Malé cirkusové blues do oušek ochránců zvířat

Tak tu máme zase cirkus. A ne jen tak ledajaký. Dokonce je to cirkus Humberto. My, obyčejní smrtelníci máme, díky spisovatelům typu Eduarda Basse, o životě v manéži poměrně přesnou představu. Je však zajímavé, že všechna tato díla monitorují život u cirkusu jaksi zevnitř, z pohledu samotných cirkusáků. Nikoho zatím ještě nenapadlo, podívat se na tuto problematiku ze strany návštěvníků, a zejména pak rodičů dětí do deseti let. Podle mě je to téma mnohem víc strhující než ztroskotání Titaniku a dobrodružství Poseidonu dohromady. Největší problém, když už se před dětmi nepodařilo utajit že cirkus přijede, je přesvědčit je, že když z dvanácti představení uvidí jen čtyři, nijak negativně to neovlivní jejich další vývoj. Po několika dnech slibů, prošení, přemlouvání, poroučení a zakazování to nešťastný rodič usmlouvá na šest představení, oběd u McDonalda a lego. Děti na oplátku slíbí, že se v cirkuse budou chovat slušně, nebudou nadávat klaunovi a nepolezou do klece k tygrům. Samozřejmě, že rodiče s dětmi nejsou jediní, kdo v této před cirkusové době vyvíjí horečnou činnost. Na pilno mají také ochránci zvířat, kteří musí rozvěsit alespoň třista protestních letáků, jinak nesmějí domů. Možná se najde i ochránce lvů, který se začne pídit po tom, zda si krotitel, dříve než strčil hlavu lvovi do tlamy, nejprve tu hlavu pečlivě umyl a jakým šamponem. Zkrátka každý příjezd cirkusu do města je citelným zásahem do života jeho obyvatel. Pak ale nutně musí nastat doba, kdy je šapito nenávratně rozebráno a po cirkusu zůstanou jen vzpomínky dětí. Ty však brzy vyblednou, ochránci zvířat se přesunou na Velkou Pardubickou a protestní letáky smyje déšť. Život se vrátí do vyjetých kolejí a vydrží mu to až do té doby, než se na náměstí opět objeví maringotka s nápisem Cirkus. Snad se potom neobjeví nikdo, kdo na ni zaklepe a řekne: "Jsem ochránce ochránců zvířat. Seberte se jeďte pryč. Ochránce zvířat by mohla ranit mrtvice." To pak bude teprve cirkus.

---