Tajemná

„Vstávej pán s tebou ještě neskončil,“ zaslechl těžce dobitý muž než ho smysly opustily.

„Sakra, to moc dlouho nevydržel, počkej tady já si pro něco skočím, abychom mohli pokračovat,“ prohlásil muž oděn v překrásně zdobeném rouchu k muži, jež měl toto ponuré vězení na starosti. Místo, kde se právě nacházeli smrdělo smrtí, pokud smrt měla nějaký zápach, pak to byl tento.

Dozorce jen mírně přikývl a otočil se za pánem, který se ztrácel na schodišti vedoucím do vyššího podlaží. Chvíli se prohraboval ve svém náčiní a hledal něco, čím by znepříjemnil vězni další chvíle. Mnohokrát viděl lidi trpět, ale přesto byl udiven, co musel tento člověk udělat jeho pánovi, že si zasloužil takto krutý trest. Věděl, že to nepřežije, ale nijak ho to netížilo, byla to jeho práce. Snažil se ji vykonávat dobře.

Náhle uslyšel za sebou zvuk, jen na chvíli, v druhé se totiž válel na zemi v kaluži krve, která se valila z temene jeho hlavy. Za dozorcem stál zkrvavený, popálený, dolámaný muž, jehož smrt byla dozorcovým posledním úkolem. Věděl, že nemá moc času, stráže, které stály jistě hned za dveřmi nemohly zvuk svalujícího se těla neslyšet. Rychle popadl první věc, co mu přišla pod ruku a zdála se vhodná ke svému účelu. Hbitě se přemístil s velkou železnou tyčí, ke dveřím, které vedly do schodiště. Nevěděl, kde je, ale bylo mu jasné, že se musí dostat ven a v hlavě mu probíhala realizace toho plánu. Jistě už někdy něco takového musel zažít, uvědomoval si přesnost svého počínaní. Nepamatoval si…

Jeden jediný strážný, kterého umístil jeho trýznitel za dveře vnikl rychle do místnosti, ale než se stačil vzpamatovat, zpoza rohu přiletěla nečekaná rána. Bylo pozdě řvát na poplach. V okamžiku kdy se zřítil na zem, k němu přiskočil muž a s patřičnou razancí jej praštil do ohryzku. Dokončení díla byla už jen otázka chvíle. Nebyl čas přemýšlet. Musel najít cestu ven, ještě to neskončilo.

Ozbrojen mečem a dýkou strážného se vydal po schodech nahoru. Uslyšel hovor, tichý a klidný, bylo jasné, že jej ještě neodhalili. Kroky postav se vzdalovaly. Jednu chodbu minul bez újmy, pokračoval nahoru. Věděl, že není času nazbyt. Na dalším patře nastal problém, když schodiště končilo, ale nezdálo se, že by to mělo být poslední patro budovy. S největší pravděpodobností bude pokračovat na konci chodby. Doufal v to.

Po chodbě se pohybovaly dvě stráže. Když prošly kolem schodiště, ve kterém nemohli odhalit ukrytého uprchlíka, vydal se tiše za nimi. Těžce oddychoval a nevěřil, že ví co vlastně dělá. Jen aby nezavrzala podlaha, to by už mohlo být pozdě. V ruce se mu zableskla dýka. Jeden ze strážných se chystal otočit, už by nic nezměnil. Po hrdle se mu svezla ostrá čepel. Druhý jíknul a rychle zkoušel tasit zbraň proti vrahovi jeho přítele, se kterým hrával každý čtvrtek karty v blízké vesnici. Moc nezmohl, i když se čepel jeho meče jemně otřela o mužovu nohu, kde mu způsobila jen další z mnoha ran, které zde podstoupil. Pod bradou mu zůstala trčet věc, kterou by zde určitě neočekával. Dýka, jež se stala záhubou pro jeho přítele ukončila život i jemu.

Mužovy otupené, ale stále výtečné smysly nyní vyrušil zvuk, který byl tak blízký otevírání starých dveří – byl to on. Naproti němu o deset sáhů dál stála na chodbě dívka, určitě jí ještě byla. Chvíli váhal, zůstal stát, když zjistil, že nevolá pomoc. Jen na něj hleděla, a kdyby měl lepší zrak spatřil by v jejích modrých očích slzy. Stála tam nehnutě v bílé noční košili a obličej ji halili dlouhé tmavé vlasy.

Zdála se mu povědomá, ale nechtěl riskovat a čekat až začne řvát, ale nebyl taky surový vrah. Odvrátil se od ní a chtěl pokračovat v cestě.

„Stůj!“ ozval se sladký hlas, ve kterém byla cítit známka jistého citu. „Tudy se nikam nedostaneš. On tě tam chytí a zabije tě. Pojď se mnou, pomůžu ti.“

Zaváhal, jeho smysly ho varovaly, ale také mu bylo jasné, že nemá příliš na výběr. Znovu se otočil a směřoval k ní. Těžce se usmála.

