Kdysi dávno, v temných časech, do nichž už lidská paměť nesahá, v dalekých dobách, o kterých nenajdete zápisy v žádných starobylých kronikách, v rozlehlé zemi zasněžených hor, rozeklaných prašných skal a hlubokých údolí plných temných hustých lesů leželo jedno velké království, hrdé a mocné. To království mělo starodávné jméno Nemmeh, ale jeho obyvatelé jej nazývali Těšírádsko, protože se učili ho milovat už od dětství a být pyšní na svůj národ. Těšírádsko bylo bohaté díky svým řemeslníkům a skalám protkaným zlatými žilami a hlubokými doly.

Tyto řádky neoslavují říši Nemmeh nebo některého z jejích moudrých vládců, pouštíte se do četby příběhu o jednom malém človíčkovi, na první pohled bezvýznamném a slabém. Pocházel totiž z rasy mužů Zlatokopů, kteří dlouhé věky pracovali na těžbě zlata a postupem let se jim zkrátili paže i nohy a záda ohnula. Takže chodili shrbení a měli hrb. Špatně viděli, protože dlouhá léta potřebovali zkoumat jen blízké předměty, a byli malí, zřídka dorostli pěti stop. Už přes sto let se v dolech používalo nových prostředků a Zlatokopové nebyli zapotřebí; jejich národ začal rychle vymírat. V době tohoto příběhu chodili po Těšírádsku jen tři nebo čtyři. Griff byl jedním z nich, člověk tak ošklivý, jak si jen dovedete představit. Výškou se rovnal sotva desetiletému dítěti, ale jeho postava byla mohutná, vypadal jako medvěd s těmi věčně rozcuchanými tmavě hnědými vlasy. Ačkoli jeho věk ještě nedosáhl čtyřiceti let, po tváři se mu táhly hluboké vrásky od neustálého mhouření očí. Práci svých předků poznal jen v dětství, ale po velkém závalu v dolech měl zmrzačenou nohu.

    Jednu věc však uměl lépe než kdokoli jiný, dovedl vytvářet nádherné předměty ze dřeva, ať už propracované hračky nebo ozdoby. Sám princ vlastnil jeho výtvor, hvězdicový hlavolam, který dovedl rozluštit jen jeho tvůrce (princ o tom samozřejmě nevěděl a několik let se o to marně pokoušel). Jakkoli byli jeho výrobky proslavené, Griffa samotného znalo jen několik truhlářů, v jejichž dílnách občas pracoval. Když totiž lidé viděli tu shrbenou kulhající postavu a obličej, po kterém se na čelisti táhla dlouhá jizva, cítili odpor a nebyli by ochotni uvěřit, že někdo tak ošklivý by byl schopen vytvořit nádherné věci, jimiž se těšili. Griff proto většinou chodil pod tmavým pláštěm a kápi si shrnoval hluboko do obličeje, aby nikdo nezahlédl jeho tvář. Za svůj život měl jen jedno přání, jež nebylo těžké uhodnout.

        Jednoho večera seděl Griff sám v dílně truhláře Karphalixe, když ho z práce vyrušil zvuk. Zvedl hlavu, rozhlédl se a  spatřil zvláštní věc. Plameny v krbu na okamžik zahořely sytě žlutou barvou a pak z nich vyskočil na podlahu malý klacík. Griff se zvedl a shýbl se k němu. S mihotavém světle ohně poznal, že je na něm cosi napsáno. Usmál se, když to tenké písmo rozluštil.

    Druhý den odpoledne seděl hluboko v temném hvozdě na pařezu, kilometry daleko od nejbližšího člověka. Vzal si s sebou práci a znovu vyřezával, zabral se do práce tolik, že si nevšiml rychlého pohybu nad svou hlavou. Vzhlédl, až když mu na hlavu spadl kamínek a ozval se vysoký veselý smích.

