Sebepoznání

Už je to tak dávno… Tak dlouho od chvíle, kdy jsi mě naposledy držel ve svém náručí. Chybíš mi. Moc! Vypil jsi všechnu mou energii, sílu, mládí, elán… Nyní se cítím jako prázdná nádoba. Historická vykopávka čekající na své objevení. Není to ironické, Když jsem byla s tebou, byla jsem tak živá! Nedokázala jsem si představit den, který bych strávila v šedi těch nudných 4 stěn mého ponurého pokoje. A teď? Nedovedu si představit den, kdy bych tuto šeď opustila…

Obraz na zdi se mi vysmívá. Je na něm mladá žena. Podobá se mi, alespoň si to vždycky říkával. Vypadá opravdu jako já, ale jen jako já v době, kdy jsem byla s tebou. Také jsem se smála. Nevnímala smutek a nedávala žádnou důležitost problémům. Dnes jsem jiná a jen ten obraz mě spojuje s tím čím jsem bývala. Změnila jsem se. Moc! Možná by jsi mě už ani nepoznal… Já sama sebe také nepoznávám. Jsem někým jiným, ale kým? Jsem o moc starší, moje tvář je neupravená, špinavá. Nedbám o ni. Proč také? Už ji stejně nelíbáš a můj nejčastější společník se na ni ani nepodívá. Všechna zrcadla jsou pokryta vrstvou špíny a prachu. Proto ji ani nemůže vidět… Mým jediným společníkem jsem já sama.

Podlamují se mi kolena a padám na postel. Znovu otevírám oči, ale nejsi tu. Možná tě jen nevidím skrz slzy. S obrovskou nadějí si utírám zmáčené oči, ale opravdu tu nejsi. Ruce mi opět upadají a vzdávám svůj boj se slanými potoky. Necítím jedinou částečku svého těla. Snad jen mě na tvářích chladí koryta řek, ale ty pro tuto chvíli nevnímám. Vzdávám se, stejně, jako jsem se vzdala již miliónkrát od doby co jsi mě opustil.

Nikdy se nevzdávej! Heslo zástupů lidí. Proč? Vždyť vzdát se je často to nejlepší východisko. Vzdává se každý! I ty jsi se vzdával- mně… A vzdal jsi nás…To ti nikdy neodpustím!! Vzdal jsi se nás naprosto bez boje! Hajzle!! Smutek ve mně pro tuto chvíli usedá na dno cítění, ale na povrch vytlačuje hněv, zlost a vztek. Ta potvora na obraze proti mně se stále směje. Víc a víc! Její výsměch se stupňuje, obklopuje mě a dusí. Topím se ve výsměchu té ženy, kterou jsem kdysi sama bývala.Musela jsem být nesnesitelná…

Už nikdy, Nikdy, NIKDY! Rty bezzvučně opisují to jediné slovo “NIKDY”, zatímco zbytek mně samotné leží bezmocně a nehybně v koutě pokoje, kam dopadlo, když proletělo tvým, ve skutečnosti, neexistujícím tělem. Zoufale sleduji odkud na mě příště zaútočíš. Stále nehlučně opakuji “Nikdy, nikdy víc…” Nemám sílu ani vůli se zvednout. Zoufalství mi kalí rozum a mozek. Stává se ze mě blázen. Už ani nedokáži rozlišit realitu od mých halucinací. Musím něco udělat! Najít pomoc! Někoho kdo mi nafackuje…

Ležím a čas ubíhá. Začíná se stmívat. Občas se objevíš, ale snažím se tě nevidět. Naštěstí nyní nechceš mluvit. Jen stojíš a díváš se na mě… Po chvíli odejde i poslední paprsek světla a všechno okolo mě utichá. Odhodlávám se znovu vstát. Vím jistě, že jsem neusnula, i přestože jsem na té zemi strávila více než 5 hodin. Pamatuji si každou minutu. Každá vteřina byla jako jehlice, z chladné oceli, která se mi zabodávala do duše.

Zvedám se a chci ji vypnout, když v tom se přede mnou objevuješ ty a já s tebou. Poprvé spolu tančíme a oběma je nám jasné, že tohle bude už navždy “náš song”. Šlapeme si navzájem na nohy a od srdce se smějeme na celý sál, jež nás obklopuje. Všichni se na nás dívají, ale nám je všechno jednou. Miluješ mě a já miluji tebe! Stále tě miluji…

Sbírám všechny zbytky sil a odvracím se od našeho odrazu, stejně jako ty jsi se odvrátil ode mě. Beru bezmyšlenkovitě rádio do rukou a hážu jej na zem. Vypíná se. Navždy. Už nikdy z něj nikdo neuslyší jediný tón, stejně jako ode mě už nikdy nikdo neuslyší slova “Miluji tě”. Už nikdy víc! Nikdy už nebudu tak pitomá a naivní. Světe zapomeň na tu hodnou, milou a milující dívku. Zapomeň na mě! Nebo už jsi zapomněl? Že se vůbec ptám…Kdybys nezapomněl, byla bych stále šťastná, stále upravená a milující.