„Poplach! Vězeň je pryč,“ uslyšel náhle ozývající se hlasy ze spodních pater. Přidal na kroku a rychle zmizel s dívkou v útrobách jejího pokoje.

„Schovej se do mého šatníku a nevylézej dokud pro tebe nepřijdu,“ prohodila k němu rychle a aniž by mohl něco namítat, otevřela dveře, které odhalily pohled na mnoho nádherných šatů, které pocházeli s rukou prvotřídních švadlen.

Srdce mu stále bilo na poplach, přemýšlel, zda-li jí má věřit, co však jiného mohl dělat? Kdyby aspoň věděl, kdo je a proč mu pomáhá, proč tady vlastně vůbec je.

Za dveřmi místnosti, která jak se zdálo sloužila jen k ukládání šatů, uslyšel tlumený rozhovor: „Jste si jistá, že běžel nahoru?“

„Ano, málem mě zabil vy hlupáci, rychle než uteče,“ poznal hlas dívky.

„Dobrá děkuji vám, jste určitě v pořádku?“

„Jistě, běžte a najděte ho,“ chvíli potom bylo ticho, pak zaslechl zavření dveří a kroky, které se blížili. Stále nevěříce v spolupráci dívky, kterou si nepamatoval, i když ji jistě znal, uchopil v ruce ukořistěný meč.

Dveře se otevřely, stála tam sama. Povolil stisk na jílci své zbraně a vylezl ven. Podívala se na něho.

„Děkuji, jsem ti vděčný.“

„Jen jsem splatila svůj dluh, Marku.“

„Mark?“

„Ano to je tvé jméno,“ udivovala se dívka, poslouchající jestli se někdo pohybuje na chodbě.

„Nepamatuji si.“

„Co si nepamatuješ.“

„Nic.“

„Vážně?“

„Ne, všechno jsem si to vymyslel,“ zamračil se Mark.

„Povaha se ti nezměnila,“ usmála se mírně tmavovlasá, ve světle svíček velice svůdně vzhlížející dívka, která se k němu začala stále více tisknout.

„Myslím, že se vážně nemůžu s tebou tady handrkovat. Potřebuji se dostat pryč,“ vyhrkl ze sebe Mark a začal znepokojeně procházet pokoj, přičemž vypadal, že něco hledá.

„Proč se chvíli nezdržet a nezavzpomínat na staré časy,“ usmála se tentokráte upřímně dívka a prsty si začala pohrávat se šněrovadly na košili.

„Na to není čas, chtěla si mi pomoct, pokud o to ještě stojíš, tak to udělej, jinak musím odejít,“ zamračil se znovu muž, jehož rozbolela hlava děsivou tupou bolestí.

„A co kdybych teď zavolala stráže!“ rozčílila se dívka a přestala prsty přibližovat rozvázání mašličky, která držela oděv pohromadě.

„Nevím sice z jakého důvodu, ale myslím, že by mě zabili,“ snažil se sarkasticky milým tónem uklidnit situaci.

„Je to tak. V truhle mám lano, myslím, že by mělo dosáhnout až dolů. Vchod je ve východní zdi, moje okno je na západ – mám ráda večerní červánkový západ slunce. Nebude těžké dostat se dolů, ale dej si pozor, kousek níž je další okno, pokud tě uvidí budeš pořád nějakých patnáct sáhů nad zemí,“ mluvila znovu klidným a spokojeným hlasem.

Mark se vydal k velké truhle, která se nacházela vedle postele. V jejích útrobách našel kýžené lano a začal si jej odměřovat. Přistoupil k oknu, kde jej přivázal a chystal se počít spouštět dolů.

„Opravdu jsi si jist, že nechceš ještě chvíli zůstat?“ prohodila tím nejsladším hláskem, který uměla a stejně se i usmála, přičemž se k němu přivinula.

„Ne!“

„Jen jsem to chtěla zkusit!“ usmála se na něj ještě a přisála svá ústa na jeho. Po chvíli ji něžně odsunul.

„Díky za všechno, ač nevím kdo jsi,“ otočil se k oknu a začal se spouštět.

„Ysabell,“ šeptla ještě.

Mark zapomněl na poslední radu. Okno v nižším podlaží. Když se pevností ozýval poplašný hlas, bylo pozdě.

Snažil se šplhat rychle, ale byl stále nějakých šest sedm sáhů vysoko, když se jeho tělo začalo spouštět s lanem v ruce k tvrdé zemi…

Žena, která ještě neztratila nic ze své krásy, ba někteří dokonce tvrdili, že ji věk naň přidává, seděla v koutu tmavé hospody, kde už mohla konečně v klidu povečeřet, když se všechny hlídky vrátili zpět do pevnosti.