    „Mistře Griffe, dopřej svým rukám odpočinek,“ ozval se melodický hlásek, který zněl jako cinkající rolničky. Před jeho obličejem se vznášela drobná víla a rychle pohybovala velikými stříbřitými křídly, na konci zakončenými špičkou. Měřila asi stopu a měla světlé vlasy spletené do copánku. V odpoledním slunci svítila jako surový drahokam a kolem ní se rozprostírala matná záře. Její ušlechtilá tvářička se roztáhla v žertovném úsměvu. Griff na ni jako vždy okouzleně hleděl a úsměv jí oplatil: „Tohle není práce, Mirabelko, je to řemeslo. Baví mě stejně jako tebe kouzla. Kéž by někdo včera viděl ty tvoje čáry s ohněm. Ale... Mysleli by si, že čaroděj jsem já.“

   Sepjal ruce a víla Mirabel mu v nich přistála a chviličku mávala ručkama a hledala rovnováhu. „To víš, lidé už nejsou jako dřív a my se jich bojíme - stejně jako kdysi!“ Její úsměv ztuhl, protože jí myslí projela vzpomínka, jak se s Griffem seznámila: před několika lety ji koupil od jednoho pokoutního podvodníčka. Byla zavřená v maličké kleci a její svit pohasínal, přesto Griff nelitoval mnoha peněž, které za ni zaplatil, protože když ji po několika dnech pouštěl, byli už přáteli – drobná kouzelná víla a ošklivý trpaslík.

   Mirabelka natáhla ruku a prstíkem ho dloubla do nosu. „Přinesla jsem ti dobrou zprávu: našla jsem někoho, kdo ti může pomoci. Tinn mi povídala o...“ Griff se napřímil a víla skoro ztratila rovnováhu, a tak vzlétla a dosedla mu na koleno. „Klid, hned ti to povím. Ve Skalnatých vršcích žije Teina, je to sice zkažená kouzelnice, ale má moc, která ti pomůže, abys vypadal jako... člověk.“ Poslední slovo nejistě zašeptala, takže ji skoro nebylo slyšet. Griff se na ni však usmál a svými prsty mistra v jemné práci ji pohladil po tvářičce. Mirabelka ho chytila za ukazováček a vznesla se spolu s ním. Griff přitáhl prst až k obličeji. „Nevím, jak ti poděkovat.“ „Neděkuj, jen pojď, rychle, protože Teina s příchodem zimy odchází na pobřeží a tam už ji nikdo nenajde.“

    Kolem se rozprostírala temná bezhvězdná noc, jen bledý měsíc svítil na cestu. Griff chvílemi zaslechl děsivé zvuky a zavytí, jednou blízko zahlédl záblesk dvou žlutých očí. Vzpomínal na povídačky o vlcích velkých jako poník prohánějících se po Skalnatých vršcích. Náhle se Mirabel zastavila a pohledla nahoru. Griff její pohyb napodobil a vysoko nad sebou spatřil širokou věž, v jejíchž oknech se mihotavě objevovalo oranžové světlo. Nad nimi se tyčila Teinina věž.

   Mirabel pár chvil poletovala kolem a oči upírala do ztemnělé masy kamene. Nakonec se zastavila blízko výběžku podobajícího se vypadlému zubu zlobra a mávla na Griffa. „Podívej, tady, to je tajný vchod. Musíš vejít tímto, protože hlavním se dovnitř a zase ven nedostal ještě žádný smrtelník. Ale, Griffe, budeš muset jít sám, ona mě nesmí spatřit, protože nenávidí všechny bytosti s kouzelnou mocí. Jdi už, pospěš, brzy bude svítat.“ Víla měla pravdu, ačkoli kolem stále vládla noc, její panství narušoval nachový jas za východním obzorem. Vstoupil do úzké tmavé chodbičky, na schodiště, když se před ním ladným pohybem znovu ocitla Mirabelka. „Dávej si pozor. Ona nevypadá zle, černé je jen její srdce. Nesmíš jí uvěřit, protože po tobě bude něco chtít, cokoli, co jí může pomoci. Nesmíš jí podlehnout, bojuj s ní!“ Její hlásek se třásl; stále vydávala měkkou záři, takže jí viděl do ustaraného obličeje. Jednu chvíli byla před ním, v druhé už jen postřehl rychlý pohyb a na tváři ho polechtala její křídla.

    Po nějakém čase se ocitl v prázdné síni ozářené několika pochodněmi. Stoupal po schodišti dál až k vrcholku, do další místnosti. Tu naplňovala spousta kouzelnických pomůcek – police s odpornými lektvary a barevnými prášky, klece s obrovskými pavouky, po jedné straně zdi se táhla knihovna, z které vykukovaly zašlé tlusté hřbety kouzelnických knih. Ještě nikdy kouzelnické doupě nespatřil, ale skutečnost překonala jeho představy. Neviděl zdaleka vše, protože síň ozařovaly jen čtyři pochodně, všechny v blízkosti podstavce s vysokým křeslem. Nejdříve si jí ani nevšiml, protože byla jen temným stínem, pak na křeslo zaměřil svůj slabý zrak a konečně ji spatřil. Kouzelnice Teina žila už stovky let, ale vypadala mladě a půvabně, jako vznešená královna. Byla to nejkrásnější žena, jakou kdy Griff spatřil, krásná vypočítavým způsobem, který zatemňuje mysl. Byla oblečena do dlouhých černých splývavých šatů, černé byly i její rozpuštěné vlasy a oči, které se na něho upíraly. Znejistěl, protože v těch očích byla hluboká moudrost, ne zlo, o němž mu pověděla Mirabel.

