Probuzení

Probuzení

Slunko jest,

očka zhmotňují mou—

nedořeknu už tu věc –

nemám proč,

jen mi alespoň trochu věř,

Vítr zlehka vane,

rozhání dění ve tmě,

co pak brouzdám jen,

slyším ho, jak zvučně,

probouzí touhy nejen ve mně.

Slova označuji prázdno,

ale též vzbuzují soucit,

proč chodit po plášti beze dna,

když můžeš darovat ten pocit.

Voda šumí v extázi,

mění si cestu v nesnázi,

jak žárlíš naň,

vidíš dovnitř ?

Pojď, pojď, jen vstaň !

Oheň rozpaluje srdce dětí,

načeš spaluje v rukách stáří,

jdeme od prahu k pláči,

ach ti velcí, či malí snáři,

Tak si jen sednout k oltáři,

poslouchat onen roj včel,

co jinýho míti,

než probouzeti se v noční síti,

protkanou kosmickou modří a

naslouchat jakou písničku

zde vlastně zmoudří.