Seděla bez hnutí zahalena v kápi a do očí ji spadl pramen vlasů. Odhrnula jej a setřela slzu v oku. Stále si moc čerstvě pamatovala, co se stalo, ale nenechá to tak. Pomstí se.

Upila ze svého pohárku právě v okamžiku, kdy se dveře do hospody otevřely. Pohledy všech zbylých návštěvníků, kterých zde moc nebylo, spočinuli na tajemném cizinci.

Jen těžce se držel na nohou, ale ani to už nevydržel. Svalil se na zem jak jablko, která padá se stromu. Bylo poznat, jak těžce oddychuje.

Žena, jejíž krásné zelené oči, připomínající noční zrak kočky spatřily muže, upustila pohár s vínem na stůl. Po ploše stolu se začala valit červená kaluž, ale ona ji nevnímala. Chvíli stála opařená, jako kdyby viděla ducha, i když ne že by jej neviděla, ale toto bylo něco jiného. Pohnula se. Rychlým krokem běžela k cizinci, kterého myslela, že už nikdy neuvidí. Vyhazovač Ospalé růže, jak se hostinec jmenoval, už chtěl na rozkaz výčepního muže vyhodit, ale její zrak a několik zlatých, které mu vtiskla do ruky, jeho činy zastavily.

Muž s tmavými polokrátkými vlasy se na ni podíval, to bylo poslední než znovu zavřel oči. Usmála se. Vypadal dost zle, kromě mnoha jizev a malých popálenin mu trčel z paže šíp. Žena teď odhalila svou světle hnědou hřívu a obličej, na kterém už starosti nechaly několik vrásek, ale i s nimi bylo jen málo mužů, kteří na ní jen nespočinuli pohledem – málo jich více přežilo. Něco na ní bylo divného. Nebyla to obyčejná žena. Její uši a obličej. Musela být z části elfkou. Její kroky náhle směřovali k hostinskému, se kterým se o něčem dohadovala, přičemž mu před obličejem houpala značně naditým měšcem.

Vrátila se ke zraněnému muži, usmála se znovu. Měla starosti, ale nyní mnohokráte menší než před pár okamžiky. Vyhazovač uchopil muže s velkou lehkostí. Bylo vidět, že tento dvoumetrový barbar nemívá s nočními výtržníky problémy.

Slabé paprsky světla dopadající do místnosti přes nepříliš kvalitní strop odhalily Markovi pohled na místnost plnou všelijakých zásob jídla a jiného vybavení. Ležel na zemi pokryté přikrývkou a nad ním stála štíhlá postava světlovlasé ženy, jež vypadala že něco na hoře ji zneklidňuje.

„Kde to jsem?“ nenapadla lepší otázka Marka.

Dívka se prudce otočila a jen stěží zadržela výbuch radosti, hned se ale uklidnila a spražila ho slovy: „Ticho, počkej chvíli.“

Mark sice nechápal oč jde, ale ztichl. Hlava mu stále třeštěla, jako by se mu po ni svezlo stádo koní. Náhle ucítil bodavou bolest v levé ruce, která mu připomněla nepříjemný šíp v ruce, jež mu někdo už vytáhl. Ruku měl zavázanou a cítil z ní ještě trochu alkoholu – byl rád, že nebyl vzhůru, když mu to polévali. Kroky nahoře, které se stále ozývali po celou dobu, kdy byl Mark vzhůru, utichly.

„Tak ses mi konečně probudil ty jeden…,“ promluvila na něj hlasem ve kterém byla patrná úleva. Nenápadně setřela slzy, které ji musely téci z očních kanálku ještě před okamžikem.

„Ano to jsem, rád bych vám poděkoval, ale ani nevím jak se jmenujete,“ zatvářil se nechápavě muž, který se snažil těžce posadit.

„Už zase vtipkuješ, tentokráte se to nehodí, ale vítej zpátky. Myslela jsem, že jsem přišla o oba,“ opáčila a zatřásla se při vzpomínce na nějakou událost, kterou si nerada připomínala.

„Opravdu nemám zdání, kdo jste. Dokonce nevím ani kdo jsem já. Dozvěděl jsem se jméno. Mark, údajně, to je vše.“

„Nepamatuješ si nic z toho, co jsme zažili. Marwina? Mě?

„Bohužel, měl bych?“

„No snad ano, co ti potom udělali, já myslela že tě Altren zabil,“ řekla žena, a když vyslovovala jméno odplivla.

„Počkej zpomal, nevím o čem mluvíš, ty jména pro mě nic neznamenají. Kdo je Marwin a kdo zase Altren?“ zkusil mírně Mark.

„Ty nevíš, kdo byl Marwin?“

„Opakuji, ztratil jsem paměť nevím nic – to znamená, že neznám ani Marwina ani nějakého Astrona.