   „Co si žádáš, Zlatokope?“ promluvila hrdelním příjemným hlasem. Popostoupil k ní o pár kroků a sundal si kápi z hlavy. „Neuhodneš to, paní?“ Usmála se a v tom úsměvu byla vychytralost. „Vy lidé jste tak hloupí, když chcete tak nízké věci. Ale dobře, mistře Zlatokope, mohu ti pomoci. Chci však něco na oplátku, něco, čeho si ceníš víc než drahokamů.“ Protože se nehýbal, vstala a přistoupila k němu. Tyčila se nad ním ze své výšky, shlížela na jeho ošklivou tvář a natáhla ruku. Griff zvedl hlavu, podíval se jí hluboko do dychtivých očí a pochopil, co chce, že dokáže nahlížet do lidských srdcí a využívat jich. „Dáš mi tu vílu a já ti dám lidskou tvář,“ řekla a lačně se naklonila k němu.

   Griff sáhl pod plášť a vytáhl předmět velký asi jako dlaň. Teina po něm chňapla a po tváři se jí rozhostil výraz překvapení. Zamračeně si prohlížela dřevěnou sošku víly, nejlepší výtvor mistra Griffa. Dřevěná podoba Mirabel byla naprosto dokonalá, jen promluvit a zamávat křídly: víla seděla na zemi, nožky složené pod sebou a hlavu skloněnou, křídla rozprostřená. Griff ji vyřezával celé dva měsíce. Teina ji držela štítivě za špičku jednoho křídla. Mávla rukou a na stůl, kde stálo několik lahví plných podivně vypadající tekutiny, dopadlo několik zrníček písku, náhle se rozhořel vysoký oheň s jedovatě zelenými plameny. Sošku pak hodila přímo doprostřed žáru.

   Griff hleděl na obrysy svého díla objevující se mezi plameny a na srdci cítil podivnou tíhu. Nevěděl, proč ji vyřezával, cítil, že to prostě musí udělat. Teina sice věděla, co pro něho Mirabel znamená, ale viděla jen obraz v jeho mysli, nemohla tušit, že živá víla sem přišla spolu s ním.

   „Správně,“ řekla kouzelnice s nerozeznatelným úsměvem na tváři. Přísvit moci se kolem ní vznášel a byl skoro vidět. Tělem mu z toho projel chlad mrazivější než věčné ledovce Sněžných plání. „Dáš mi ji tedy.“ Teina se ladně otočila a dlaní s rozevřenými prsty opsala kolem sebe kruh. Temná místnost se náhle před Griffovýma očima změnila a on pochopil, že to, co viděl předtím, byla jen iluze. Kde stály truhly a stoly, ta místa teď byla prázdná, kolem se objevovali další, mnohem nádhernější a bohatší předměty, místo na špinavé podlaze nyní stál na hladkém šedém kameni, kolem se rozsvěcovala další a další světla pochodní, kouzlo putovalo po kruhové stěně. Nakonec se změnil strop nad jeho hlavou, byl nyní zdoben množstvím výjevů vyřezaných do černého dřeva.

   Čarodějka vykročila znovu ke svému křeslu a on jí síní měkce ozářenou ohněm následoval jako pod vlivem jejích kouzel. Zastavila se až za svým trůnem, před čímsi vysokým a ukrytým pod rudou plentou. Nemusela se ani pohnout a plenta se svezla k zemi. Odhalila černé zrcadlo, na první pohled obyčejné, jen jeho zlatý rám byl zdoben tisíci drobných tvářiček prozrazujících utrpení. Když se podíval blíže, poznal, že se pomalu pohybují, jako by mluvily či křičely. „Stačí se jen podívat, mistře Zlatokope, prohlédni si svůj odraz a ten bude sličný a zůstane takový po všechny tvé roky.“ Její černé oči se zaměřily na cosi za Griffem, byl to malý netopýr přitahovaný  vlivem zrcadla. Náhle se však směr jeho letu změnil a on, odhozen cizí silou, tvrdě přistál na stěně a poplašeně vypískl.

