Deníková zpověď Ondřeje Poupěte

Deníková zpověď Ondřeje Poupěte

Když mi bylo asi pět měsíců, náhle jsem pocítil samotu. Začal jsem na sobě pozorovat projevy života, který nemohu nijak ovlivnit, a toto zjištění mě, do té doby bezstarostného, naplnilo nevýslovnou úzkostí. Samota je zajisté stav, v němž je nám znemožněno dotýkat se druhých věcí a přicházet s nimi v důvěrný rozhovor, neboť naše vědomí je čímsi přehrazeno. Neučinil jsem krok, abych bolestně nepocítil, že právě takových kroků mám za sebou nespočet a žádný z nich mě nepřiblížil něčemu, co bych byl předtím neznal. Žádný mě nedovedl překvapit – a samota, to je stav bez údivu.

Kladl jsem si otázku, co je to údiv, až jsem přišel na to, že údiv je změna. Změna však existuje jen jako řetězec změn, bez počátku a bez konce, a tedy člověk nikdy nemůže mluvit o změně v souvislosti s časem, či lépe: čas tu nemůže být na místě příčiny. Čas nepůsobí změnu, nýbrž změna působí čas. Užasl jsem. V hlavě mi začaly defilovat číslice a já jen přihlížel, chápaje jejich vztahy současně s tím, jak se mi samy řadily v pomyslné zástupy vzorců. Mechanismy, jež jsem se takto dovídal, mne děsily a fascinovaly: vždyť jsem tu náhle měl klíč k celému vesmíru, k hmotě, k pohybu prostorem a časem a objevoval jsem síly, o nichž jsem do té chvíle neměl ponětí. Celé to mystérium trvalo jen chvíli, na cestě salónkem směrem od dveří ke klavíru. Během těch několika kroků jsem pocítil údiv a toho údivu jsem se doteď nezbavil. Jak se však celá ta proměna přihodila – a byla to vůbec proměna? Vyšel jsem přece z postulátu, že změna může proběhnout jen v rámci řetězce změn. Stala se nyní výjimka jen proto, že východiskem mé proměny byla meditace nad proměnou? Či jsem již dávno v onom řetězci fungoval? Co se to vlastně přihodilo?

Kladl jsem si nové otázky a snažil se na ně hbitě odpovídat. Nepřihodilo se nic a to je nejvíc, co se kdy živému člověku může přihodit. Sestoupil jsem jen k podstatě pojmů, tam, kde lze rozprávět se sebou samým jako s někým úplně cizím, který mě může mnohému naučit. A tento druhý hlas, který jsem přitom tak dobře znal, ke mně počal promlouvat:

„Spatřil jsi něco, na co ses dlouho díval – díval ses na to věčně.“ Odpovídal jsem téměř bez dechu:

„Měl jsem to stále před očima?“

„Bez ustání,“ odpověděl hlas.

„Tak tedy já se měnil, tkvěl jsem už v onom řetězci a jen jsem o tom neměl potuchy?“

„Nikoli,“ říkal hlas, „to já jsem v něm tkvěl. Ty jsi nastoupil teprve teď.“

„A kdo jsi ty?“ Hlas mi odpověděl, co jsem předpokládal:

„Ty.“ Ujistil jsem se:

„Já?“

„Já,“ přikývl hlas.

Sedl jsem si na stoličku u klavíru a vyťukal na něm několik tónů. Čas se zastavil a já jen byl, nepřetržitě a věčně, existoval jsem v řetězci neustálých změn, které mě náhle naplňovaly neskonalým údivem, ačkoli takových okamžiků jsem předtím zažil už nespočet, aniž bych byl něco takového vnímal. Listuji starými zápisy z té doby; tehdy jsem k tomu poznamenal: „Je jediný způsob, jak nastoupit do rozjetého vlaku: zjistit, že už v něm sedím.“ A o několik chuchvalců dál: „Změna člověka neučiní šťastným či nešťastným. Změna člověka učiní člověkem.“ Dá-li se nástup do vlaku, v kterém už sedím, nazvat změnou – dodávám k tomu teď.

Když sedím v tomto pokoji, vždycky se zaposlouchám do tikání starých kyvadlových hodin, které tu prý byly dávno před tím, než jsem se narodil. Jako bych v nich slyšel právě i ten čas, který tu ubíhal beze mě – jako bych v nich slyšel všechen čas dohromady. Napadá mě, že tohle odbývání tam a zpět je jakýmsi podobenstvím: pohyb kyvadla znamená změnu a tato změna působí čas. Akorát tak, jak to říkala moje definice.