„ALTRENA, ale Marwin byl tvůj nejlepší přítel, už když jsme se seznámili v Sereně.“

„Proč říkáš byl?“ zhrozil se, i když neměl pocit proč, jelikož to pro něj bylo jen jméno.

„Byl zavražděn, ale to souvisí s naší poslední zakázkou, nevzpomínáš?“

„Jednou a provždy – NE!“ osopil se.

„Tak promiň já zapomněla,“ uklidňovala ho žena.

„Jo a o to tady jde.“

„Nezměnil ses.“

„To už mi někdo řekl, rád bych vědět z jakého důvodu.“

„Kdo, vždyť jsi říkal, že na nic nevzpomínáš?“ udivovala se stále ustaranější ošetřovatelka amatér.

„Přeci ta dívka z pevnosti.“

„Ysabell?“

„Znáš ji?“

„Samozřejmě, ona je jeden z důvodů, proč jsem se do všeho namočili.“

„O tom pochybuji.“

„Vždyť jsi ztratil paměť, jak to můžeš vědět?“

„Nezdá se mi to, pomohla mi.“

„Bodejť by ne a co ještě?“ naštvala se.

„Co je ti do toho?“

„Takže přece se ji to podařilo,“ šeptla a kleslo ji obočí, přičemž si pomyslela: „Mrcha!“

„Raději mi řekni, kdo vůbec jsem, jestli to víš,“ ukončil nesmyslnou a nekonečnou debatu a doufal v mnoho odpovědí.

„Začni ty, jak ses dostal z pevnosti?“

„Ani nevím, musely to být instinkty,“ pak se trochu zamyslel, „Ty hele já zabíjel lidi?“

„Občas,“ odpověděla, ale když se na něj podívala dodala, „ale jen ty špatné, pokud si vzpomínám.“

„Pak mi pomohla Ysabell,“ ženě se zdálo, že se při vyslovovaní jména trochu zasnil, „Z jejího pokoje jsem se dostal dolů, ale pak mi někdo odřízl lano.“

„Tak od toho máš poraněnou tu nohu,“ při jejich slovech si vzpomnělo Markovo tělo na starou bolest. Zatnul zuby a narovnal se, aby se neopíral o zraněnou ruku.

„Pak už jen vím, že jsem utíkal pryč a že mě ještě zasáhl nějaký šíp,“ znovu se chytil za levou paži.

„Ale nepřeháněj měl si štěstí bude to dobré. I ty ostatní rány se zahojí,“ uklidňovala ho a praštila přímo do rány. Znovu se uculila.

„Ty a kdo vlastně jsi ty?“

„Dalo by se říct, že jsme nějakou tu dobu parťáci,“ ač se snažila sebevíc stejně její slova zněla podivně.

„Aha. A co Marwin, on byl asi taky náš společník, nemýlím se?“

„Jasně byl to po mě ten nejlepší zloděj široko daleko,“ zasmála se, když v této větě úmyslně vynechala jeho jméno. Stejně mu to nedošlo.

„Cože zloději?“

„Snad sis nemyslel, že jsi… nějakej tuctovej hrdina?“ znovu se zašklebila, čímž dávala najevo, že to míní jako žert.

„No po pravdě…“

„Bohužel jsem jen velice dobří a mazaní zloději, ale když tě to potěší, kradeš taky dobře.“

„Tak to díky.“

„Jenom doufám, že se ti vrátí paměť brzo,“ prohodila v tónu hlasu se dalo určit, že to nebylo vysloveno jen tak ledabyle.

„Možná bys mi mohla říct, proč mě vlastně chtěli zabít, a proč se stalo to s tím Marwinem – jmenoval se tak, že.“

„To bych mohla. Všechno začalo, když jsme ses chtěl vloupat k tomu starému hlupákovi Altrenovi.“

„Cože?“

„Jo bylo to tak, nevím co tě to popadlo, ale šli jsme tam pro nějakou knížku. Byla to pěkně blbá sázka.“

„Jakpak,“ nechápal stále víc.

„Nebudu tě trápit, ukázalo se, že to je jen zkouška, aby zjistil jestli se hodíme na ten jeho pitomej plán.“

„Tím chceš říct, že Altren nás najal, abychom se vloupali do jeho domu?“

„Tak nějak. Ta jeho hnusná barabizna nebyl žádný problém, aspoň pro nás určitě ne. Oproti té bance před půl rokem to nebylo nic stejně si to tam pěkně posral.“

„Fakt si nejsem jist, o čem mluvíš,“ ohradil se Mark.

„Ale to nic. Když jsem tedy uspěli v jeho úkolu, řekl nám o jeho dceři, která byla zajata a měla být obětována. Ysabell byla prý už dávno vybrána a on ji nedokázal ochránit.“

„Ysabell?“

„Samozřejmě, tvá drahá Ysabell,“ opáčila žena a patrně počala rudnout.

„Ty hele jak se vlastně jmenuješ?“ řekl Mark a zastyděl se, že nemyslel na toto dříve.

