Smrt nemá jmen

"Každý si přeje dlouho žít, ale nikdo nechce být starý."  Sofokles

 

I.

Probudila mne šílená bolest v hrudi, no šílená. Člověk by si zvykl, ale stejně by mu to nebylo moc sympatické. Bůh, aby to nějak vynahradil mi pro změnu nedovolil pocítit nohy. Otevřel jsem oči a ostrý sluneční jas mi pronikl do zbytku vědomí. Slunce stálo vysoko nad Mildongem a tedy i nad Vaderským polem. ("Umřu opálený" problesklo mi hlavou. "Já se tak nerad opaluji...") Pokusil jsem se pohnout nohou, ale jediné co mi svaly přinesly byla křeč. Jak rád bych se zkroutil abych bolest zažehnal, ale tělo neposlouchalo. Ruce mne zklamaly stejně jako nohy. Jediné, co mi skutečně sloužilo byla centra bolesti, ale ty vynahrazovaly ostatní pocity. Zasténal jsem a pokusil se odplivnout. Pootočil jsem hlavou, když jsem zahlédl kdesi na okraji sítnice pohyb. Hned vlevo ležel kapitánův pobočník. Mohutné tělo obepínala královská rudá v ocelovém pancíři. Teď bylo zablácené a krk přetínala vrhací sekera. Nad ním se skláněl muž v zeleném plášti. Bágl s několika meči mu visel křížem přes záda. Otočil se, a vykročil mým směrem.

" Hele, Rowande, tadyten šte dejchá. "

Modré oči, vlasy jež chytaly odstín obilí a všudypřítomná špína prolezlá jeho póry, čáry popela. Vlezlý úsměv bych neoznačil za přátelský. Smál se jako sám život. Břicho mi rozetnulo ostří dlouhého meče a ukončilo tak mé trápení. Tedy, mohlo by.

Život je krutý.

 

II.

Jan vyšel na zápraží. Narudlé slunce se sklánělo nad zasněženými vrcholky Kaidanských hor a teplý vítr proháněl listí z blízkého lesa. Vesnice byla plná hluku jež se šířil mezi domky jako jarní voda mezi kamením Odravanky. Lány obilí tiše šuměly a překrývaly hluk z cesty, kde stál vojenský konvoj. Sedm oplachtěných vozů naplněných jídlem a sudy s vodou bylo obestřeno pestrou směsicí nepravidelné armády, dobrovolníků a všudypřítomnými legionáři.  Nastal čas loučení. Matky plakaly stejně jako před sedmi lety, veteráni skrývali své jizvy a dívky vzlykaly nad odchodem mladíků. Jan mávl na svého kamaráda Nikolíka.

Michaela se opřela Janovi o rameno.

" Hodně štěstí. Vrať se. "

Nemusela říkat nic víc, vše již věděli. Jan jen pohodil hlavou.

" Příjdu Mišičko. "

Poslední polibek, poslední dotek a pak již jen usednutí na vraníka a zamávání. Neotočil se. Dojel před čelo kolony, vytáhl meč pozdvihl ho tak vysoko jak mohl.

" Kupředu! "

Zřehtání a vrzání kol mu bylo odpovědí. Kolona se dala do pohybu a zamířila k Fort Temeru.

 

III.

Válka se nevedla dlouho. Vlastně ve své podstatě to ani nebyla válka, jako směs bitek, slepých útoků a neúspěšné obrany. Před třemi měsíci zemí proběhlo dosud nevídané zemětřesení. Ale nedosti toho. Spolu s ním prošlo zemí chvění. Mágové získali nové schopnosti, kněží cítili mrazení, nemrtví získali sílu. Té noci pozvedli mrtví své zbraně. Fadijské císařství bylo převálcováno, Mildong rozdroben, Karamen překvapen, jen severní Awer byl ušetřen, aby ho v příštích týdnech zaplavilo nepředstavitelné množství živých, zraněných a mrtvých. Legie ožila aby dala zemi mír a bezpečí. Tři stovky rot se vydala na smrtonosnou cestu pomoci sousedním zemím. Setkali se s bestiemi obdařenými nadpřirozenými schopnostmi, s tisícemi nemrtvých pod vedením vampírů či nekromantů. Zatímco vojsko dobývalo ztracené pozice, doma vznikly desítky loupeživých band. Imperátor vyhlásil mobilizaci.

 

IV.

Probudil jsem se. Měsíc krášlil oblohu a stovky hvězd se prostírali po širém nebi. Nic jsem necítil a přesto jsem byl tak povznesen. Žádná bolest. Netížilo mne nic tak přízemního jako jsou vzpomínky nebo city. Byl jsem jednou z tísíců hvězd, cítil jsem jak mým dubovým tělem prochází míza, jak chlad proniká lidským tělem. Jak tisíce horkých kladívek tepou v hlavě, jak prochladlé paže ztrácejí svou sílu a mění se v cosi co připomíná něco. Něco co jsem dávno již viděl, ale vzpomínky mi nedovolují.

