Pagátka o tichém dnu

Déšť. Jemné kapky plné chladu odplavují smutek z dne. Stojím na hřbitově. šedé žulové kameny zde stojí jako poznámky na věčnosti, jako výsměch živým a oltáře mrtvých. Vyšlapané cestičky v trávě, tmavé kaménky na písčitém chodníku lemovaném nažloutlým obrubníkem. Stromy jako pahýly rukou, jež se vzpínají ve své hořké odevzdanosti tmavě modrému nebi a jejichž listí již dávno patří zemi, stejně jako těla.

Kněz, jehož tělo rozzařuje bílý límeček na černém oděvu. Kamenná tvář, staré ruce na staré knize, ústa z vrásek odříkávající dávný text. Monotónní modlitby křičící světu lživé litanie. Matka opírající se o otce v tichém pláči. Nafialovělý oblek kamaráda, tma na dívce. Navlhlé oči, nerozpustné vlasy stočené do strnulé pózy. Vzpomínky dnů jež minuly, těkající prsty. Bílé kapesníky, tiché našlapování, známky bolesti pozůstalým. Svatý muž končí, muži v černém začínají. Hlína padá a tvoří dřevěnému krovu pevný strop.

Míjím je, aniž bych se je dotkl. Zastavuji se před matkou, hledím jí do tváře. Nic. Pár kroků, hnědovlasá dívka se zamlženými brýlemi. Rukou jí obtékám vlasy aniž bych se dotkl jediného z nich. Skupinka přátel. Otáčím se. Procházím hroby. Fotografie se mi mihnou před očima, jména - z nichž již nic není. Smutek který byl již dávno odplaven, čerstvě natřená vrata rezavá ve svých pantech. Hřmění. Není proč se otáčet.

Vždyť tam ležím já.