„To jsi celý ty. Etika až na posledním místě.“

„Vypadá to, že mě zná každý až na mě samotného,“ při těchto slovech se mu před očima zablesklo několik obrazů. Hobit a on. Žena s kterou teď mluvil. Nějaké podivné město. Všechno bylo tak povědomé.

„Děje se něco?“ ptala se starostlivě.

„Ne, je to v pořádku. Pokračuj prosím,“ chytil se za hlavu, která se chystala puknout.

„Měli jsme jít do chrámu – dá-li se to tak říct, který se nacházel za městem poblíž.“

„Renida?“

„Jak víš, kde ten chrám byl?“

„Nevím.“

„Ale vždyť jsi to právě řekl.“

„To je možný.“

„Čím to je, že ztratíš paměť a pak jsi stejně nesnesitelný jako předtím.“

„To se stává. Raději se vraťme ke starému tématu, co se stalo, když jsme dorazili do chrámu.“

„Jako vždy. Trocha problémů, trocha krve, ale jinak se vše dařilo, až do té chvíle než jsme ji našli. Načasování bylo dobré, vypadalo to, že je vše připravené k tomu, aby mohli začít.“

„Co se pokazilo?“

„Ona chtěla ještě získat to zasrané žezlo.“

Mark se zatvářil nechápavěji než předtím.

„Žezlo moci, pche. Museli jsme ho získat, aby nemohli provádět ten jejich rituál s jinými dívkami. Tebe samozřejmě napadlo, že budeš na chvíli jako hrdina.“

„A dál?“

„Zdálo se, že vše je tak jak má být. Zabili jsme jednoho z vyšších kněží. Asi to byl kněz. Ono tam bylo více takových divných lidí. Ovládali i zbraně. Neviděla jsem mnoho kněžích s meči.“

„Tak to byly asi stráže, ne?“ uchechtl se přihlouple.

„Vím o čem mluvím!“ okřikla ho.

Nahoře byl zase hluk. S rychlostí kočky se přemístila hbitě k poklopu. Otevřel se. Nahoře stál barbar, který v noci hlídal.

„Je tady ten léčitel. On přijít jak vy ste chtěla,“ těžce promluvil.

„Dobrá, pusť ho dolů,“ neotáčela se a čekala až sestoupí dolů.“

„Do místnosti vstoupil muž zahalený ve starém, mírně potrhaném plášti.“

Chtěla se otočit. Odložil kabát. Víko se zaklaplo. Její ruka rychle lapila dýku, kterou nosívala připevněnou na noze a přiložila mu ji pod krk.

„Být vámi tak bych to nedělal,“ promluvil cizinec hlubokým hlasem.

„Proč jste tady?“ vykřikla na něho a Mark jen zmateně pozoroval.

„Chci zpátky to žezlo. Musíte ho vrátit. Ani nevíte, co děláte!“

„Proč bychom vám ho měli dávat?“

„Protože pokud se dostane do rukou někoho nepovolaných může to znamenat více než jen problém.“

„A to že vy obětujete nevinnou dívku je v pořádku?“ handrkovala se stále, přičemž stále pevně držela svou dýku.

„Jaká oběť?“

„Ta dívka, co jste ji věznila.“

„Za to může její otec, ale ona tam nebyla kvůli oběti,“ bránil se muž, na jehož oblečení, které se skrývalo pod pláštěm byl znak květiny. Kupodivu, takovéto věci Mark nezapomněl – byl to tulipán, černý.

„Nevěřím vám ani slovo…,“ chtěla pokračovat, ale nahoře zaslechli další kroky.

Sice mu nevěřila, ale pustila ho. Někdo se blížil. Poklop otevřel jeden z mužů ve stejnokroji Alrela. Hostinskému to asi nebylo dost – to si s ním ale vyřídí později. Její dýka neudělala chybu. Projela mužem, který vpadl dovnitř. Rychle vykoukla, zda je jich zde víc.

Zdálo se, že hostinský přece jen nezradil. Vyhazovač právě probodl druhého z hlídky, který spěchal k poklopu a mrkl na ženu.

Obtloustlejší, jak už to tak bývá, trpaslík, kterému patřila tato hospoda přispěchal k ní a začal klít: „Musíte vodsaď vypadnout. Sme se nedomluvili. Ty dva nějak vysvětlím, ale táhněte pryč.“

„Ještě je moc brzo, naše dohoda zněla, do doby než se vyléčí.“

„Měním dohodu, táhněte hned,“ prohodil pod vousy a podíval se na barbara.

„Dobrá, půjdeme,“ otočila se na muže z řádu, který držel v rukou zbraň padlého.

„Neboj, myslel jsem, že jich je víc,“ odhodil ji. „Mám takový pocit, že v takovém stavu ho nikam nedostaneš.“

Mark se nyní snažil postavit, ale soubor jeho zranění byl vážný.

