si jednoho večera vyrazil na jisté divadelní představení. Je pravdou, že frak a cylindr na hlavě byly poněkud vyšlé z módy. Užaslí návštěvníci divadla na mě dost překvapeně hleděli, ale mě to bylo celkem jedno.

Menší rozruch nastal u šaten po mém podklouznutí, po kterém vznikla na podlaze valná hromada . Bylo slyšet dost nadávek, ale mě se podařilo vylézt po čtyřech z pod hromady.

„Hijéé!“ Ozvalo se nade mnou a já pocítil, že někdo sedí na mých zádech. Má role koně skončila na WC, kam jsem i s tím dotyčným dolezl. Poněvadž to WC bylo určeno ženám, padlo několik facek a my vylétli ven jako na pérkách.

Netrvalo dlouho a já se ocitl v hledišti. Mé sedadlo se nacházelo v první řadě. Usednutí do něho doprovázelo jakési křupnutí. Letmý pohled mi prozradil, že kalhoty mezi nohama nevydržely. Trochu mě to rozhodilo, ale vše vyřešilo několik zapínacích špendlíků. Dáma sedící vedle mě s otevřenými ústy pozorovala mé počínání.

„To víte. Mám to v rozkroku těsný.“ Řekl jsem jí a ona vytřeštila oči.

Hned na to v sále zhasli, což mě poněkud znervóznilo, neboť sáček křupek mi šel po tmě dosti špatně otevřít. Prudkým škubnutím se sáček v mých rukách roztrhl a jeho obsah se rozprsknul všemi směry. Několik kolem sedících znervóznělo. Já však se vrhl na podlahu a začal křupky na podlaze hledat. Když mě několik nohou sedících diváku koplo, nechal jsem toho a vrátil se na své místo.

 Představení začalo a já si vzpomněl, že mám při sobě vytahovací dalekohled vlastní konstrukce. A tak brzo dalekohled dosáhl do prostoru, kde seděl orchestr. Asi to nebylo moc vhodné, jelikož dva houslisté se o dalekohled praštili hlavou a dirigent mi ho  rukou vyrazil. Pak sám na okamžik ztratil rovnováhu a skácel se dolů. Za okamžik byl však zpátky a dělal jakoby nic. Já se k vytaženému ležícímu dalekohledu nehlásil, hledíce upřeně na hlediště.

 Nevím, jak se to mohlo stát, ale v žaludku mě pojednou zaškrundalo. Ozvalo se z mé zadní sedící části těla něco jako kulometná palba. Cosi se začalo linout vzduchem a dáma sedící vedle mě si vytáhla kapesníček.

„Pardon. To bude ta hrachovka, co jsem měl k večeři.“ Řekl jsem jí a ona hrachovka se opět projevila. Vzduch začal být nedýchatelný. Někdo za mnou vyprázdnil žaludek. Brzo nebyl sám. Několik lidí začalo prchat. Já se také zvedl, ale tak prudce, že mé kalhoty se zcela roztrhly. Někteří diváci mě z toho všeho obvinili a mně nezbylo nic jiného, než se dát na útěk.

 Vždy mě lákalo se postavit na prkna, jenž znamenají svět, ale po vběhnutí na podium jsem o cosi zakopl. Byla to nápovědní kukaň a z ní vylezla dost křičící žena držící se za hlavu. Nezbylo mi než pokračovat v útěku kolem užaslých herců. Brzo mě i oni pronásledovali. V zákulisí jsem vnikl mezi kulisy a pár jich porazil. Nezbylo mi nic jiného, než šplhat po lanech nahoru, abych unikl dotírajícímu davu. Skákání z lana na lano bylo zajímavé jen do té doby, než jsem s jedním dopadl zpět na jeviště. Jakési kulisy hradu sjely též na podium. Na něm i v hledišti panoval velký chaos. Mou snahou bylo se schovat v oponě, ale  nějak jsem se do ní zamotal. Ti, co mě pronásledovali, se na mě vrhli a opona nevydržela.

Následný útěk z divadla pro mě probíhal bez kalhot s pocitem, že hodně dlouho do divadla nepůjdu.