Hon na Lepusany

Někde v dáli se ozvala rána. Ozvěna ji ještě mnohonásobně zopakovala. Ramses se zastavil. Zpozorněl a nastražil uši. Nehybně vyčkával. Bylo však ticho, které přehlušovalo jen šustění listí v korunách stromů. I ptáci byli nezvykle zticha.

Až přízračné ticho, pomyslel si Ramses, děsivé. Znepokojilo ho to. Ještě chvíli stál a naslouchal a pak se dal znovu do pohybu. Hned se ale prudce zastavil – další rána. Tentokrát ho to víc než znepokojilo. Cítil, že se něco děje. Nervózně se rozhlédl kolem. Nikde nic podezřelého, ale on dostal strach. Obrovský strach. Ne, tohle nebylo normální a on to věděl. Jeho šestý smysl spustil poplašné zvonění.                                                               

Znovu to uslyšel, tentokrát úplně jiným směrem než předtím. A také z menší dálky. Ať to bylo cokoli, blížilo se to. Ramsese zachvátila panika.                                                           

„Co to, ksakru, je?“ ulevil si nahlas.

Žádná odpověď.

„Kde všichni jsou?! Jak to, že je tady tak pusto?“ ptal se sám sebe. Odpověď ale nenacházel.

Tuhle část lesa moc neznal. Při svých toulkách se mu stávalo, že narazil na neznámé území, většinou se však držel na jihu. Tentokrát se rozhodl pro západ. A podle ran, které slyšel, nejspíš udělal chybu. Po další ráně, kterou zaslechl ze severo-západního směru, a zase o kousek blíž, se rozběhl nazpátek. Hlavu měl plnou zmatených myšlenek. Snažil se je vyhnat co nejrychlejším během. Trochu to pomáhalo, trochu…

Rány se nepřestávaly ozývat. V různých intervalech, z různých stran a z různých dálek Ale stejně hrozivě. Čím častěji zněly, tím víc okolní les ožíval. I ptáci se rozkřičeli poplašným křikem. Ramses najednou zaregistroval pohyb na levé straně a než stačil zastavit, někdo mu vběhl přímo do cesty, což samozřejmě nevyhnutelně vedlo k srážce.

„Nemůžeš dávat pozor?!“ vyprskla zlostně mladá Lepusanka, ani se na něho nepodívala, zaujatá jen sama sebou.

„Já?! Pokud vím, tak to ty bys…,“ jeho rozhořčenou obhajobu přerušil Lepusančin pohled.

„Izoldo!“ vydechl překvapeně.

„Ramsesi! Kde se tady bereš? Pokud vím, tak bydlíš v jiné části lesa,“ Izolda byla neméně překvapená. Výraz její tváře poněkud změkl, stejně jako její hlas.

„To je teď jedno. Jak se máš? Co naše děti?“ zajímal se.

„Mám se fajn.“ rysy jí zase ztvrdly, „A o naše děti ses od té doby nikdy nezajímal, tak nevím, proč se ptáš!“

Další rána přerušila jejich dialog, naštěstí pro Ramsese.

„Co se to, sakra, děje?!“ zeptala se ho Izolda, a ačkoli se to ze všech sil snažila nedat najevo, v hlase jí zazněl stejný strach, jaký cítil on sám.

„Nevím,“ odpověděl upřímně, „Ale snad se to brzy dozvíme.“

„Také doufám.“

Teď už rány zněly čím dál častěji. Zdálo se, že přicházejí ze všech stran. A stále z menší vzdálenosti. Snad všichni obyvatelé lesa už byli na nohách. Zavládl chaos. Objevovali se další Lepusani a všichni si kladli stejnou otázku: „Co se to děje?!“

Zdálo se, že na ni nikdo nedokáže odpovědět.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Izolda a upřela na Ramsese své krásné hnědé oči, které ho tak okouzlily.

Zrovna když o této otázce uvažoval, a nedá se říct, že úspěšně, upoutala jeho pozornost stará Lepusanka, jež ze sebe vydávala neartikulované výkřiky. Chovala se jako šílená.

„Je po nás! Všechny nás zabijí! Všechny nás povraždí! Dělejte někdo něco!“ vykřikovala.

Většina ostatních Lepusanů se jí stranila a štítivě si ji prohlížela.

„Je prašivá! A šílená! Dávejte si na ni bacha!“ šeptali si mezi sebou.

Ale byli mezi nimi i takoví, kteří věděli. A bylo na nich vidět, že vědí…

„Zachraňte se, kdo můžeš! Všechny nás povraždí!“ ječela dál.

„Zavři klapačku a táhni k čertu, Prašivko!“ zařval na ni jeden starší Lepusan. Ramses ho shodou okolností znal. Jmenoval se Cornel.

Prašivka si ho nevšímala. Divoce se rozhlížela kolem sebe, až si všimla Ramsese a Izoldy, kteří stáli opodál od ostatních, jak na ni upřeně zírají. Přibelhala se k nim.

„Jsme v pasti! Z toho se nedostaneme!“ šeptala roztřeseným hlasem, „Znám jen šestnáct – šestnáct! – z nás, kdo to přežili! Šestnáct ze sto třinácti! Já jsem jedna z nich!“

„O čem to, sakra, mluvíte?!“ nechápal Ramses.

„O těch, co zabíjí – o Carnivorech!“ upřela na něho planoucí oči.