„Zkusím s tím něco udělat,“ řekl ještě muž a čekal na souhlas přiblížit se k němu.

Chvíli přemýšlela, až nakonec přikývla, ale stále mu byla nablízku. Mark na něj hleděl s nedůvěrou, protože nějak stále nepochopil oč tu jde.

„Nevrť sebou!“ okřikl ho muž a přiložil mu na čelo dlaň. V druhé ruce svíral amulet, kterého si předtím Mark ani žena nevšimli. Z mužovy ruky začalo vystupovat mírné světlo. Začalo sílit. Žena, která sledovala celou proceduru s nedůvěrou musela sklopit zrak.

Znovu to bylo tady. Obrazy, které znal, ale které ztratil. Jména události. Něco se vracelo. Mužova ruka přejela přes obličej k paži a pak na nohu. Světlo ustoupilo, jediné co teď zářilo byl amulet.

„Jsi v pořádku?“ optala se rychle žena a všimla si, že malé jizvičky na tváři úplně zmizely.

„Myslím. Zdá se Adriano.“

„Co jsi to povídal?“ nechápavě na něj zírala.

„Řekl bych, že tvé jméno,“ opáčil nervózně.

„Vrátila se ti paměť?“ radovala se Adriana.

„Asi ne úplně, vzpomínám si na něco z dětství. Na Marwina. Byl to takový přihlouplý hobit, který nás dokázal vždycky dostat do problémů a pořád vyprávěl nesmyslné historky. Můj nový bratr. Vzpomínám si, co se stalo s mou rodinou. Na naše setkání, ne však vše. Nepamatuji si nic, co jsme zažili. Všechny ty jména, byli tam, nerozuměl jsem jim.“

„To je mi líto, ale je to zlepšení. Uvidíš vrátí se všechno,“ pohladila ho po tváři. Bylo to tak známé.

„Hmmm, nerad vyrušuji, ale myslím, že bychom měli vypadnout. A mimochodem o co jde – jste si ani nevšimli, že jeho noha je v pořádku – může jít.“

„Má pravdu, jsem fit,“ vyskočil, když v tom ho bolest v ruce a na jiných částech těla znovu položila.  „Skoro v pořádku.“

„Nic takovýho jsem neříkal,“ zasmál se muž a oděl se do kabátu.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Samuel a neříkal jsem, abyste mi tykala,“ pokračoval nahoru, kde si u hostinského vyzvedl zbraň – zajímavý dlouhý meč, který byl ozdoben stejným symbolem, jaký měl na šatech. Zdálo se jim to nezvyklé. Vždyť byl z chrámu – kněz. Ale co?

„Kam vlastně jdeme?“ zeptal se Mark Adriany, která vypadala, že ví kam míří. Samuel se už chystal vyřknout stejnou otázku.

„Pro žezlo,“ odpověděla klidně.

„COŽE?“ zeptali se najednou Mark a muž z chrámu?

„No pro to žezlo, co jste chtěl přeci,“ pokračovala klidným hlasem Adriana.

„Vždyť jsi říkala, že už ho nemáme?“ nechápal Mark.

„U sebe ne,“ posmívala se.

„A kde teda je?“ nechápal ani Samuel.

„Má ho jeden náš přítel,“ odpověděla jako by to bylo zcela zřejmé napůl elfí žena. Vlasy ji zářili v podvečerním slunci. Zdálo se, že hlídky o ně nejeví moc velký zájem.

„Dá se mu věřit,“ začal se stresovat Samuel.

„Jistě,“ řekla ještě a pak je nechala v nevědomosti.

Když dorazili k menšímu lesíku, před kterým byl překrásně zelený palouk byla už skoro tma. Vešla do lesa a dva muži ji následovali. Kousek směrem dovnitř někam odskočila a vrátila se s nástrojem, který ani jeden z nich nečekal – lopatou.

„A co s tím jakou budeme dělat?“ nechápal Mark, který se teď přihlouple řehtal.

„Uvidíš drahý.“

„Jakže.“

Neodpověděla.

Po chvíli dorazili na silně nepřírodní útvar, kdy uprostřed lese byla mýtina, kde nerostli jak stromy, tak ani žádné keříky. Blízko tekla voda, která se shromaždovala v malém jezírku.

Uprostřed mýtiny se tyčil velký kříž zabodnutý v zemi, před kterým byla zemina značně „použitá“. Nápis na kříži dával odhalit jméno: MARWIN.

„On si to tak přál,“ podívala se na Marka jako by chtěl ospravedlnit, že nemá lepší pohřeb.

„Já vím,“ ujistil ji.

„A kde je jako to žezlo,“ nechápal stále Samuel.

Adriana mlčela a hodila mu lopatu.

„Tak jo konečně bude zase v rukou zasvěcených,“ radoval se Samuel, když vytahoval truhlu, ve které se nacházelo žezlo.