   Griff za sebou slyšel ten zvuk, avšak neotočil se. Rozpomněl se na varování Mirabel: Bude po tobě něco chtít, ale nesmíš podlehnout. Nedokázal však odolat, vzdorovat přání, které v něm celé roky rostlo a nabývalo na síle. Jeho pohled byl vázán k zrcadlu, připadalo mu krásné i obludné zároveň, dílo obrovské síly, ať už dobré nebo zlé.

Netušil, že to černé zrcadlo vyrobil mistr Zrcadlář, Gerald Anders, čaroděj, který padl díky Teininým úskokům před mnoha lety. To zrcadlo bylo skutečně dílem zla, obsahovalo čirou Temnotu, které nemohla čelit ani ona sama, proto stála vedle něj, nikoli na místě, odkud by mohla vidět svůj odraz. Kdo se v něm totiž spatřil, viděl se obludně znetvořený, viděl všechny své nedostatky zveličené, spatřil část Temnoty složené z výčitek a špatností sám v sobě, ve svém srdci, které rozpadlo na ubohý prach. Jeho znetvořená tvář se přidala k ostatním na zlatém rámu.

   Když však před výtvorem Zrcadláře stanul mistr Zlatokop, neviděl v lesklé ploše nic obludného, viděl svou vlastní ošklivost, takovou, na jakou byl za dlouhá léta zvyklý, kvůli které se mu lidé posmívali. Možná byla jeho vymírající rasa nadána nějakou zvláštní silou, možná zrcadlo už nemělo takovou moc a možná Griff neměl v srdci žádnou Temnotu. Náhle se zrcadlo zachvělo a v jeho středu se objevila první puklina a ozval se výkřik tisíce mučených duší, pak další a další pukliny ničily zrcadlo, až se po černé ploše táhla jemná pavučina, přes kterou nebylo možno nic spatřit.

   Teina ustoupila a její krása se změnila vztekem. „To není možné,“ zasyčela. Griff před ní couvl, náhle si uvědomujíc, že jeho přání nikdy nebude splněno, že Teina si s ním jen hrála a zkoušela ho. „Dala jsi mi slib, kouzelnice.“ Jeho hlas byl silný a rozhodný, po třasu či strachu ani stopy, přesto bez naděje. Stál tam, tušíc, jaký bude jeho další osud. Nic se nedalo vrátit, na to bylo příliš pozdě.

Zaznělo tlumené zapraskání a z konečků jejích prstů vyšlehl jasný bílý plamen, který ho oslepil a zasáhl přímo doprostřed hrudi. Čarodějka se pro sebe usmála a  mezi prsty se jí znovu zajiskřilo. Vzápětí se za Teinou ozval výkřik a něco se jí zabodlo do zad – ostrá kouzelnická hůlka – jakoby v odvetě. Otočila se, ale před jejíma očima se cosi třepetalo a škrabalo jí obličej a kopalo. Kouzelnice Teina vycítila přítomnost nějaké vyšší bytosti a její odvěká nenávist k čemukoli, co ovládalo byť sebemenší kouzla, se probudila, když rukou drobné tělíčko odhodila stranou. Na podstavci, u nohou jejího křesla, přistála malá víla, měla stejnou podobu jako Zlatokopova soška.

   Mirabel ztěžka oddechovala a pomalu si narovnávala pochroumaná křídla. Nemohla už dole ve tmě dále vyčkávat, protože uslyšela ozvěnu Teininých myšlenek, a zloba, kterou v nich vycítila, ji roztřásla, viděla samu sebe v zelených plamenech hladících ji po tváři, viděla Griffův odraz v temném zrcadle, když rychle vylétávala nahoru po schodech, a vypadala přitom jako hvězda spadnuvší z tmavomodrého nebe. Letěla rychleji než kdy dřív, přesto přišla příliš pozdě.

   „Co tu chceš, ty přerostlá vážko?“ Mirabelka stála vzpřímeně, přestože cítila její chtivost i nenávist, a když k ní kouzelnice udělala krok, zašeptala jedno zaříkávadlo v kouzelnickém jazyce: „Any-bethan e Medac, dien di verde.“ Teina se zastavila a vykřikla bolestí. Hůlka zabodnutá blízko u jejího srdce se rozpálila a svítila nyní mlhavou září.