Probudil jsem se. Nade mnou se sklání kostlivec. Snažím se pohnout ale sotva se pozvednu na rukou. Vybělené kosti se v měsíčním světle lesknou a kostlivec mi podává ruku.

" Vstaň bratře. " promítlo se mi duší.

Postavil jsem se. Kostlivec mne podepřel. Cítil jsem, jak mnou proniká chvění, které mi dodává síly. Teprve nyní jsem si všiml dalších třech postav. Ve dvou jsem poznal vojáky naší jednotky - Adam a voják Wilgefort. Adam byl značně bledý a z břicha mu ještě prosakovala krev. Voják byl oděn stejně jako Adam, ocelový plát na hrudi, červená sukenice a plášť. Vysoké boty však byly zašpiněné a levé kus chyběl i s prsty. Poslední postava byla v nejžalostnějším stavu, jestli tedy mohu téměř považovat kompletní kostru za úspěch v životě. Rozdrcená hlava zvrácená nazad, ruka useklá v zápěstí, pravá noha očištěná na kost.

Zakopl jsem a zastavil jsem u Adama. Pokusil jsem se na něj promluvit, ale jen jsem zaskřehotal.

" Nemusíš mluvit. Stačí myslet příteli. " ozval se Adam.

" Co se to děje? "

" Jsme mrtví. Ale moc se neraduj. Během pár týdnů se z tebe stane támhleto. " pokynul rukou na kostlivce.  " A to už si moc nenamyslíš. "

" Jak jako mrtví? "

" Tak jako mrtví. Hlávko, tys byl vždycky pomalejší na logiku. Seš tuhej, jako žádnej druhej.... A těžko tě z toho někdo vyléčí. " pousmál se.

" Jak jako mrtví? "

" Kruci Jeremy, on má asi taky hlavu v p.... písku. "

" Aaaasi joooo. " pohnul se Wilgefort.

" Nech si ty kecy a řekni mi, jak je to možný? "

" Copak já vím? Ale jak vidíš seš mrtvej, nedejcháš a srdce ti taky netepe jako dřív. Tak se trochu seber, musíme sebou hnout než vyjde slunce. Jestli si teda ještě pamatuješ, jak nemrtví reagujou na slunce. "

 

V.

            Dva týdny jsme po nocích cestovali směrem k našemu městečku. Dva týdny jsme se schovávali před našimi druhy a před druidskými oky. Jediné štěstí bylo, že nás příroda vybavila schopnosti ignorovat únavu. Tedy, nejsem si tak úplně jistý, zdali to byla zrovna matka příroda a ne strýc ďábel, ale přesto musím poděkovat. Kradli jsme se kolem vesnic, obcházeli města, cesty jsme kvapně přebíhali, jen abychom nebyli spatřeni. Nikdo nás ani nezahlédl, však jsme také kdysi byli Maxmiliánovi Stopaři. Adam nás vedl přímo k věži mistra Joachima. Neříkám že nebyl překvapený, když otevřel dveře dvanácti nemrtvým. Naštěstí, než stačil zformulovat nějaké nešťastné zaklínadlo, jsme ho chytili a donutili přečíst si naše jména. Pochopil. A my poté také. Nebyla cesta zpět. Jako ostatně nikdy nebývá. Rozloučení proběhlo celkem nezůčastněně. Zaklínadla nás trochu posílila, ale dlouho nevydrží, brzy zaniknou a my s nimi. Zatím alespoň vypadáme více jak lidé a nemusíme se bát, co se stane s našimi ostatky. Zatím.

            Rozhodování, kam půjdeme a jak netrvalo dlouho. S Adamem a Wilgefotem jsme zůstali sami. Do rozednění jsme měli ještě řádku hodin, tak jsme se rozeběhli.

 

VI.