„Jejda, já jsem asi ztratila klíč,“ vzpomněla si světlovlasá žena, při pohledu na zámek na truhle.
„To si říkáš zlodějka?“ nemohl se neculit Mark, který vytáhl šperhák, jež si obstaral spolu s jiným potřebným vybavením už při odchodu z hostince. Povedlo se.

„Vidím, že schopnosti si neztratil,“ sykla Adriana.

Samuel už ztrácel trpělivost a tak se vrhl po truhle a rychle ji otevřel. Adrianě zmrzl úsměv na rtech.

„Ono tam vážně bylo,“ opakovala znovu a znovu zlodějka.

Samuel se zmohl jen na to, že seděl zhroucen vedle a klel (kupodivu mu to ani jeho řád nezakazoval).

Mark chvíli seděl a přemýšlel, pak si znovu prohlížel truhlu.

„Hele Adriano, jak je to vlastně dávno, co jsi to tady pohřbívala?“

„No řekla bych, že to musí být tak tři dny,“ nechápala, ale odpověděla na jeho otázku.

„Ty Same, co se stane, když ho dostane někdo se špatnými úmysly.“

„To ani tak nevím, je otázka co bude zač. A znovu podotýkám, že mi nemáte tykat.“

„A co kdyby byl ten někdo kouzelník?“

„Problém!“

„Co by se mohlo stát.“

„Říká se, že by mu dal takovou sílu, že by byl silnější než jakýkoli jiný kouzelník na světě.“

„Fakt?“

„Ne dělám si asi srandu. Jasně, že jo.

„Tak promiň.“

Stále přemýšlel a pak se náhle zvedl, i když mu jeho paže říkala ne.

Podíval se na Samuela, pak jeho zrak spočinul na skoro elfce, jejíž zelenkavé oči jej sledovaly a řekl: „Dneska zkusíme být zase hrdinové.“

„Jak se tam chcete dostat? Je to bláznovství, pokud se Mark nemýlí a má to žezlo, tak ho nemůžete porazit,“ ptal se Samuel, když se přiblížili s Alkrelově pevnosti.

„Myslím, že bys právě ty měl podporovat toto moje šílenství. Po střeše jako minule. Umíš šplhat?“

„No trochu.“

„A po zdi?“ ptala se Adriana, když stáli už u stěny pevnosti, přesně tam, kde stáli minule. Asi těžko očekával někdo, že se po všem vrátí.

„To bude problém.“

„Půjdeš první, tak doufám, že nás neshodíš,“ prohlásil nakonec Mark a nehodlal se vybavovat. Byl už plně rozhodnut dotáhnout svůj plán dokonce.

Nahoru to šlo těžko, hlavně – právě, kvůli Samuelovi, který neměl daleko k tomu, aby spadl a vzal všechny sebou.

„Co vlastně hodláš dělat, až budeme uvnitř a pokud ho najdeme?“ šeptla Adriana k Markovi, když zdárně absolvovaly tři čtvrtiny cesty vzhůru.

„Abych řekl pravdu – nevím.“

„Vážně ses nezměnil ani o píď.“

Hlídka, která pochodovala na střeše v místě, kde vylezli nezůstala naživu tak dlouho, aby mohla upozornit na jejich přítomnost. Poklop na chodbu do nevyššího patra byl stále na svém místě – jak jinak. Markovi začala hlavou probleskovat minulá akce v tomto místě.

Samuel pomalu nadzvedl poklop a zloději vnikli dovnitř, kde uspali k věčnému spánku další dvě hlídky. Adrianu už mnohokrát zaráželo, že se nechají tak lehce zabít. Věděla však také o dokonalosti svého řemesla.

Pracovna čaroděje byla blízko. Teď už nebylo načase přemýšlet co potom. Dorazili k ní. Mark zkusil kliku. Nebylo zamčeno. Měli štěstí. Rychlým, ale tichým pohybem vklouzl dovnitř a jeho společníci ho rychle následovali.

Něco tady nehrálo. V místnosti byla jedna postava navíc. Mark, Adriana, Samuel, čaroděj, který byl současného stavu mrtev, ale ještě někdo.

„Čekala jsem tě,“ prohlásila Ysabell, která byla nyní vidět ve světle svíček, který se zažhnuly samy od sebe. V ruce držela dýku, která byla zašpiněna otcovou krví. Upustila ji. V druhé ruce však také něco třímala. Žezlo.

„Bál jsem se, že je to pravda,“ povzdychl Mark.

„Ty jsi to věděl? Věděl jsi, že je za vším ona?“ nechápala Adriana, která stála stále v šoku.

„Dlouho ne, ale teď… ano asi věděl.“

„No tak, hlavu vzhůru. Pojď ke mně, budeme silní spolu. Já mám teď posvátné žezlo, to jež mi dá mou slíbenou sílu.

