Procitnutí

Bezradná koukám z okna ven,

čas se zastavil.

Ještě chvíli sedím s hlavou v oblacích,

ještě chviličku se užírám myšlenkami kdyby...

v tom,

odněkud z dáli,

snad vyšší to vědomí mě oslovilo.

A já si všimla,

že vyšel měsíc,

kulatý,

zářivý koláč,

plující vysoko,

tak vysoko,

že by se mohl dotknout mé hvězdy.

Volám a on mě neslyší,

znovu mě přepadá beznaděj,

ale co to,

něco se ve mě bouří.

To nesmím dopustit!

Taková šance se neodmítá,

taková šance se už nikdy nemusí naskytnout.

A zase ten věčný měsíc,

svědek mileneckých párů,

co ví o všech strastech i radostech života,

nyní už bez tichého svědectví ukazuje budoucnost jako v zrcadle.

Chytám tenkou nitku života do svých rukou,

něžně a zároveň pevně ji svírám ve svých dlaních.