Ramses se podíval na Izoldu, potom zpátky na Prašivku. Ta pokračovala: „Jsou to…“ konec věty zanikl v další hromové ráně, která se tentokrát zdála být velmi blízko. Když zanikla ozvěna, uslyšeli ještě něco jiného – štěkot Canisů.

„Blíží se! Jsou s nimi i Canisové! A mají zbraně! Slyšíte ty výstřely?! Jsme proti nim bezbranní!“ zasýpala Prašivka, „Všechny nás zabijí!“ a belhala se pryč.

Nastal hrozný zmatek. Všechny zachvátila panika. Lepusani se začali strkat a mačkat, jeden křičel přes druhého.

„Carnivorové! Jdou sem i s Canisami! To není možné! Co se to děje?!“ ozývalo se ze všech stran.

„Vždycky jsem myslela, že to jsou jenom pohádky, kterými straší maminky malé děti!“ vykřikla zoufale vyděšená Izolda.

„To já taky!“ odpověděl zachmuřeně Ramses, „Pojď, musíme pryč!“

„Ale kam?!“Izolda začínala být hysterická.

Ano, kam vlastně? Sám nevěděl. Rány, tedy výstřely, se ozývaly ze všech stran. Kterým směrem se  dát?

„Tudy!“ ukázal Ramses tam, kde se mu zdálo, že slyší výstřely nejdál, a rozběhl se tím směrem. Izolda za ním. I ostatní Lepusani se rozprchli na všechny strany, staří, mladí, velcí, malí, každý jiný,ale všichni měli jednu věc společnou –  strach vtisknutý ve tváři.

Utíkali a všude kolem nich hřměly výstřely. A najednou se to stalo. Zničehonic tři Lepusani běžící první  klesli téměř zároveň k zemi za doprovodu ohlušujícího rámusu. Jeden sebou ještě chvíli škubal, než vydechl naposled. Lepusani se jako na povel zastavili a zírali na své mrtvé druhy. Chytli to další dva.

„Zpátky!“ zařval Ramses na Izoldu a rozběhl se opačným směrem. Štěkot zněl stále blíž a blíž. Nastala jatka  a Lepusani klesali jako podťatí.

„Sem!“rozkázal Ramses a schoval se do houští.

Izolda byla v šoku: „Ramsesi, proč to dělají? Proč?! Co jsme jim udělali?“ oči se jí leskly.

Ramses se ji snažil uklidňit, sám byl ale natolik vyděšený, že jeho útěchy vyzněly dost chabě. Vykoukl ven zrovna ve chvíli, kdy jeden starší Lepusan vyběhl z protějšího houští a ani ne po třech metrech ho neviditelná síla za doprovodného hřmění skolila na zem. Když umíral, zabloudil jeho pohled k Ramsesovi. Poznal ho. Byl to Cornel. Ramses se otřásl a zalezl co nejhlouběji do houští, zpátky za Izoldou.

Najednou se ozval zvuk, který neznali, a výstřely jako zázrakem ustaly, až na ojedinělé výjimky. S nadějí se na sebe podívali.

„Co se stalo?“ zašeptala Izolda.

„Nevím. Snad už to skončilo!“ sám tomu ovšem nevěřil.

Vyhlédli opatrně ven. A uviděli je. Ty bájné tvory, o kterých si mysleli, že jsou výmyslem,jenom pověstmi, Carnivory a jejich pomahače Canise. Blížili se k nim.

„Bože, ne! Prosím, ne! Ramsesi, musíme pryč! Oni nás zabijí!“

„Když vyběhnem ven, tak potom nás zabijí! Tady jsme v bezpečí! Nemůžeme jít pryč!“

„Ramsesi, ne! Já to nevydržím! Jen se na ně podívej! Zavraždí nás jako tolik jiných!“ Izolda propadala hysterii, „Musím!“ po tváři se jí koulely slzy.

„Nesmíš! Nepustím tě!“

„Co to tam je?“ ukázala náhle na něco za Ramsesovými zády. Ten se otočil, Izolda využila momentu překvapení a vyběhla z houštiny.

„Né!“ zařval Ramses, když si uvědomil svou chybu. Bylo však již pozdě. Zahřměl výstřel. Izolda se prohnula, kousíček popošla a klesla k zemi. Dostala to přímo do zad.

„Ne!“ zašeptal Ramses a oči se mu zaplnily slzami. Schoulil se do klubíčka. Bylo mu hrozně.

Po chvíli něco – nebo někdo – začalo bušit do jeho úkrytu. Ramses se vymrštil a vystřelil pryč.

*****

„Tak sakra střílej!“ zařve Pavel na Frantu. Nemusí to říkat dvakrát. Ozve se rána.

„Jo! Dostal jsem ho!“ mhouří Franta oči a spokojeně se ušklíbne.

„Kazi, přines!“ pes se poslušně rozběhne a za chvíli je zpátky i s kořistí.

Franta Kazi pochválí a popleská po zádech.

„Hele, Pavle, podívej se! Ten vypadá jakoby brečel!“ ukazuje ho s úsměškem Pavlovi.

„No jo, nezdržuj! Ještě jsme neskončili!“

Franta se maličko zamračí, ale při pohledu na zajíce se znovu spokojeně usměje a přidá ho k dalším, vedle zaječice s kulkou v zádech a mokrýma očima.