Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sečtyřicet jedna
Autor
čtyřicet
čtyřicet jedna
název čtyřicet v záhlaví se zdá být naprosto jednoznačný a jasný: sbírka obsahuje čtyřicet číslovaných básní. navíc ji autor začal psát krátce po čtyřicátých narozeninách a dokončil krátce před narozeninami jednačtyřicátými. takže žádná záhada, ani pokud se týká podnětu, ze kterého sbírka vzešla. u příležitosti čtyřicítky provedl autor bilanci života. a tečka.
autorovi ale je sebeanalýza protivná, namísto odhalování nitra se raději balí do dalších a dalších převleků a masek. kdo je vlastně autor sbírky? tulák? mystik? pastevec? beduín? obyvatel města či pouště? dne či noci? sadista nebo masochista? ne, ani jedno. je především chameleónem, legitimující se rimbaudovským „já je někdo jiný“. ptát se po jeho totožnosti je nutně zavádějící, protože autor nechce prozradit nic. krouží v neustávajícím pohybu, rozvichřuje matoucí vír závojů, ve snaze sugerovat čtenáři, čím vším lze být. jeho pravou tváří je mnohost. a zde jsme zpět u čísla čtyřicet, jež je v semitské tradici synonymem pro mnoho. „řekl jsem ti už čtyřicetkrát,“ řekne vám arab namísto našeho obvyklého „nejmíň stokrát“. jestliže musel alibaba bojovat se čtyřiceti loupežníky, znamená to, že bojoval proti mnohonásobné přesile. jestliže ježíš strávil v poušti čtyřicet dní, znamená to, že tam byl dlouho. jestliže izraelský národ po čtyřicet let putoval pouští, značí to celou věčnost.
blízkovýchodní symbolika počtu čtyřicet určila také 1. geografický prostor sbírky, 2. její personální obsazení a 3. časovou strukturu a způsob řazení motivů.
ad 1. prostorem je ve většinou poušť a moře, tedy prostředí autorovi osobně velmi vzdálená, se kterými nemá osobní zkušenost. není beduínem ani námořníkem. poušť i moře jsou symboly, imaginární prostor čiré fantazie, nepoznamenané banalitou každodennosti. jistěže jsou další významové přesahy, vyplývající z tradičního kulturního hodnocení těchto symbolů, ty ale je zbytečné vyjmenovávat, ať se laskavý čtenář ráčí jejich shledáváním bavit sám. snad jich dokonce objeví víc než autor a jeho sbírku vlastní četbou ještě zhodnotí. jako jsou moře i poušť otevřenými prostory k putování i bloudění, tak i tato sbírka je otevřeným prostorem k interpretaci i dezinterpretaci. autor odmítá vynášet soud, co z toho odpovídá jeho záměru víc. výše zmíněné prostory buďtež rovněž vnímány jako pocta milovaným autorům: a. rimbaudovi, t. s. eliotovi a saint-john perseovi, kteří (krom mnoha jiných) byli v textu rovněž citováni a parafrázováni.
ad 2. postavy pohybující se či statující v prostorech čtyřicítky jsou jednak ikony kultury, do níž byl autor vrozen (světci, chopin, odysseus), jednak erbovní figury, poukazující k jiným ikonám, zahaleným. klíčovými zvířaty jsou osel a vůl, klíčovým stromem fíkovník. tyto jsou atributy ikony středové a nejzářivější.
ad 3. s touto ikonou souvisí také časové řazení čísel sbírky. výchozí situací je advent, cílem je svátek mrtvých. mezi těmito body se rozprostírá široká cesta jednoho roku. ne kteréhokoli zaměnitelného, ale roku 2002. roku, kdy autor psal sbírku a souběžně překládal knihu hugo friedricha struktura moderní lyriky. kdy se okouzlen básní la luna blanca od j. r. jiméneze a el crío od f. garcíi lorcy začal učit španělsky. kdy průběžně celou dobu četl první čtyři díly pijoanových dějin umění. kdy v hukotu dyje se stejnou úzkostí hleděl na mosty stržené i odolávající. kdy zemřel j. kolář, překladatel saint-john perse, autor koláží a dnů v roce a roků ve dnech. vešlo to do čtyřicítky? bůh suď, každopádně v každém jiném roce by musela vzniknout docela jiná kniha.
a ještě k formě básní. s přihlédnutím k již téměř stopadesátileté existenci moderní poezie není nijak překvapující, je spíš tradiční. substantivní vyjadřování převažuje nad verbálním, genitivní metafora nad přirovnáním, hojně se vyskytuje oxymóron. obsah je temný, autor se ho snaží potopit ještě víc do tmy. není krásnějšího pohledu než na černé bubliny stoupající z temného močálu metafor nad utopenou hlavou myšlenky. autor vyhledává paradox a grotesku. pro zajímavý zvuk je ochoten rozbít jakýkoli význam. nemá rád sentiment, nenávidí duchaplnou pointu. jazyk a sdělení jsou v ustavičné opozici, jdou si navzájem po krku nebo si ze sebe aspoň sarkasticky střílejí. spřežky se vytrhávají z postrojů a volná slova se rozbíhají s divokým řehotem po řádcích. krok slov je rytmický, nikoli však monotónní. rým se objevuje nedopatřením. ostré, zraňující plochy na základě autorovy zlomyslnosti a krutosti.
hlavní chyba této knihy? že není knihou sonetů.
jsem rád, že mě přestala tížit.
s úctou
váš vyjan