Málem první rande

Málem první rande

Hráli jsme o přestávce čáru a Pepik mi povídá: „Asi jsem se zamiloval do Jitky Hofmanový!"

Vzápětí jí to již sděloval pomocí pijáku, na který napsal: „Miluji Tě, Hofmanová!"

Z  dopisu udělal vlaštovku a poslal ji napříč třídou.

Během následující hodiny se mu piják vrátil složený do úhledného balíčku opatřeného nápisem: Josef Ponec.

Obřadně jsme ho rozbalili a přečetli si: „Já tebe taky! Nevíš koho miluje Horák?"

„Co kdybys miloval Tyrichterovou?" napadlo Pepika. „Jsou obě z Dobranova, mohli bychom je navštěvovat společně."

„Myslíš Danu? Vždyť je o hlavu vyšší než já."

„Než si ji vezmeš, tak ještě vyrosteš," utěšoval mě Pepan, a tak jsme odepsali, že miluju Danu T.

„Pozveme je na rande," napadlo Pepika při těláku, když nás Kotrmelec nechával vybíhat schody ke školní jídelně a z učebny chemie se nám vysmívaly holky z devítky. Nápad jsme převedli v čin hned další hodinu. Využili jsme toho, že Miarka zadal práci a pak se oddal sladkému snění o konci pracovní doby, a poslali jsme holkám dopis, ve kterém je zveme na odpolední rande k žízníkovskému rybníku.

„Půjdeme, ale musíte ještě dnes ve škole udělat hrdinský čin!!!" zněla odpověď.

Byl jsem rozhodnutý to vzdát, tuše, že nejsem hrdinsky založený, ale Pepik to s Jitkou myslel vážněji než já s Danou. „Neblbni, ještě jsou před náma dvě hodiny, něco vymyslíš."

Před námi byla hodina čeština s obtloustlou starou pannou Duřtovou a přírodopis s potrhlou, ale vcelku oblíbenou Šimuniovou.

„Hrdinskej čin je bejt šest hodin ve škole," prohlásil jsem, ale předem mi bylo jasné, že s tímto tvrzením asi u holek neuspějeme. Ke všemu jsem cítil, jak se do Dany zamilovávám a že bych blížící se víkend bez ní nemusel vydržet.

„Spoléhám na tvou fantazii, Horáku!" ujistil mě Pepik. Byl to takový nepsaný zákon, že já něco vymyslím a Pepik to udělá. Rozhlížel jsem se po třídě a mé oči postupně spočinuly na klimbajícím Miarkovi, obrazu Vény Havla, skřípající tabuli, která musela být podložena židlí, aby po dotyku křídy nesjela, houbě, jejíž obtisky zdobily nedávno vymalovanou třídu. Nakonec jsem svůj pohled zastavil na židli, která stála opřená o poslední lavici a na níž nikdo neseděl.

Sedět na ni nešlo, neboť jí Muf v záchvatu vzteku nad další nevydařenou písemkou ulomil jednu nohu.

Byla to tedy trojnohá židle, která bez opření ani stát nemohla. V duchu jsem již viděl, jak na ni dosedá obrovitá zadnice češtinářky Duřtové, jak se pak celá její postava kácí na stranu, kde noha chybí, jak celá třídá propuká v chechtot a jak odpoledne pyšně projíždím Žízníkovem doprovázen o hlavu větší Danou.

Pepikovi se můj plán (jak jinak) líbil. O přestávce před zraky celé třídy přemístil ke katedře zmíněnou židli a umně k ní přiložil ulomenou nohu.

Za nezvyklého ticha dorazila do třídy supící Duřtová, mávla rukou na znamení, že si máme sednout - a chtěla udělat totéž. Když však židlí pohnula, ulomená noha upadla a židle se skácela. Několik spolužáků se zachechtlo. Duřtová se podívala do třídy, v očích se jí zalesklo a překvapivě svižně, bez jediného slova vyběhla na chodbu.

Zvědavá Zemková samozřejmě musela vykouknout. „Vona tam řve," konstatovala s úšklebkem.

Vzpomněl jsem si, jak táta říkal, že hrdinstvím není zazvonit někomu na zvonek a pak utéct. Frajeřinou je zazvonit, počkat a nést následky. Zvedl jsem se proto a vyšel na chodbu. Zavřel jsem za sebou dveře a slyšel, jak se zbytek třídy nahrnul za dveře. „Tak to tys mě chtěl zabít, Horáku?"

„Já to tak nemyslel, paní učitelko. Já jsem jenom chtěl, aby byla nějaká sranda, a měl jsem málo času vymyslet něco rozumnějšího ..." Víc jsme si toho neřekli. Jen když dovzlykala, vybídla mě, že už půjdeme dovnitř.

Ani nevím, co jsme o zbytku hodiny češtiny dělali. Pak byl příroďák. Pepik to nevydržel a napsal holkám, jestli tedy platí to společně trávené odpoledne. Vrátil se nám piják tohoto znění: „Horák je pro Danu moc malej. Zeptej se, Ponče, jestli by s tebou nešel radši Kalous."