   „Ta hůlka, co tě teď pálí u srdce, patřila Medacu Bělovousovi, mému učiteli. Dosahují tvé vzpomínky tak daleko? Ale ano, pamatuješ si je všechny. Zabila jsi ho před třiadvaceti lety v jeho věži.“ „Omlouvám se. Prosím, nech mě být,“ zašeptala kouzelnice a na chvilku vypadala jako malé děvčátko vyděšené tím, že mu někdo něco vyčítá a chce trestat. Dostalo se jí mrazivé odpovědi: „Omlouváš! Omlouváš!! Zemřeš nebo odejdeš do Světa nemrtvých dobrovolně. Kdybys pomohla Griffovi...“ „Pomohu mu!“ „Zabila jsi ho a nikdo nedokáže přivést mrtvého k životu, ani ty ne!“ Mirabelka tlumeným hlasem znovu a znovu opakovala tu čarodějnickou formuli a pokaždé ji říkala hlasitěji, až nakonec křičela. Pyšná kouzelnice Teina klesla na kolena se zahnutými prsty přitisknutými k hrudi, lapajíc po dechu se ohnala po Mirabel, ta však včas uhnula, roztáhla křídla a vznesla se do vzduchu tetelícího se jejím křikem připomínajícím jasnou zvonkohru. A s každým víliným výkřikem kouzelnice jakoby zestárla o rok. Teprve když se na Teininých havraních vlasech objevili stříbrné nitky, strhla si z šíje tenoučký přívěšek, světlo na okamžik potemnělo a kouzelnice byla pryč, otevřel se jí Svět nemrtvých. Zbyl po ní jen průsvitný kouř.

   Mirabel přistála u Griffova obličeje a položila mu na něj drobné ručky. „Griffe, prober se, prosím, Griffe!“ Jeho kůže byla na dotek stále teplá, ale srdce neslyšela bít. Přitiskla se k němu tvářičkou. „Vždyť jsem tě sem poslala já... tolik jsi si to přál... Griffe, přece mě nenecháš samotnou!“ Sevřela dlaň v pěst a chtěla ho praštit, ale ručka jí dopadla pouze do jemňoučkého prachu, který se rozlétl kolem. Odskočila stranou, protože před ní už neležel Griff, okolo se vznášel oblak bílého popela. Zavrávorala a rozhlédla se kolem.

   Celá věž se sesypávala v hromadu bělostného prachu, všechny předměty a nábytek se rozpadávaly. Mirabel vzlétla, protože i podlaha pod jejíma nohama se hýbala. Vítr rozfoukával prach všude kolem, vlétával jí do očí a tak rychle vylétla ven oknem. Poplašeně létala kolem, na několik okamžiků oslepená, a náhle do ní vrazil vystrašený netopýr a zlomil jí křídlo. S křikem padala dolů, přitom rychle mávala zdravým křídlem, ale jen se zatočila a její pád se ani nezpomalil. Pár stop nad zemí ji však zachytily čísi ruce. Když zamrkala, poznala, že ji zahřívají dlaně mistra Griffa. Byl a nebyl to stále on. V jeho tváři se nezměnil ani jeden rys a nebyl ani o kousek vyšší, když se však podívala napodruhé, spatřila v jeho zelených očích zvláštní svit a když se mu po obličeji roztančily první paprsky vycházejícího slunce, přísahala by, že jeho ošklivost je pryč. Stál vzpřímeně a hrdý postoj by mu mohl závidět i král.

   Prstem jí přejel po zlomeném křídle a bolest ustoupila, přála si, aby v jeho dlaních mohla zůstat ještě pár chvil, ale s přibývajícím slunečním svitem se jeho obraz ztrácel. „Promiň mi to, Griffe...“ zašeptala rychle a on se stačil už jen usmát a pak odešel do Světa nemrtvých, který je zapovězen všem obyčejným smrtelníkům. Zmizel stejně jako kouzelnice Teina a její věž... Jako by to všechno byla jen pohádka vyprávěná dětem na dobrou noc, jako by to byl sen bujné dětské mysli, neuvěřitelný, kouzelný.

    Když o dva dny později procházela průsmykem družina poslů, objevila v prachu malou sošku víly, černou, lesklou a nádhernou, a dovezla ji na dvůr krále, kde od té doby stála v Korunovačním sále a přihlížela činům všech pozdějších králů – dílo zapomenutého mistra Griffa – a zůstala tam po mnoho staletí dokud se neztratila kdesi v čase.