Pamatoval jsem si je jiné. Sedím teď ve stínech od sudů a hledím na osadu svého života. Pamatuji si je všechny. Aleku, Janu, Myšku, Zrzavku a její dvě děti, Nikolíka, Sádru, Johyho… všichni tu chodí a žijí. Přemýšlím proč jsem se vlastně vrátil. Chtěl jsem naposledy vidět své jediné přátele a známé, ale teď si opět uvědomuji jak jsem jiný. Stejně jako předtím, až na to, že nyní to už není jen můj pocit. Nyní je to skutečnost, která se nedá zapomenout ani nijak vyvrátit, jakousi slovní hříčkou nebo prostým výsměchem. Dříve se smáli, jaký jsem zahleděný hlupáček. Říkali mi Hvízdo, Hvězda, která spadla z hnízda. A já se smál s nimi. Prostě blbeček. Stejně jako teď jsem nestál za nic. Dokázal jsem jen mluvit a mluvit. Usmál bych se, kdybych mohl. Teď už neumím ani to. „Nemysli na takové kraviny Hlávko. Ty jsi byl vždycky takovej nekňuba dobrák. Pamatuješ jak jsi pomohl Žotovi, když si zlomil nohu? Kdo jiný, než ty mu mohl pomoci.“ Víš dobře, že totéž se mohlo stát každému. Když jsme u těch vzpomínek, pamatuješ si, kdo zranil tenkráte Bolestína? Dnes jsem ho viděl, ruku má pořád zkroucenou. „Jenom jsi otevíral dveře.“ Výkopem. To se mi ulehčilo. Za každý dobrý skutek mám na zádech naloženo dalších deset špatných. A vidíš jak jsem skončil, možná že ten bůh skutečně je. Slyšíš mne hajzle? „Neprovokuj ho! Vidíš jak jsme dopadli. Kdo ví co je pravdy na pekle.“ Je tam vedro a okolo tebe skáčou maníci, kteří přikládají. Je tam fajn. Bude mi tam líp než kdekoliv. Nemám nic, co bych teď mohl ztratit.

 

VII.

" Hlávko, vstávej. " ozval se Adam.

Protáhl jsem se až kosti zapraskaly. Zdvihl jsem se ze stínu staletého dubu a přešel ke kraji lesa.

" Copak seržo? " a zahleděl jsem se směrem k vesnici. Zprvu jsem nic nezpozoroval, jen pár dětí hrajících si na mezích. Slunce pálilo a činilo tak tento den zcela nesnesitelným. Přetáhl jsem si fez pevněji přes hlavu a nasadil rukavice.

" Celá jednotka. " ukázal na nenápadné kopečky pohybující se nenápadně ve strouhách. Zastínil jsem si oči a přiblížil oblast. Cítil jsem, jak se mi zornice zvětšují a mění. V okamžiku jsem měl cestu jako na dlani. Sedmnáct banditů se kradlo směrem k vesnici. Špinaví, zarostlí a hlavně po zuby ozbrojení. (Vzhledem k našemu stavu, bych asi neměl pomlouvat neoholené lidi.)

" A pohlédni na les. " další marné gesto ukázalo skupinu tří desítek mužů na okraji lesa.

" Ach Bože pomoz. " pomyslel jsem si.

" No, budu se snažit, ale můžeš mi pořád říkat Liet. "

" Nech si kecy Liete a hoď mi meč. " pomyslel jsem k postavě v modrém hávu. Odpovědí mi bylo ostří zabodnuté pár palců od nohy.

" Jdu s tebou, i když bych raději noc. "

" Já též. Nechceme přeci žít věčně, že? "

" Díky Adame, díky Samueli. Máme plán? " otočil jsem se.

" Frontální útok? " ironický úsměv dotvořily vypadané zuby.

            Wilgefort beze slova proběhl kolem nás směrem k vesnici.

" Nespi a pojď. " Adam již běžel poklekem vysokým obilím. Popadl jsem meč, zastrčil ho do pochvy a vydal se za ním. Obilí se před námi rozestupovalo a opět uzavíralo. Běželi jsme rychle, bez dechu a jediné chyby. Vlnily jsme se lánem a rychle jsme zmenšovali vzdálenost k banditům. Bohužel první z nich již mizeli mezi domky a stodolami. Zaslechl jsem zvuk šípů z lesa. Rozdělili jsme se a přešli do regulérního běhu. Poslední muž ve špinavých hadrech se otočil jen aby mu ostří rozpáralo břicho. Klesl na kolena a nevěřícně sledoval zakrvácenou ruku, když jsem již proběhl kol něho. Dva černé stíny přeskočili dřevěné hradby. Přidal jsem se k nim. Z cesty zazněl dusot koní.

" Zase bitka, jako za živa. Dal bych si kafe, smrťáka. " vnikl mi Samuel do mysli. Rád bych se zasmál, ale s mým obličejem to nemělo cenu. Prudká otočka a meč málem zabil děvčátko.