„Víš, že to tak není. Ono si vezme tebe,“ řekl s jistotou v hlase zloděj. Adriana ani Samuel neměly ponětí o čem mluví.

„Je pozdě. Už jsme jedno, já a ON!“ smála se.

„Ne ještě není pozdě,“ vykřikl v náporu hrdosti na svůj řád, na své poslání, na sebe sama Samuel a vrhl se naproti Ysabell, svírajíce svůj meč.

Dva zlodějíčkové, mistři svého řemesla, mu chtěli jíti pomoci, ale nemohli. Něco je drželo. Tajemná síla. Žádná magie, ta nebyla sama o sobě krutá.

Samuelovy nohy se náhle podlomily, nemohl dále utíkat. Nemohl se hnout. Směl pouze sledovat jak se k němu s ledovým klidem blíží čarodějka, která měla v očích jediné – smrt.

Z její ruky prostupoval chlad. Přejela ho dlaní. Síla ho donutila pokleknout. Zvedla mu hlavu. Dlaň zvednutá nad ní. Teď už pochopil, že jeho řád je v troskách. Věděl, že takové síle se ani nejlepší z nich nemohou vzdorovat síle jediné. To co chránili, to co střežili. Jejich generace neuspěla. Toho se bál. Umřel s pocitem, který jej ujišťoval, že udělal vše, co mohl. Vzpomínal na ženu, kvůli které odešel do chrámu. Smrt bude vysvobozením. Necítil bolest, i když měla být ukrutná.

„Teď to vidíš. Přidej se ke mně, všichni tě opustí. My jsme nesmrtelní, můžeme být,“ řval hlas, který už skoro nepatřil Ysabell.

Markovy nohy a ostatní údy povolily. Šel naproti - k ní. Klidně. Podlehl.

Adriana nechápala. Brečela, ano vzpomínala na to, co spolu zažili. Ten okamžik, kdy ji poprvé políbil a oni poznali, že celé to jejich popichování není nic jiného než láska. On ji zradil.

Mark se na Ysabell usmíval. Chystal se k ní přivinout.

Adriana nevěřila svým vlastním očím. Nebyl to muž, do kterého se zamilovala tehdy při vloupání v Sereně. Nemohl být tím, jehož očím se dlouho vyhýbala…

V zlodějově ruce se něco zablesklo. Dýka, která vyletěla neuvěřitelnou rychlostí a kterou si cestou stihl nenápadně vyndat zpoza opasku, nedokončila svou dráhu. Vyletěla z jeho ruky. Tolikrát už takhle neomylně zasáhl cíl. Nyní, když si to situace žádala nejvíce nedokázal to – dýka mu odletěla přes místnost a zabodla se do Altrelovy postele.

„Věděla jsem, že ta tvoje naivní dušička dobrodruha zase zvítězí. Bude tě škoda, mohli jsme si to spolu užít,“ vykřikla Ysabell na Marka, který se nyní nacházel v pozici jako před chvílí Samuel. „Umřeš!“

Chlad prostupoval celé jeho tělo. Prostupoval svaly, klouby, šlachy, žaludek, mozek… V hlavě se mu promítal celý život. Nebylo to ono, jen to, co zapomněl. Aspoň umře s poznáním sama sebe myslel si. Teď to příjde…

„Tak ty si myslíš, že mě zastavíš, ty děvko!“

Podivná tlaková vlna teď odhodila přes místnost Adrianu. Narazila do zdi. Mark chtěl zařvat. Napadla ho však lepší věc. Pozdě se otočila. Ysabell nebyla úplně plná moci. Zlodějka se obětovala. On měl čas dokonat proč přišli. Vzpomínal, jak se smál, když viděl poprvé Adrianu zastrkávat dýku do boty. Kolikrát se i pořezal, když to zkoušel.

Dýka tentokráte nechybila. Byl to okamžik. Ysabell padla k zemi a z hrudi, v místě kde se v lidském těle nachází srdce, které v jejím případě nemohlo nikdy milovat, trčela Markova zbraň.

„Sbohem,“ šeptl ještě, ale potom rychle spěchal do místa, kde ležela Adriana.

Nehýbala se. Nedýchala. Prostě nevykazovala známky života. Za svůj život Mark brečel jen jednou. To když mu zemřela rodina, od té doby zatrpkl a znovu slzy nepoznal. Nyní tomu tak bylo. Neubránil se tomu. Chytil ji do náručí a seděl tam s ní.

„Víš, ty nemůžeš být mrtvá a víš proč?“ vzpomněl si na okamžik, tenkrát s Sereně, líbila se mu. Ale to už dívky vícekrát. Tahle jinak. Dlouho to skrývali, „ Protože já si vzpomněl. Já tě MILUJU!“

„No konečně sis vzpomněl,“ šeptal těžce a snažila se usmát.

Políbil ji.