Sebepoznání

Pomalu, zvolna zvedáš ruku.
Na co myslíš?
Na co myslíš,
když
přikládáš ostrou břitvu
na svůj krk?
Na co myslíš,
když pod studenou ocelí
cítíš
svůj vlastní tep?
Svůj vlastní život.
Svůj vlastní.
Proč nepřitlačíš?
Neřízneš?
Protože jsi slaboch.
Nemáš na to,
bojíš se strachu,
myšlenek,
svědomí,
sebe…
Bojíš se bolesti.
Bojíš se,
že se bojíš…
Neutečeš tomu.
Prostě je to tady
a tak
se rozpláčeš.
Nezvládneš to.
Potřebuješ dávku.
Další dávku.
Čehokoliv.
Dávku životního stylu,
který tě zabije.
Zabije tě
život.
To, že jsi.
To, že jsi
člověk.
Že prý bys potřeboval
nové tělo.
Jo.
Jsou to kecy.
Zplundruješ si organismus
vším možným.
Vším okolo.
Vším.
Sebou.
Kdo tě zastaví?
Užívej si.
Užívej si,
dokud můžeš.
Až to jednou
bude špatný,
prostě to zabalíš.
Konec.
Jen tak.
Roztrhá tě to
na kusy.
Tvoje duše
už moc pohromadě
stejně nedrží.
Ale ještě můžeš.
Pořád můžeš.
Tak do toho,
užívej si.
Naplno.
Carpe diem.
Dokud to jde.
Dokud stojíš na nohách.
Dokud můžeš.
Užívej si sebe.
Tmy, alkoholu,
stresu, bolesti…
Abys cítil,
že žiješ.
Že opravdu žiješ.
Užívej si slz
a rozervanosti sebe sama.
Říkej si „básník".
A až budeš potřebovat
slyšet něčí hlas,
něčí duši,
zbude ti jen ticho.
Ticho a
tahle slova.