Strach

Strach

Ten pocit na něj dopadal ze všech stran. Nebyl už malý chlapec, ale bál se – bál se tak jako nikdy předtím, jako se dítě bojí tmy. Chtěl usnout a zaspat všechny tyhle hrůzy, ale bál se, že by pak musel otevřít oči bolestí. Toužil usnout a probudit se pak ve své posteli, aby potom zjistil, že to byl jen sen.

Přemýšlel o svém strachu a krčil se v koutku místnosti. Najednou zaslechl hlasy. Přitiskl se ještě víc k bílé stěně a uvažoval, kolik času mu zbývá, než ho najdou. Než projdou všechny místnosti.

Ujišťoval sám sebe, se se přece mohl mýlit. Šedivý Mercedes nemusel patřit jeho pronásledovatelům. Na moment se tím uklidnil. Jen na moment. Pak si ale uvědomil, že poznávací značka souhlasila. Pamatoval si ji. Pamatoval si ji od té doby, co ji nahlašoval na policejní stanici. A v tom byl právě problém.Tenkrát na policii s ním byli ještě tři jeho přátelé. Teď byl poslední živý z jejich nerozlučné čtyřky. Jeho tři kamarádi zemřeli za záhadných okolností. Všechny našli s podříznutým hrdlem.

Tyhle úvahy mu odvahu nedodaly. Myslel si – ne, byl si jistý, že je má na svědomí ten vysoký muž v zeleném obleku.

Poslední dobou byl tím možným návratem vysokého muže přímo posedlý. Neustále se díval z okna na příjezdovou cestu, ale Mercedes tam naštěstí nikdy nestál. Až dnes zabrzdil přímo před bránou jeho vily.

Seděl na zemi a křečovitě svíral okraj svetru, jako by to byla jeho poslední záchrana. Když znovu zaslechl hlasy, začal přemýšlet jak se jim ubrání, až ho najdou. Rozhlédl se po místnosti. Pouze zpod dveří sem pronikalo slabé světlo. To ale stačilo na to, aby zjistil, že v místnosti je pouze několik dřevěných beden a jedno malé, utemované okno. Vždycky byl proti násilí, ale teď by dal třeba celou svou vilu za jakoukoli nabitou pistoli.

Někde v domě bouchly dveře. Zachvátila ho panika. Vždycky si myslel že ho jen tak něco nevyděsí. Ale případná smrt se zřejmě nedala považovat za ,,jen tak něco”. Teď strach naplňoval celou jeho mysl a on znovu zatoužil probudit se z téhle noční můry. Ale nějak to nešlo.

Vzpomněl si na slova své pobožné babičky. Bůh je vždycky na tvé straně a nedopustí, aby ti bylo ukřivděno. Jeho přátelé v Boha věřili a nikdy neudělali nic špatného. Teď mají nad hlavou mramorovou desku. Zdálo se, že na Boha  tedy spoléhat nemůže. Babička by mu sice poradila, aby se modlil, ale on už asi před pěti lety přestal věřit. Slepá křesťanská oddanost už mu lezla krkem.

Opět začal myslet na svou smrt. Kladl si otázku jaká je smrt a co je po ní. Šíleně doufal, že se to zatím nedozví.

Opřel se o jednu dřevěnou bednu a pozoroval měnící se světlo zpod dveří. Zřejmě už ho hledají. Pomyslel si, že přece nemůže zemřít. Je ještě mladý. Má sotva třetinu života za sebou. Ještě nedávno věřil, že stejně jako v televizi tak i v životě dobro zvítězí nad zlem. Teď, když uslyšel volání povědomého hlasu, zalezl mezi bedny a s téměř hmatatelným strachem očekával další vteřiny.

Nenechaly na sebe dlouho čekat a s nimi se k němu donesl řinčivý zvuk. Pravděpodobně to bylo padající nádobí, ale jemu to připomínalo hlas zvonu. Od zvonu už byl jen krůček k pohřbu. Přemýšlel, jaký bude ten jeho a jestli tam někdo přijde.Neměl už žádného příbuzného a od nedávna ani žádného přítele. A teď mu už mnoho času na seznámení nezbývá.

Otřel si zapocené ruce o džíny a nakoukl do jedné dřevěné bedny. Byly v ní knihy tak, jak je včera zabalil. Ještě včera totiž doufal, že se mu podaří přestěhovat se dřív, než ho ten zabiják najde.

Najednou dostal nápad a s ním i novou naději na záchranu. Přistrčil jednu bednu blíž ke zdi a vylezl na ni. Konečky prstů dosáhl na rám okna.  Vší silou se snažil odtlačit dřevěnou desku, která byla do rámu vklíněná. Po chvíli námahy konečně deska povolila. Ukázalo se okénko ještě menší než byl rám a s ním i zjištění, že se jím dospělý muž rozhodně neprotáhne. Sesunul se vyčerpaně k zemi. Ven se nedostane. Neubrání se. Zabijou ho. Ve snaze uklidnit se si četl názvy knih, ale téměř každý mu nějak připomínal smrt, a tak toho radši nechal.

Snažil se myslet na příjemné věci a na to, jak to všechno dobře dopadne. Ale myšlenky o realitě se vracely jako dokonalý bumerang. Neustále musel myslet na okamžik, kdy se dozvěděl o smrti prvního z jeho přátel. To ještě nikoho nenapadalo, v čem by mohla být spojitost. Po úmrtí  druhého přítele to všem připadalo jako náhoda. Teď už věděl, že se všichni mýlili.

Na mysli mu teď vytanula otázka, co by asi teď dělal, kdyby tenkrát byl ve správný čas na správném místě. Pravděpodobně by teď seděl na zahradě a vyřezával další dřevěnou šachovou figurku. Šachy byly jeho koníčkem už od malička a jeho snem bylo udělat si ručně vyřezávané figurky. Měl už všechny kromě věží, královen a jednomu královi chyběla tvář. Ale teď mu šachy přišly jen jako jakýsi sen někde v pozadí. Měl strach, že bílého krále nikdy nedokončí.

Nechtěl být příliš pesimistický, protože věděl, že pesimismus všechno jen zhoršuje, ale optimismus se mu prostě nevedl. V tuhle chvíli měl optimismus totiž nějakou zvláštní vlastnost se bezprostředně po zrodu změnit v pesimismus.

Proč? Proč se to muselo stát? Proč teď nemůže sedět na zahradě a vyřezávat tvář bílého krále?  Proč se tu musí krčit u staré dřevěné bedny? Proč musí zemřít?

Protože chtěl pomoci člověku v nouzi. Protože šel za voláním o pomoc a vlezl do cizí garáže. Protože chtěl pomoci ženě, kterou pak viděl ležet v krvi. Protože to šel za pár chvil nahlásit na blízkou policejní stanici. Protože konal dobro.

V náhlé touze schovat se před vnějším světem se stočil do klubíčka.Uslyšel hlas a pak kroky. Hlas poznal. Bezpečně. Patřil muži v zeleném obleku.

Zaposlouchal se do zvuku kroků. Dlouhou, nebezpečnou chvíli se přibližovaly. Pak,  k jeho velké úlevě, se začaly zase vzdalovat. Nějaký čas mu tedy ještě zbývá. Ale jak dlouhý je ten čas? Třásl se v návalu šíleného zoufalství. Kroky a hlasy se začaly zase přibližovat. Copak už pro něj vážně neexistuje žádná naděje?

Otevřely se dveře. Do místnosti vstoupilo několik postav. Vysoký muž v zeleném obleku se chladně usmál.