" Běž domů, nebo se ti o mně bude zdát. " zachrčel jsem přes masku. Nevím, jestli porozuměla, ale vběhla do dveří. Zřejmě bude mít dnes stejně hrozné sny jako já. Výkřik a pár kapek krve přelétlo pražec a bandita se opřel o zárubeň. Sto a sedmdesát coulů výšky, stodvacet liber váhy, nazelenalý oblek s množství kapes, a teď k tomu ještě v břichu díra a nesymetricky rozdělený obličej na dvě části. Za banditou se zjevila žena a s výkřikem se vrhla na prvního cizince kterého uviděla. Jílcem jsem ji omráčil a vyběhl na náves. Bylo zde již dobrých patnáct jezdců, kterým vzdorovalo pár vesničanů, zatímco ostatní střídavě zabíhali do hořících domů aby vynesli ven cennosti, jídlo, nebo alespoň příbuzné a střídavě křičeli prosby o pomoc. Pár odbojných vedl stařec mezi šedesátkou a smrtí s mladým vojáčkem. Stačil okamžik nepozornosti a stařec bojoval sám. Zavrčel jako raněný pes a zuřivě se vrhl na nejbližšího jezdce. Přidal jsem se k zavrčení  a následoval jeho příkladu. Kopl jsem do jednoho k koní, propletl jsem se mezi dvěma jezdci a bodl třetího do zad.

" Za vlast! " odporné zaskřhotání doprovázel plachtící Adam. Seskočil ze střechy starostovo domu a s grifem artisty použil šavli v rukou jednoho z banditů jako rožeň. Okamžik jsem nedával pozor a pocítil jsem bodnutí do zad. "A to mně má naštvat kryso?" otočil jsem se a přitiskl nepřítele na svou hruď. Ten jen něco zabrblal a svezl se k zemi celý od krve a trochu od mých nechutností. Možná jsme byli silní, ale přesila byla celkem jasná. Tři proti třiceti. Kdo chce rychle umřít, musí rychle umřít – problesklo my hlavou, když jsem půlil komusi lebku. Cosi jako ozvěna bolesti se ozvalo z mé paže. Z mé bývalé paže. Ležící na zemi nebyla schopná jediné akce. Stejně jsem byl vždy pravák. Cit mi napověděl a plynulá pirueta s roztočeným mečem pomohla k mé existenci dalším dvěma banditům. Koutkem oka jsem zahlédl vpravo jakýsi chumel ozbrojený vidlemi a cepy. Samuel jim poslal do cesty dva muže. Ti se neschopni pohybu opírali o hroty a poté i násady vidlí jako mouchy na špendlíku. Pokusil jsem se vykřiknout, ale bez hlasivek se ze mne pouze vydávil chuchvalec vzduchu. První čtyři postavy padli pod přívalem šípů. „Oni je zabijí.“ „Já vím. Není místa a není času.“ Cosi pokrylo mé vědomí krutou slupkou nenávisti, běsnění a zuřivosti. Cosi, co usnulo až mnohem, mnohem později.

 

VIII.

„Vstaň bratře.“ Cosi takového jsem už kdysi slyšel. Nevím kdy, ale muselo to být teď, poslední dobou. Otevřel jsem oči a do nich se upírali laskavé hvězdy našeho světa. „Dnes je překrásná noc.“

„Jenom jedna otázka. Co to meleš?“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Les. Klid, ticho a mír. Jen tam, kus za lesem cosi hořelo. „Co se stalo?“

„Věděl jsi to dříve než jsme tam doběhli. Neměli šanci se ubránit. A my jsme neměli šanci nikoho zachránit. Hlávko. Jsme poslední z vesnice. A jsme mrtví.“

Seděl jsem opřený o strom. Seděl jsem tam i další den a další. Měl jsem sílu se zvednout, měl jsem sílu odejít, ale neměl jsem odvahu. Kdysi jsem měl vše, co jsem si přál. Kamarády, rodiče, sílu, obratnost, mládí. Nezbylo nic. Sedím tu a hledím na ohořelé kostry domů. Sedím tu, nemrtvý neživý a doufám, že se to vrátí. Sedím tu a doufám. Kdybych mohl, plakal bych.

 

IX. aneb Nekrolog

Vraný kůň neklidně pohodil hlavou, když Jan dopadl na zem. Okované boty zanechávaly v mokré půdě otisky do kterých stékala voda. Procházel vsí, zarostlou a zpustlou. Hrob své drahé Mišičky našel po pár krocích. Kdosi ze sousední vsi si dal tu práci a u lidí které znal vyřezal jména do měkkého jilmového dřeva. Jan obcházel hroby jeden po druhém a pokoušel se plakat. Spatřil mnoho krutostí a myslel si, že něco takového už dávno zapomněl, ale opak byl pravdou. Slzy se mu koukely přes tvář, jako kdysi. Plakal nad hroby zbojníků, plakal i nad třemi hroby bez označení. Odcházel a cítil jak mu srdce tluče. Cítil jak se v něm cosi mění. Nasedl na koně vyjel zpět k brigádě, ale na okraji lesa ještě jednou zastavil a seskočil. Dotkl se pažemi stromu. Byl tu snad od počátku věků.

 

---