Ty

Ty

Život je jedno velké slzavé údolí,

a slyšet už nechci, že to přebolí.

Jsou rány, jež nezahojí čas.

Jsou rána, jež prožít chci zas.

A v rukou zbývá mi jen pocit

že tohle jsem neměla zažít

že opustit's mě nechtěla

jak to šlo se tomu bránila.

Ale už zbyl tu jen ten cit,

 jež bude ve mně navždy žít ...

Milovala jsem Tě a tys musela pryč,

a tak teď dřímám v rukou těžký rýč

a sypu hlínu na Tvůj hrob,

paprsky slunce píchají mi do útrob.

Pohledy mě lidé zkoumají,

vědět touží to, co nemají. 

Tahle dlouhá bolest je jen má,

před celým světem si ji schovám.

Je tu ticho. Tma.

Jsem tu Já. Sama.

Neslyšíš mé volání, ani nemůžeš.

Tam, kams odešla,

Tam daleko, tam kde jsi,

Tam hudba nehraje, neštěkají psi.

Neuvidíš mé děti růst, už nemůžeš.

Tam, kams odešla,

Tam daleko,

odtud není cesty zpět.

Na čelo Ti pokládám živý květ.