Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seGaráž u AKUMY
Autor
gd
Probudilo mě krátké zatroubení.
Asi jsem omylem kopl do klaksonu, když jsem prováděl jednu ze svých nočních otoček. Nevydržím spát chvilku na místě, když ležím na boku, mám pocit, že na břiše to bude lepší, když ležím na břiše, nemůžu dýchat, a tak se otočím na záda. No a teprve v leže na zádech mi dojde, že na boku to bylo opravdu nejlepší.
Teď jsem se musel na sklopených sedadlech zase otočit, z pravé strany na levou, abych se mohl podívat na zeleně fosforeskující palubní hodiny. Bylo teprve půl páté, mohl jsem klidně ještě spát, ale měl jsem hroznou žízeň, a tak jsem vyhrabal pod sedadlem plecháček a otevřel zadní dveře. Ani jsem nemusel vylézat ven, hned u zadního kola jsem měl pro tyhle účely postavený kbelík s vodou, kterou jsem vždycky večer načerpal u hydrantu naproti.
Jedním hltem jsem hrníček vypil, nabral si druhý a z poloviny ho také vyprázdnil. Zbytek vody jsem nalil zpátky do kbelíku, hrníček hodil pod sedadlo a zabouchl zase dveře, aby mi dovnitř nešla zima. Protivné vnitřní osvětlení konečně zhaslo a já se mohl vrátit do příjemného omámení spánku, když se ozvalo rázné zabouchání na dveře a hlas nočního hlídače z AKUMY.
„Haló, je tam někdo?“
Rychle jsem skopnul peřinu na podlahu a hrábnul pod sedadlo. Znovu se mi připletl do ruky plecháček, ale teď jsem víc potřeboval šroubovák nebo něco takového. Nakonec jsem vyhrabal francouzák a kladivo, kterým jsem párkrát bouchl do nárazníku, než jsem nářadí hodil na deku připravenou pod autem a s rozmrzelým brbláním začal otevírat garáž.
„Co se děje? Kdo to sem zase leze?“
„Hlídač,“ namířil mi noční hlídač baterku do obličeje, když jsem podlezl pootevřená vrata. „Slyšel jsem nějakej kravál, tak jsem se chtěl podívat, jestli tu není zloděj.“
„Není.“
„A co tu vlastně děláte takhle pozdě?“
„Spíš takhle brzo,“ pokrčil jsem rameny a kývl hlavou k dece, na které se ve světle dopadajícím z otevřených dveří škodovky matně lesklo poházené nářadí. „Potřebuju tu herku dát před zimou trochu do pořádku a nemám to kdy jindy udělat.“
Noční hlídač se shýbl a vrhl kužel světla do garáže. Přejel baterkou po policích s nářadím, chvilku se zarazil u plotýnkového vařiče, který byl postavený na lakované skříňce, knihovničce s naštěstí zataženou záclonkou, pak pokračoval přes starou rezervu ke kbelíku s vodou u zadního kola škodovky. Asi to vypadalo to tak akorát neuspořádaně, jak by v garáži mělo, protože se zase narovnal a omluvil se za vyrušení.
„Nic se nestalo,“ mávl jsem rukou. „Můžu bejt rád, že to tady vůbec někdo hlídá.“
„No já bych sem vlastně ani neměl chodit, fabrice už garáže nepatřej,“ usmál se hlídač, postarší chlap, který vypadal, že si taky užil svoje. Vyklepl z krabičky cigaretu a nabídl mi. Vzal jsem si a rychle popotahoval v ranním chladu, měl jsem na sobě akorát tepláky a starý svetr, ve kterých jsem obvykle spal.
„Ale stejně sem většinou zajdu,“ zapálil si hlídač taky jednu. „Nic mi to neudělá a aspoň člověk nechodí pořád kolem jednoho baráku.“
„No, to je jasný.“
Tahal jsem cigaretu rychleji, než mi bylo příjemné, bylo fakt chladno a chtěl jsem se hlídače co nejdřív zbavit. Ještě jsme prohodili pár obecných vět o zatracené zimě, než jsem cvrnkl nedopalek na popraskaný beton před garážemi a zívnul na hlídače.
„Tak já jdu zase na to. Díky za cigáro, pomohlo.“
„Jo jo,“ odhodil i hlídač do půlky vykouřenou cigaretu a vykročil zpátky k mohutným obrysům výrobních hal. Prvním krokem šlápl na rudě žhnoucí uhlíky, otočil se na nich a konečně se rozloučil. „Dobrou noc.“
„Taky.“
Podlezl jsem vrata do garáže a zabouchl je za sebou. Vlezl jsem si do auta, přetáhl přes sebe peřinu a natáhl se rukou po francouzáku ležícím na zemi. Vzal jsem ho do zimou ztuhlých prstů a jezdil s ním po zemi, občas trochu bouchnul do kladiva, aby těžce třeskl kov o kov. Ale nechal jsem toho, když jsem si uvědomil, co mi hlídač popřál při odchodu.