Útěk

Útěk

Jsem v těžké depresi. Chtěl jsem, aby po mně jednou na tomto světě něco zůstalo, a tak jsem si začal psát deník. Mým cílem je, abych za život těch deníků popsal aspoň stovku. Již osm dní za sebou jsou však mé zápisy jednotvárné a stále se v nich opakuje jen, že jsem dopoledne byl ve škole, odpoledne se potuloval po Špičáku a večer jsem v televizi sledoval cosi, co mi za pár let nic neřekne.

Chce to akci, řekl jsem si.

Jediným, kdo o mém deníku ví, je Pepik. Mám  podezření, že něco tuší i máma, neboť nedávno upozorňovala ségru při utírání nádobí, ať ho kouká nečíst - zrovna v době, kdy jsem tam popisoval, kde mají s tátou schované kondomy. Pepik je však jediným, komu jsem to oficiálně oznámil. „Kde na takovou volovinu bereš čas," prohlásil sice, ale byl ochoten pomoci mi s mým problémem, jak naplnit deníky. „Uteč na pár dní z domova, to budeš mít zážitků, že ti na to sto deníků nebude stačit."

Zpočátku jsem ho nebral moc vážně, ale když jsem večer byl nucen do deníku opět napsat, že jsem dopoledne byl ve škole, odpoledne kecal s Pepikem o deníku a večer se s našima koukal na Ženu za pultem, rozhodl jsem se, že útěk uskutečním. Hned mě přepadly výčitky svědomí a obavy. Jak to zdůvodním našim? Kdo mi omluví zameškané hodiny ve škole? Co všechno si vzít s sebou, abych nezmrzl a neumřel hlady? Pepik měl v jednom pravdu - čím méně si toho vezmu, tím bohatší zápisy budu mít.

„Dneska uteču," oznámil jsem ve škole Pepikovi.

„Kam, v tomhle mrazu?" podíval se na mě Pepik a já v jeho očích zahlédl stín nejistoty. Zřejmě si v tu chvíli nebyl jistý, že mi včera poradil dobře.

„Doufám, že nikomu neřekneš, kdo tě navedl?" dodal ještě.

Cestou ze školy jsem v papírnictví nakoupil deset sešitů a tři propisky, doufaje, že mi to pro začátek bude stačit. Největším problémem bylo, jak to oznámit našim. Nakonec jsem se rozhodl pro formu dopisu. „Utíkám z domova. Mám deprese z té vaší blbé Ženy za pultem!" napsal jsem, ačkoliv jsem byl upřímně zvědav, jak dopadne vztah mezi Annou a Karlem. Třeba se to ještě někdy dozvím.

První zápis provádím na vlakovém nádraží. Jsem trochu rozladěn, protože poté, co jsem otevřel první deník, objevil jsem tam zápis: „Utíkám z domova ..." Já blbec ten dopis zapomněl vytrhnout a nechat ho doma našim. Zavolal jsme teda Pepikovi, jestli by k nim neskočil a neřekl jim to. Moc se netvářil, ale nakonec to slíbil. Pro jistotu mu časem zavolám ještě jednou, abych se ujistil, že naši o mě nemají strach. Jinak - zážitky zatím nemám žádný; a to jsem na útěku už dvě hodiny. Začínám přemýšlet o tom, kde strávím noc. Ozvu se z dalšího stanoviště.

Tak už mám zajištěný nocleh. Po zralé úvaze jsem se rozhodl přespat u nás ve sklepě. Bylo rozumné vzít si od něj klíče. Rozložil jsem si krabici od nové televize, kterou si naši koupili k Vánocům. Mám se aspoň kam schovat, kdyby do sklepa šel nějaký soused. Těžko bych asi někomu vysvětloval, proč sedím zamčený za pletivem. Příchodu našich se nebojím. Maximálně pošlou ségru pro džem a s tou se již nějak dohodnu. Výhodou našeho sklepa rovněž je, že zde mám prakticky neomezené zásoby potravin - nejprve jsem zbodnul angrešto - černorybízový džem, pak houby v octě, které jsem zapil šťávou z hruškového kompotu. Při psaní nyní louskám vlašské ořechy přivezené od babičky. Je tady prostě fajn. Když zrovna nebudu mít co psát, můžu se začíst do časopisů, které jsou zde meziuskladněny před cestou do sběru.

Dojedl jsem hrušky, protože jsem měl strach, aby se nezkazily, když jsem jim vypil šťávu, a uvědomil jsem si, že na jednu důležitou potřebu jsem zapomněl. Uvažoval jsem, že bych si zřídil jakýsi nočník z prázdné láhve od hrušek, ale připadlo mi to nedůstojné na konci dvacátého století. Venku je tma. Odvahu, Horáku, někde snad bude vhodný keř. Utrhl jsem si kus Mladé fronty, potichu vylezl ze sklepa, pak z domu a rozhlédl se po nejbližším koutě, který nebyl osvětlený lampami pouličního osvětlení.

„Čau, co děláš ještě venku?" zaslechl jsem jsem známý, tátův hlas.

Nenašel jsem v sobě odvahu přiznat, že jsem na útěku z domova, a tak poslední odstavce již dopisuji doma a na půl ucha sleduji, jak si vedou Simír s Andrejem z Kobry 11.